Dva světové rekordy tří československých parašutistů z roku 1957. Pumovnici letadla upravili pro seskok

Dva světové rekordy tří československých parašutistů z roku 1957. Pumovnici letadla upravili pro seskok
Autor fotografie: Bjoern Schwarz / Wikimedia Commons / CC BY-SA|Popisek: Iljuschin Il-28 "Beagle"
17 / 12 / 2023, 06:45

21.3.1957 překonali tři sportovní čs. parašutisté Koubek, Jehlička a Kaplan světový rekord délky volného pádu v kategorii G-II-b skupinového seskoku výkonem 11664 metrů. 27.3.1957 v noci při druhém stratosférickém seskoku zvládli volným pádem celých 12082 metrů, což byl opět světový rekord.

Myšlenka výškového seskoku padákem vznikla v hlavách Gustava Koubka a Jaroslava Jehličky, když spolu „skákali“ v Aeroklubu Chrudim. Se třetím z budoucích rekordmanů, Zdeňkem Kaplanem se v té době také dobře znali, spolu s Jehličkou na II. mistrovství světa v parašutismu v r.1954 ve Francii získali pro Československo v družstvech mužů stříbrnou medaili, historicky první medaili pro ČSR v parašutistickém sportu.

Gustav Koubek byl hloubavý typ, který rád vymýšlel v parašutismu stále něco nového. Většinou to začínalo slovy „Víš, Jardo, mohli bychom zkusit…“. Tak vznikla i idea onoho výškového rekordu. Ale teprve když v r.1955 podobný rekord překonali v SSSR, přestali je brát tehdejší funkcionáři Svazarmu jen jako utopické snílky. Rozhodující okamžik ale nastal, když naši parašutisté byli přijati prezidentem Antonínem Zápotockým na Pražském hradě po III. Mistrovství světa v parašutismu v roce 1956. Toto mistrovství proběhlo v Moskvě a naši parašutisté tam vyhráli, co se dalo.

Tehdy „soudruhu prezidentovi“ v neformálním rozhovoru sami parašutisté přednesli svoje přání „dobýt“ pro Československo výše popsaný nový světový rekord. Zaujali ho nejvíce tím, že měli všechno propočítané a promyšlené. „Soudruh prezident“ se nechal jejich plánem strhnout a pověřil ministra národní obrany generála Lomského, aby prostřednictvím velitele tehdejšího čs. vojenského letectva generála Vosáhla pokus o rekord svazarmovských parašutistů technicky a personálně zabezpečil. Tímto prezidentským rozhodnutím se plánování nového světového rekordu z kategorie zbožných přání přesunuto do reálných úkolů konkrétních funkcionářů. A ledy se pohnuly.

Ilyushin IL-28 Beagle

Náměstek MNO pro letectvo a PVO a velitel čs. vojenského letectva gen. Vosáhlo zpočátku nebyl zrovna nadšený, ale nakonec se prezidentskému přání – rozkazu podvolil. Svým osobním rozkazem vyčlenil pro pokus o rekord z 1.letky 29 sbolp na základně Mladá (letiště Boží Dar u Milovic) jeden Il-28 v.č. 56775 označený velkými písmeny TH-14 na přídi a nařídil, aby armáda poskytla pro zdárné uskutečnění tohoto pokusu veškeré potřebné prostředky, tedy technické, organizační i finanční.

Tento rozkaz zafungoval jako mávnutí kouzelným proutkem. Na domácí poměry až neskutečně rychle během tří dnů (!) byl vybraný letoun upraven pro daný účel, byla mu vymontována veškerá výzbroj a upravena pumovnice tak, aby v ní mohli být vyneseni do vzduchu tři parašutisté. Technici, kterým velel „důstojník Nedorost“ se nadšeně snažili vyhovět všem představám a požadavkům civilních aktérů pokusu o rekord.

Vzpomínky pamětníků naznačují, že k tomu došlo tak rychle i proto, že už předtím se aktéři pokusu o rekord a vojáci z letiště neoficiálně setkávali a diskutovali, o něm – v hospodě.  Kontrarozvědka na letišti s tím měla údajně „velký problém“, ale naštěstí rozkaz gen. Vosáhla všechno zlegalizoval včas. A hlavně, lidé, kterým o rekord šlo, se mezi sebou rychle domluvili.

MiG-15 USAF

Úpravy samotné pumovnice měli na starosti technici Blecha, Hrubý a Osovský, instalaci speciálních palubních dýchačů a interkomu pro nesené parašutisty zase technici Přeček a Mičkal. Dril nepřetržitých zkoušek na zemi trval docela dlouho. A když už si chtěli technici říci hotovo, aby bylo možno zahájit zkoušky za letu, přiřítili se na letiště se svou technikou příslušníci Armádního filmu spolu s reportéry tehdejší Československé televize (píše se rok 1957!) a mávali na velitele základny papírem s velikým povolením. Směli na letoun namontovat několik filmových kamer podle svého uvážení a technických možností!

Jejich samozřejmost, s jakou požadovali umístit své kamery „… nejméně dvě přímo do pumovnice a další dvě pod letadlo tak, aby zachytily samotný výskok, a další budou v doprovodném letadle, a další…“ uváděli vojenské techniky a piloty do tichého úžasu. Velitel základny to nakonec vyřešil po svém, přidělil filmařům „důstojníka Herčíka a poddůstojníka Procházku“, aby jim byli k ruce. Ti měli technicky řešit požadavky filmařů na umístění kamer v pumovnici i na spodku trupu a vyřešit dálkové ovládání kamer. Po straně jim ale velitel tiše sdělil, že mají za úkol zároveň korigovat příliš nadšené představy filmařů. Herčík s Procházkou měli podle pamětníků z takového úkolu „velkou radost.“

Když všechno na zemi perfektně fungovalo, byly zahájeny zkoušky ve vzduchu. První, kdo vyzkoušel opuštění letounu Il-28 za letu z pumovnice, byl vojenský parašutista Juraj Kováč, cca ve výšce 3 km. Nikdo ale netušil, co nastane v otevřené pumovnici při rychlosti kolem 500 km/hod., a tak s ním aerodynamika po otevření dvířek poněkud „zacvičila“. Ale bylo jasné, že samotné opuštění letounu bude při rozumné opatrnosti aktérů bez problému, jen se musí vyřešit, jaká poloha parašutistů po otevření dvířek pumovnice bude pro ně nejbezpečnější.

MiG-21MF českého letectva

To dostali na starost testovací vojenští parašutisté Bílek, Ozábal, Poes a Přívratský. Vymysleli polohu pololeh – polosed na zádech ve speciálních popruzích v pumovnici tak, aby dynamický náraz větru na parašutisty po opuštění letounu byl co nejmenší. Pilotem letounu Il-28 byl pro přípravné lety i pro vlastní pokus určen kapitán Jaroslav Hájek, na místě letovoda byl kapitán Ladislav Kaplan (shoda jmen byla náhoda) a jako palubní radiotelegrafista a střelec v ocasním střelišti seděl kapitán Milan Mixa.

Bylo určeno, že výšku pro rekordní seskok bude Il-28 nabírat s ohledem na parašutisty v nehermetizované pumovnici jen třetinovou rychlostí, tj. do 6 m/s. Proto byl po startu naplánován pozvolný stoupavý let po velkém okruhu nad Polabskou nížinou, který měl trvat 40-45 minut. Následně měl Il-28 maximální výšku udržovat přímým letem až do bodu vysazení. Důležité bylo správně určit bod shozu, aby parašutisté bezpečně přistáli na padácích na letišti v Milovicích. Vlastní posádka letounu byla po celý let ve svých přetlakových kabinách s nasazenými kyslíkovými maskami, komunikaci s parašutisty udržoval letovod.

Pilot Jaroslav Hájek let s parašutisty chápal spíše jako běžný výškový let na Il-28 s tím rozdílem, že v okamžiku výskoku parašutistů bude muset zpomalit na cca 450-470 km/hod (ve skutečnosti díky řídkému vzduchu to bylo nakonec maličko pod 500 km/hod) s vysunutím klapek na 20 % a stažením plynu. Obával se špatného počasí, ale při zkouškách si ověřil, že ve spolupráci s tzv. dálnou přívodní radiostanicí lze vysadit parašutisty ve správném bodě i pomocí navigačního výpočtu bez použití radaru.

Mikoyan-Gurevich MiG-15

Při finální přípravě před startem dostal zprávu vojenských meteorologů o tom, že ve stratosférické výšce nad letištěm Mladá bude dost pošmourno díky několika vrstvám potrhaných mraků – cirrů, a bude tam vítr o rychlosti až 200 km/hod. Nicméně tlak ve výšce 12 km je pětkrát nižší, než na zemi, takže větším problémem se spíše ukazovala teplota, která v dané výšce činí až mínus 60 stupňů Celsia.

Po všech přípravách a zkouškách konečně nastal 21.březen 1957, kdy k pokusu o rekord naostro v 08 hod. 07 vteřin odstartoval letoun Il-28 TH-14 z letiště Mladá – Boží Dar. Veškerý vojenský i civilní provoz letadel v tehdejším Československu byl zastaven. Jediné další letadlo ve vzduchu byl dvoumístný MiG-15UTI s pilotem a kameramanem Armádního filmu. Na kontrolní věži letiště se tísnilo nezvykle mnoho osob a novinářů. Všichni napjatě poslouchali reproduktor, odkud zněla radiokorespondence letounu s řídícím létání. Poslední hlášení pilota znělo, že dosažená výška je již 11,60, vítr 160, kurs 275 a parašutisté se cítí dobře.

Samotní aktéři pokusu o rekord mezitím v útrobách bombardéru naposledy kontrolovali vše potřebné. Na dno zavřené pumovnice se přesunuli po startu ve výšce 1000 m, zkontrolovali své vybavení a hlavně chod barografů. Pak odjistili KAPy, což byly poloautomatické přístroje v případě nouze schopné otevřít padák samy. Interkomem stále komunikovali s posádkou. Po posledním otočném bodu nad Žehuňským rybníkem stoupal Il-28 už jen pomalu, bylo znát, že se blíží stropu svého dostupu.

MiG-19PM v bulharském muzeu

Ve výšce 11000 metrů výsadkáři začali zhluboka dýchat z palubních dýchačů, aby měli v krvi větší zásobu kyslíku na dobu bezprostředně po výskoku. Ve výšce cca 12500 metrů už letadlo nestoupalo. Parašutisté se v pumovnici odpojili a zapnuli svoje vlastní dýchače. Kamery vrčely a pumovnice se vzápětí otevřela. Minutu před devátou zazněl z reproduktorů na věži řídícího létání hlas pilota Il-28. Řekl jen jedno slovo, „shoz!“

V tu chvíli parašutisté „vypadli“ z letadla. Prvních pár vteřin letěli vzduchem dost rychle a nestabilně, ale pak se jejich pád ustálil. Všem vzápětí zamrzly brýle. Jehličkovi málem uletěly, ale naštěstí je včas zachytil posunuté na čele.

Všichni tři padali volným pádem celých 11664 metrů. Podle záznamů sportovních komisařů otevírali své padáky ve výšce cca 500 metrů nad zemí všichni stejně, v čase 09 hod 03 minuty 05 vteřin. Koubek přistál přímo u rozjezdové dráhy, Jehlička za hangáry a Kaplan za silnicí u letiště na poli. První udýchané prohlášení Zdeňka Kaplana pro přítomné novináře bylo: „Škoda, že jsme neletěli trochu výš, jsme dole moc rychle!“

Gatow Iljuschin Il-28

Nový parašutistický světový rekord byl využíván v ČSR značně propagandisticky, a s parašutisty – rekordmany se roztočil kolotoč novinářských „výslechů“ a vyzpovídávání před kamerami. Rychle se oklepali a hned využili své náhlé „proslulosti“, aby získali svolení k opakování svého pokusu, tentokrát v noci! A tak 27.3. v noci ve 21.15 znovu odstartovali. Původně start plánovali až na 23.00 hod., ale protože se blížila teplá fronta, start byl uspíšen. Il-28 zvolna stoupal po stokilometrových okruzích kolem letiště, kde byl pro orientaci rozsvícen kolmo do oblohy armádní světlomet jako naváděcí světelný maják o světelnosti 40 000 svíček.

Za necelých 41 minut letoun s parašutisty opět vystoupal do stratosféry, nyní až do 12815 m. Pak všichni tři parašutisté po svém druhém, tentokrát nočním vysazení nad letištěm v Milovicích proletěli volným pádem12082 metrů. Padali 3 minuty a 18,2 vteřiny. Své padáky otevřeli všichni vzácně společně ve výšce dle barografů 733 metrů nad zemí a všichni tři přistáli na osvětlené ploše letiště vyznačené reflektory a světlomety jen 250 metrů od sebe! To byl v noci úžasný úspěch! Však to také novopečení dvojnásobní světoví rekordmani oslavili tím, že ze samé radosti vystříleli celou zásobu světlic, které měli s sebou. A kolotoč oslav se zopakoval.

Zkušenost s vysazováním tří parašutistů z Il-28 pak byla paradoxně využita jen v roce 1960 na leteckém dni, kdy z pumovnice tří souběžně letících bombardérů nad překvapenými diváky vyskočili třikrát tři parašutisté.

Ilyushin Avia Av-14T

Parašutisté Jehlička, Koubek a Kaplan se svým společným seskokem ze stratosféry natrvalo zapsali do análů českého a světového parašutismu. Jejich absolutní parašutistické výškové rekordy vydržely tři roky, jiné zdroje ale tvrdí, že v dané kategorii hromadného seskoku rekord stále platí. Na výšku je podle záznamů FAI poprvé překonal až v r.1960 Američan Joe W. Kittinger, když seskočil z výšky 31 330 metrů. Ale jako úmyslný výskok z rychle letícího letadla ve stratosféře je společný seskok našich tří parašutistů dodnes unikátní a patrně stále ještě nejlepším výkonem této kategorie na světě.

Zdroj: Československá lidová armáda

Tagy článku