Dohadovat se s Rusem je jako hrát s ním šachy – buď vyhraje, nebo vám šachovnicí rozbije hlavu

Dohadovat se s Rusem je jako hrát s ním šachy – buď vyhraje, nebo vám šachovnicí rozbije hlavu
Autor: Pixabay|Popisek: Ilustrační obrázek
07 / 04 / 2020, 16:00

Názornou ukázkou rozdílu mezi pravdou objektivní a tou ruskou je třeba vykreslování příčin a okolností II. světové války oficiální sovětskou i postsovětskou (ruskou) historiografií jakožto střetu nevinné a mírumilovné Země Sovětů, zákeřně napadené krvelačnými nacistickými hordami, anebo sibiřské anabáze čs. legií jako "řádění loupeživých Běločechů".

Ovšem zcela ve stylu tzv. "ruské pravdy" postupují ruští historici i v případě Napoleonova ruského tažení (v ruské historiografii Vlastenecké války), které popisují jako pokus imperialistického Francouzského císařství ovládnout Ruské impérium, které Francouzi zákeřně a bezdůvodně napadli. Zcela opomíjejíc fakt, že předtím - v r. 1806 - Rusové nejprve společně s Pruskem přepadli Francii a Napoleon vpadl do Ruska teprve poté, co Rusové porušili Tylžskou mírovou smlouvu (uzavřenou po jejich porážce v bitvě u východopruského Friedlandu v r. 1807) a v roce 1811 začali znovu přesouvat vojenské jednotky k hranicím, na řeku Němen.

Stejně jako v případě II. světové války, kdy nešlo na východní frontě jen o střet SSSR a zemí Osy (Německa, Itálie a Japonska), ani v případě „francouzsko-ruské války“ v r. 1812, nešlo jen o konflikt mezi Francií a Ruskem. Na straně Francouzského císařství se totiž války zúčastnilo Bádensko, Bavorsko, Berg, Hesensko, Ilyrské provincie, Itálie, Neapolské království, Sasko, Septinsulární republika, Španělsko,, Švýcarsko, Varšavské knížectví, velkovévodství Frankfurt a Würzburg, Vestfálsko a Württembersko, jakož i holandská, portugalská, irská a belgická legie.

Spojenci Francie pak bylo Dánsko, Norsko, Prusko, Portugalsko a Rakousko.

Přičemž zatímco Rusové se vítězstvím nad Napoleonem pyšní, třeba pro všechny slovanské národy Evropy byla Napoleonova porážka těžkou ranou, jelikož se upevnila moc nejreakčnějších evropských režimů – pruské, rakouské a ruské monarchie – pod jejichž jhem strádaly.

Zrovna tak Krymská válka v letech 1853-56 mezi carským Ruskem a koalicí tvořenou Osmanskou říší, Británií, Francií a Sardinským královstvím nebyla válkou dobyvačnou (jak ji dezinterpretují ruské učebnice), nýbrž odvetou za ruskou okupaci Valašského a Moldavského knížectví a zmařením ruského pokusu ovládnout Balkán a Bospor.A tak bychom mohli pokračovat od jedné historické události k druhé.

V kostce: Kdykoliv dorazili kozáci do střední a západní Evropy, byla to katastrofa pro evropskou civilizaci, ať to bylo v letech 1805-14, v r. 1849 anebo 1945.

Třeba klíčem k pochopení výše a smysluplnosti ztrát Rudé armády ve II. světové válce může být bilance Zimní války, kdy se navíc Sověti neutkali s rovnocenným či silnějším protivníkem (jako byl následně Wehrmacht), nýbrž s mnohonásobně slabší a technicky zaostalou finskou armádou! Z výsledného skóre jasně vyplývá jednak neschopnost sovětského velení, jednak jeho a bezohledné používání živé síly jakožto příslovečného kanonenfutru, jenž při opakovaných stečích proti nacistickým pozicím jednoduše velitelé tak dlouho hnali proti kulometům, až mrtvoly rudoarmějců zaplnily nepřátelské okopy a přeživší po nich mohli přeběhnout. Za posledních 100 let jakoby se v postavení a vztahu Ruska vůči světu, ani v Rusku samotném (co do uvažování i zaostávání životní úrovně za Západem), nic zásadního nezměnilo. V ruské mezinárodní politice je zcela zřejmá kontinuita Stalin-Brežněv-Andropov-Putin.

S odstupem času se tak jeví srpnová okupace Československa jako pouhá etapa krvavé štafety mezi maďarským a čečenským masakrem. Jednotlivé epizody rusko-evropských vztahů se dají všelijak interpretovat či dezinterpretovat, avšak podívá-li se člověk na historiogram či "timeline" moderní evropské historie, vidí, že jím vine kontinuální červená čára ruských agresí – od brutálně potlačených polských povstání proti ruské nadvládě v 18. a 19. století přes ruskou genocidu kavkazských národů generálem Jermolovem, rusko-finskou Zimní válku, Katyňský masakr a krvavé potlačení maďarské revoluce v r. 1956 až po Putinovu Čečenskou válku, anexi Abcházie, Jižní Osetie a Krymu a hybridní agresi na Donbasu.

Při každé návštěvě "nového" Ruska si připadám jako ve sci-fi, jako bych cestoval v čase - nazpět. Stačí popřepínat pár televizních kanálů.

Jestliže na TV Zvězda, která je fakticky hlásnou troubou kremelských jestřábů a stalinistů, fedrují od rána do večera do éteru filmy "pro pamětníky" (válečné a budovatelské, resp. komsomolské romance) a tendenční historické dokumenty á la "ze světa násilí a bezpráví", na Kanále 1 dávají takřka denně několikahodinové "diskuze" mezi putlerovci, žirinovci a komunisty a kanál Rossija 24 masíruje ego patriotů chvalozpěvy o grandiózním mezinárodním ohlasu šampionátu a radostných zítřcích, na stanici Mir pionýrský oddíl právě hatí hanebný pokus aristokrata zmocnit se rodinného klenotu, ukrytého jeho matkou před bolševiky.

Není tak ani divu, že podle průzkumu ruské agentury Levada (zabývající se nezávislými průzkumy veřejného mínění) stoupl za posledních 7 let třeba podíl Rusů schvalujících sovětsko-nacistickou smlouvu z r. 1939 z 33 na 45%, zatímco jen 17% dotázaných tuto smlouvu odsuzuje.

Téměř 45% Rusů pak vůbec neví, že 17. září 1939 Rudá armáda zaútočila z východu na Polsko a 38% dotázaných neví zhola nic o paktu Molotov-Ribbentrop. O existenci tajného dodatku je přesvědčeno jen 40% Rusů, 15% jej považuje za výmysl a 45% lidí o něm neslyšelo.

Co se týče okupace ČSSR v r. 1968 nebo Maďarské revoluce, je situace zhruba podobná. Jak ukazuje průzkum ruského nezávislého sociologického centra Levada či agentury FOMnibus, z Rusů ve věku 18-24 let ví o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa jen 10%, v generaci třicátníků je to 13%. Z dospělých Rusů obecně pak jen zhruba třetina (32%) má aspoň nějakou představu o tom, co se v r. 1968 v Československu stalo, a 26% z nich okupaci ČSSR schvaluje, přičemž pod vlivem revanšistické propagandy v médiích počet Rusů, schvalujících okupaci stoupl od r. 2008 dvojnásobně.

Co se týče Maďarské revoluce, 57% Rusů o sovětském zásahu proti maďarským povstalcům v r. 1956 nic neví a polovina toho zbytku pak považuje tehdejší sovětskou intervenci za oprávněnou.

Bohužel, ať se vám to líbí, či nikoliv, náš globalizovaný svět je nadále BIPOLÁRNÍ (stejně jako je duální celý vesmír), takže se holt každý musí rozhodnout - na základě rozumu či sympatie - KAM PATŘÍ!

Neutralitu uvnitř světa, v němž žijeme, si může dovolit - díky svému IQ - pouze debil (IQ 50-69) či imbecil (IQ 35-49), u jedinců aspoň průměrně inteligentních bývá jejich "neutralita" spíše projevem cynického oportunismu, resp. bezcharakterního "pragmatismu"!  Pokud tedy nejsou vlastníky soukromého ostrova a tudíž skrytě neparazitují na systému, kterým opovrhují a od něhož se distancují.

 

Já osobně se budu vždy spíše přiklánět k Americe (byť si ji neidealizuji), jelikož symbolizuje ideál společnosti založené na rovnosti a občanských svobodách (byť realita pokulhává, samozřejmě – jako vždy – za tímto ideálem), pokud si mohu vybrat jen mezi nedokonalou americkou demokracií a orientální despocií šmrncnutou marxismem či caro-papistickým impériem, putlerovskou kleptokracií, symbolizující ideál samoděržaví opovrhujícího demokracií, humanismem, rovností i občanskými svobodami. Jakousi reálnou třetí alternativou euoatlantické civilizace (potažmo EU/NATO) se totiž může jevit už jen islámská teokracie, představující fakticky jen odnož či vývojovou formu caro-papistické despocie (způsobem uvažování i metodami).

Na rozdíl od Ruska třeba odporní Američané uznali například nezávislost ČSR hned v r. 1918, nebojovali nikdy proti naší armádě, neodvlékali naše občany na Sibiř, neznásilňovali naše ženy a nedrancovali nikdy naši zem, neanektovali ani píď našeho (čs.) území, nedosadili nám tu komunistickou diktaturu, nepřetvořili naši zemi na 40 let v protektorát, neokupovali násilím naši zemi a jejich vojáci nezabíjeli naše občany a nesnažili se ani nastolit diktaturu proletariátu nad celým světem, takže NEMAJÍ ŽÁDNÝ ZÁJEM ANI POTŘEBU vytvářet americkou interpretaci moderních dějin!

A tak z čistě „přízemního“, lidského pohledu, budu vždy preferovat jako spojence hegemona, jehož armáda nikdy neokupovala naší zemi, neimportovala nám na „osvoboditelských“ tancích zrůdnou bolševickou ideologii, nevraždila naše občany, nevyhrožuje mé zemi raketovým ostřelováním a nevraždí mé přátele, resp. režim, jenž (na rozdíl od sovětského/ruského) nikdy nezavraždil ani jediného mého příbuzného a nepřipravil mou rodinu (stejně jako značnou část národa) o majetek a práci celých generací.

Na tomto místě nutno zdůraznit, že tendence oddělovat fenomén SSSR a současného Ruska jsou v lepším případě projevem naivity. "Nové Rusko" je – ve smyslu obrody a vypořádání se s bolševicko-stalinistickou minulostí – asi tak „nové“, jako by bylo nové „demokratické Německo“, v jehož čele by stanul bývalý důstojník Gestapa; v jehož parlamentu by zasedali poslanci NSDAP s hakenkrajcem na klopě a jehož ulice by zdobily pomníky Hitlera a Himmlera, symboly svastiky a Mein Kampf za výklady knihkupectví.

A propos: Možná to někoho překvapí, ALE tak, jako kdysi jezdili do Moskvy anarchisté a komunisté (slovy Gottwaldovými) "učit se, jak zakroutit buržujům krky", dnes tam putují z celého světa i náckové, aby absolvovali kurzy, jak rozvrátit EU a NATO, … a ztroskotanci a naivní pitomci typu Monsona, Seagala, Depardieua a Snowdena. Přesně v souladu s Leninovou tézí o "užitečných idiotech".

Celý článek autora včetně úžasných obrázků na //ferohrabal.blogspot.com/2019/01/ruska-pravda-skutecnost.html

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace