Autor fotografie: By US Navy - http://www.dodmedia.osd.mil/Assets/1990/Navy/DN-SC-90-11936.JPEGhttp://www.defenseimagery.mil/imagery.html#guid=cb047be4b2989633a395d85211717ee418cda6de, Public Domain|Popisek: Ilustrační obrázek Tu-95/Tu-142MR
Plánovaný sovětský bombardér měl být schopen zůstat ve vzduchu přibližně 48 hodin nebo po dobu, kterou byla posádka schopna přežít radiaci vyzařovanou jaderným reaktorem.
Dne 12. srpna 1955 Rada ministrů SSSR vydala směrnici nařizující konstrukčním kancelářím věnujícím se vývoji bombardérů, spojit své síly při výzkumu letadel s jaderným pohonem. V té době se jednalo o dvě relevantní kanceláře, jedna miláčka sovětského režimu Tupoleva a druhá Vladimira Mjasiščeva.
Tupolev odhadoval, že bude trvat dvě desetiletí, než bude program schopen vytvořit funkční prototyp. Předpokládali, že první funkční letadlo s jadernou pohonem by mohlo vzlétnout do vzduchu na konci 70. nebo začátkem 80. let. Aby získali zkušenosti s provozními problémy, navrhli co nejdříve postavit létající testovací stroj a namontovat malý reaktor do Tupolevu Tu-95M, čímž vznikla verze Tu-95LAL.
Reaktor byl namontován v pumovnici letadla, což vyžadovalo aerodynamické kapotáže nahoře a dole. Od roku 1961 do roku 1969 dokončil Tu-95LAL více než 40 výzkumných letů. Většina z nich byla provedena s odstaveným reaktorem. Hlavním účelem letové fáze bylo zkoumání účinnosti radiačního stínění, což bylo jedním z hlavních problémů inženýrů. Tekutý sodík, oxid berylnatý, kadmium, parafinový vosk a ocelové desky byly použity k ochraně posádky. Účinnost stínění v jaderném Tupolevu je ale dodnes sporná, většina zdrojů uvádí, že byla přinejmenším dostatečně účinná, aby zaručila další práci, ale dle zápisů zkušebního pilota tohoto letadla však nebylo dbáno na dostatečné odstínění posádky, a navíc byl vypouštěn do ovzduší kontaminovaný vzduch. Ze dvou zkušebních posádek přežili jen 3 muži.
Některé zdroje uvádí, že letadlo mohlo zůstat ve vzduchu přibližně 48 hodin nebo po dobu, kterou byla posádka schopna přežít radiaci vyzařovanou reaktorem.
Další fází vývoje bombardéru s jaderným pohonem měl být Tupolev Tu-119, upravený Tu-95, který by byl poháněn turbovrtulovými motory na jaderný i konvenční pohon. Tu-119 nebyl nikdy dokončen z důvodu zrušení projektu bombardéru s jaderným pohonem nejen kvůli nákladům, ale i hrozbě dopadu případných nehod jaderného stroje.
Mimo Tupoleva pracovala na výzkumu atomem poháněných letadel i kancelář Mjasiščeva. Její program byl zahájen v květnu roku 1955 a cílem mělo být vytvoření nadzvukového letounu M-60. První návrh byl dokončen roku 1956. Mezitím kancelář Ljulky navrhla motor s přímým cyklem, který by dosahoval tahu přes 20 tun. Vzlet a přistání by byly provedeny pomocí standartního paliva a po dosažení potřebné letové hladiny by se motory přepnuly na jaderný pohon. Navrhovaná rychlost byla 2 Machy. Posádka by byla usazena v olověném štítu a reaktor by byl v zadní části letadla. Po rozsáhlém výzkumu byly provedeny odhady, že by s vhodnými reaktory bylo možné provozovat bombardér s maximální rychlostí Mach 2, operačním doletem 25 000 km a dostupem 20 km.
V roce 1959 došlo ke zrušení tohoto programu ve fázi návrhu.
Zdroj: wikijii.com, atominfo.cz