Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: XB-19
XB-19 představoval ve své době největší americký bombardér. Vývoj stroje však nebyl úspěšný a do výroby se tudíž nikdy nedostal.
Američané se pustili v polovině 30. let do vývoje nového těžkého bombardéru, který měl mít velkolepé tvary, dlouhý dolet a také velmi silnou výzbroj. První prototyp byl objednán v roce 1937 s perspektivou dodání v březnu 1938. Existoval mimoto také konkurenční projekt firmy Sikorsky, ten byl ale v roce 1936 zrušen, protože byl hodnocen jako horší než XB-19.
XB-19 představoval rozměrný čtyřmotorový dolnoplošník s příďovým podvozkem. Délka XB-19 činila 40,2 m, rozpětí 64,6 m, výška 13 m. Vzdušného obra poháněly čtyři vzduchem chlazené, zážehové čtyřdobé dvouhvězdicové osmnáctiválce Wright R-3350. Maximální rychlost činila 360 km/h, maximální dolet u bombardéru byl 12 500 km.
Co se týče výzbroje, ta vypadala velmi slušně. Stroj byl osazen pěti kulomety ráže 12,7mm, šesti kulomety ráže 7,62 mm, dvěma kanony ráže 37 mm a bombardér mohl nést až 8 480 pum.
První let se uskutečnil v roce 1941, až několik let po objednání prototypu. Po absolvování testů bylo rozhodnuto, že prototyp bude upraven na dopravní letoun, čímž dostal původní projekt zásadní trhliny. Modifikace na dopravní letoun stejně nebyly nikdy dokončeny a XB-19 absolvoval svůj poslední let v roce 1946. Do výroby se tak nikdy nedostal.
Podle technických parametrů měl bombardér všechny předpoklady uspět. Leč se tak nestalo. Především proto, že náročný projekt spolykal mnoho peněz. Vývoj XB-19 se tak neustále zpoždoval a již přes svým dokončením zastaral. Firma Douglas dokonce musela použít část vlastních prostředků a personálu, který byl podle ní potřeba na vývoji nadějnějších typů. Zrušit projekt jí ale letectvo nepovolilo a trvalo na jeho dodání pro testy. Účelem XB-19 pak bylo testování letových schopností a technických řešení, použitelných pro konstrukci těžkých bombardérů.
Na druhé straně bylo jasné, že projekt je dál pro chybějící finance i vůli představitelů amerického letectva neživotaschopný. Bylo rozhodnuto o tom, že jediný prototyp bude sešrotován, což se skutečně v roce 1949 stalo. I když předtím, než se tak stalo, existovaly snahy udržet jediný prototyp pro muzejní účely, tyto hlasy nakonec narazily. Po bombardéru zbyla v podstatě jen dvě velká kola.
Ambiciózní projekt tak skončil neúspěchem, nicméně kdyby nechyběly finanční protředky na jeho dokončení, určitě by se jednalo o kvalitní bombardér.
Zdroj: National Interest