Efektivita velitelství stíhacího letectva v bitvě o Británii: Nebylo se čím chlubit, nepřítel našel slabinu

Efektivita velitelství stíhacího letectva v bitvě o Británii: Nebylo se čím chlubit, nepřítel našel slabinu
Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Spitfire HF Mk VII (ilustrační obrázek)
12 / 10 / 2022, 16:00

O tzv. bitvě o Británii se toho napsaly stohy papíru, ale podstatné informace se člověk dozví jen stěží. Většinou jde o nějakou stručnou pohádku a slavném vítězství a nějakých strázních. Jak už to tak bývá, ve skutečnosti bylo vše výrazně složitější, než se na první pohled zdá.

Když psal 9. června 1940 britský premiér Churchill svému příteli a potenciálnímu nástupci generálu Smutsovi do Jižní Afriky, jasně vyjádřil svá vysoká očekávání: „Výhody vzdorování německým leteckým útokům na tomto ostrově, kde můžeme soustředit velmi mohutné stíhací síly a doufat, že vyřadíme čtyři nebo pět nepřátelským letounů při ztrátě jednoho vlastního, jsou větší než za podmínek ve Francii, kde nutně musíme bojovat proti přesile a málokdy překonáme ve způsobených ztrátách poměr dvou ku jedné a naše letouny bývají často ničeny na nechráněných letištích“. Realita ovšem vypadala poněkud jinak.

Air Council (Letecká rada) požadovala po svých velitelích, hlavně ACM Dowdingovi, veliteli Fighter Command, a AVM Parkovi, který velel klíčové 11. skupině (Group) na jihovýchodě Anglie, že použijí velké formace vlastních stíhaček k ničení nepřátelských bombardérů. Reálná politika Velitelství stíhacího letectva však byla s tímto příkazem v rozporu. Dowding rozkázal Parkovi nasazovat stíhače extrémně opatrně a v malém počtu, a tak aby je němečtí stíhači na volném lovu nebo při ochraně vlastních bombardérů, nemohli sestřelovat ve velkém. Prioritou bylo ničit německé bombardéry před dosažením cíle a s co nejmenšími vlastními ztrátami. To se úplně nepovedlo, což je poměrně neznámý fakt.

Americký historik John Alcorn spočítal a odhadl ztráty způsobené ve dne britskými stíhači v období červenec až říjen 1940, které je pokládáno za tzv. bitvu o Británii, na 1218. Několik dalších, a zde mám na mysli počet prstů jedné ruky nezkušeného řezníka, pak v noci. Já jsem udělal poněkud jiný propočet, který zahrnuje průměrný počet Fighter Command zničených německých letadel za měsíc z celkového počtu nepřítelem zničených (87,94 %). Je to to nejpřesnější, co můžete v současné době získat. Celkově bylo nepřítelem zničeno 1385 letadel říšského letectva, a to včetně třech nočních stíhaček, třech kurýrních a čtyř transportních strojů. Efektivita Fighter Command dosáhla svého zenitu v červenci a srpnu, naopak v říjnu již byla pasivní. Pro porovnání budeme používat oficiální britské údaje o tzv. bitevních ztrátách.

Fighter Command přišlo v červenci minimálně o 133 stíhacích letadel Cat. 3 (odepsáno) a 75 Cat. 2 (težce poškozeno). Jeho bojová efektivita byla 1,14 ku 1, protože přibližně 151 letadel bylo zničeno britskými stíhači. V srpnu se tento trend udržel, jen byly celkové počty o dost vyšší. Při 432 stíhačkách bitevních ztrát Cat. 3, zničili stíhači Fighter Command nějakých 491 z celkových 558 letadel. V září došlo ke změně taktiky a koncentrovaným útokům na průmyslové cíle při zachování co možná největšího množství bojových letů. Většího rozšíření nabyly i málo ztrátové noční útoky.

Problém pro Fighter Command navíc představovala těsná ochrana bombardérů v kombinaci s blízkou podporou před a nad nimi. Efektivita RAF šla výrazně dolů, výjimkou byl boj proti stíhačkám soupeře, které se ke konci období stále více objevovaly ve verzi stíhacího bombardéru. Podíváme-li se podrobněji na reálnou efektivitu stíhačů Fighter Command, zjistíme, že i při velmi konzervativním čísle 399 bitevních ztrát Cat. 3, byla bojová efektivita pouze 1,01 ku 1. Stíhači zničili asi 404 ze 459 letadel Luftwaffe. V říjnu se zhoršilo počasí, počet vzletů Luftwaffe proto rovněž výrazně klesl, ne tak Fighter Command, jehož efektivita tím pádem dosáhla nejnižší úrovně. Při 176 vlastních bitevních ztrátách Cat. 3, zničili britští stíhači nějakých 172 ze 196 letadel Luftwaffe, takže dosáhli efektivity jen 0,98 ku 1.

Za celé období červenec až prosinec tudíž efektivita „vystoupala“ na směšných 1,07 ku 1, což je velmi špatný poměr. K tomu je potřeba ovšem dodat, že počet nepřítelem zničených bombardérů Luftwaffe oproti předchozímu období klesl o závratných 48,5 %, což ale bylo vykoupeno asi 40% navýšením ztrát stíhaček Jagdwaffe. Kdybychom k těmto číslům přidali na obou stranách ještě těžce poškozené stroje, výsledek by byl pro Fighter Command výrazně horší.

Autor: Mgr. Tomáš Bouzek, vojenský historik

Zdroj: history.com

Tagy článku