Drtivé údery Luftwaffe na výrobu Spitfirů v Southamptonu za bitvy o Británii

Drtivé údery Luftwaffe na výrobu Spitfirů v Southamptonu za bitvy o Británii
Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Bombardování Southamptonu (ilustrační obrázek)
20 / 10 / 2022, 16:00

Zatímco 11. září 1940 měla Southamptonská továrna štěstí, když ji bomby těsně minuly a zlikvidovaly sousední Cunliffe Owen, kde zabily 52 dělníků, první střepinový pozdrav ji neminul 15. září, kdy bylo bombami jednoho z Jabo Messerschmittů 110 rozbito sklo oken, takže se musela zrušit noční směna.

První opravdový úder zasadila Luftwaffe výrobě Spitfirů až 24. září, kdy Jabo udeřily na Woolston, kde bombou zasáhly kryt na Sea Road a okolí, přičemž zahynulo minimálně 42 zaměstnanců a dalších 161 bylo zraněno. Těla byla rozházena v sousedícím kolejišti a zpola pohřbena i pod ním. Situaci asi nejlépe charakterizuje tlumený pokřik jednoho z členů plánovacího oddělení Supermarinu: „Ještě někdo do márnicového vagónu?ˮ

Z hromady těl se následně jeden těžce posadil s tím, že má jen zlomenou nohu a není mrtvý. Jednou z obětí byl naopak třiadvacetiletý Harry Arthur Pickett, který dostal povolení běžet domů oznámit své hluché matce, že je nálet. Když se blížil k železničnímu mostu na Bridge Road ve Woolstonu, vybuchla bomba a našli z něj jen montážní klíče s jeho jménem. Matka pak spáchala sebevraždu.

O dva dny později v 15.00 byl nálet proveden znovu a tentokrát vážně zasáhl i výrobu, včetně přerušení dodávek plynu a vody. Následující rozptýlení produkce do více než 60 míst bylo více než nutné. Největší ránu dostala výroba Spitfirů právě onoho 26. září 1940, kdy byly bombami Heinkelů He 111 od KG 55 velmi těžce zasaženy továrny ve Woolstonu a Itchenu. Vážné selhání při včasném navádění stíhaček na nepřátelský svaz mělo tragické následky. Svaz byl pomocí RDF zachycen až asi 20 mil severně od Cherbourgu a Observer Corps jej nad zemí nebyl schopen sledovat, protože se velmi rychle otočil.

Mraky pozorování nebránily. Problém nastal při navádění Wingu tří squadron z Tangmere, kdy byl chybně odchýlen k prozkoumání svazu, který se ukázal jako vlastní vracející se Blenheimy z Coastal Command. Blenheimy směřovaly k Thorney Island. Squadrony z Kenley byly navedeny k náletu, který se měl podle velitelství formovat nad Cap Gris-Nez. Později jim byl vydán rozkaz dostat se nad Southampton, ale kvůli kolapsu telefonní linky v Kenley, se k nim nedostal.

Probíhalo to tak, že v 16.08 dostaly 253. a 501. Squadrona příkaz k patrolování báze ve výšce 10 000 stop (3048 m), ovšem nezvedly se do 16.30. Přesně v 16.19 dostaly zmíněný rozkaz k hlídkování nad Southamptonem. V 16.40, kdy si kontrolor myslel, že jsou již na cestě, jim dal pokyn patrolovat The Needles, ale v té době byly ve skutečnosti stále 10 mil jihozápadně od svého letiště v Kenley. O čelní útok proti nepřátelskému svazu se pokusila rychle dorazivší 607. Squadrona, ale byla bohužel přečíslena a úspěchu nedosáhla. Kromě pětadvaceti Spitfirů, byly ve Woolstonu mj. zničeny i dva prototypy slibných bombardérů a hydroplán K8855 Sea Otter.

Štěstí bylo, že důležité stroje zůstaly tradičně zachovány a kompletační závod v Eastlight nebyl postižen. Celá továrna firmy Supermarine však byla kompletně zničena a nikdy nebyla obnovena. Počet mrtvých byl spočítán na 55, dalších 49 bylo zraněno vážně a 43 lehčeji. Některé následky náletu jsou známy z následujícího popisu: „Když na Southampton začaly nálety, celé místo se třáslo. Nejhorší ze všeho byl zápach. Předpokládám, že šlo o splašky. Ježíši, byl příšerný! A samozřejmě plyn. Voda byla všude. Proudila smíchaná s krví a špínou, no, bylo to šokující. Devastace byla hrozná! …vypadalo to, že nejlepší věcí by bylo celou tu věc vyhodit do pověří a začít znovu“. Malcolm Travers pracoval v 50. letech s Haroldem Snookem, který mu nálet popsal.

Došlo k tomu v nejhorší moment, kdy se střídaly směny. Byl zrovna na motorce, když za sebou podél řeky uslyšel vybuchovat bomby. Vjel pod nějaký železniční most a nepamatoval si nic až do chvíle, kdy ho vyhrabali. Tehdy pracoval jako dohlížitel nad 30 dělníky, často ženami, v dílně na kryty motoru. Na místo se okamžitě po náletu vypravil i sám ministr Beaverbrook v doprovodu Lt. Joea Cowleyho. Ministerstvo letecké výroby si zabralo poschodí hotelu Polygon v Southamtonu a instalovalo tam manažera Supermarinu Jamese Birda a jeho štáb s cílem rozptýlit výrobu. Práce nad tímto rozptýlením však začaly již 20. září 1940.

Autor: Mgr. Tomáš Bouzek

Zdroj: history.com


Tagy článku

-->