Eisenhowerova doktrína - kořeny amerického vlivu na Středním východě (1957)

Eisenhowerova doktrína - kořeny amerického vlivu na Středním východě (1957)
15 / 02 / 2019, 10:00

Jedním z bojišť studené války, a často velmi horkých, byla oblast souhrnně nazývaná Střední východ. A v případě Eisenhowerovy doktríny z roku 1957 jde spíše o Blízký východ, jakkoli definice obou pojmů jsou poněkud vágní. Intenzivní americký zájem o tuto oblast je automaticky spojován se zájmem o ropná naleziště. Jeho počátek nicméně spadá do období dekolonizace a souvisí se Suezskou krizí, politikou egyptského prezidenta Násira, Izraelem a především snahou zadržovat šíření komunismu. Eisenhowerova doktrína přinášela proaktivní americkou politiku, od níž si prezident sliboval především zamezení vlivu Sovětského svazu.

Návrh intenzivnějšího zapojení Spojených států do řešení otázek Blízkého východu přednesl Dwight D. Eisenhower (1890-1969, prezidentem 1953-1961) Kongresu 5. ledna 1957. Motivem byla z pohledu Západu dramaticky se zhoršující situace v oblasti od roku 1956 a nástupu egyptského prezidenta Gámala Násira (1918-1970) do úřadu (1956-1970) a v přímém důsledku Suezské krize.

Během té šlo o kontrolu nad průplavem, a byla velmi úzce vázána na egyptsko a potažmo arabsko-izraelské nepřátelství, a neschopnost OSN vynutit na Egyptu respekt vlastní deklarace týkající se plavby izralských lodí průplavem. Znárodněním kanálu, který většinově patřil britským a francouzským investorům, si Násir vykoledoval pokus o vojenské řešení. Nicméně vojenské řešení, jehož (ne)výsledkem bylo potvrzení faktu, že Velká Británie a Francie ztratily své velmocenské postavení. OSN ve vzácné shodě Spojených států a SSSR přiměla interventy k zastavení akcí. Vojensky i politicky vyšel z krize úspěšně Izrael, kterému šlo v první řadě o odstínění egyptské a arabské podpory palestinských nájezdníků a volnou plavbu Tiránskou úžinou. Obsazený Sinajský poloostrov na jaře roku 1957 výměnou za požadované garance vyklidil a dosáhl svého.

Z pohledu Spojených států nesl největší díl odpovědnosti za rostoucí napětí na Blízkém východě právě Násir, kterého současně za snadno ovladatelného a využitelného považoval i Nikita Chruščov. Celá situace je přitom trochu sporem o to, zda bylo dříve vejce, nebo slepice. Protizápadní egyptský a panarabský nacionalismus spolu s posilujícími se vazbami na Sovětský svaz podle principu společného nepřítele přivedly Spojené státy k rozhodnutí stáhnout podporu výstavbě Asuánské přehrady. Znárodnění Suezského průplavu pak bylo okamžitou Násirovou reakcí ve stupňujícím se konfliktu.

Eisenhower zformuloval výzvu ke Kongresu, aby se koordinovaně s vládou postavil „rostoucímu nebezpečí mezinárodního komunismu“ na Středním (Blízkém) východě. Žádal schválení programů hospodářské a vojenské spolupráce se státy, jež udržovaly se Západem a Spojenými státy v oblasti přátelské vztahy. Které to byly? Na prvním místě přirozeně Izrael. Libanon. Saudská Arábie, Turecko. Írán. Jiný svět. Eisenhower žádal pravomoc nasadit americké ozbrojené síly, pokud by byla ohrožena jejich územní celistvost nebo politická nezávislost. V konkrétní podobě mělo jít o částku 200 milionů dolarů investovaných do hospodářské a vojenské pomoci v letech 1958 a 1959 (pro srovnání: konečná cena letadlové lodi CV-63 Kitty Hawk činila v roce 1961 400 milionů; dnes částka z roku 1958 odpovídá přibližně 1,7 miliardě dolarů). Kongres velkou většinou Eisenhowerovu doktrínu schválil.

První a současně ovšem i poslední vojenskou operací podle nového přístupu byl Blue Bat z července 1958, kdy na 15 tisíc příslušníků americké armády a námořní pěchoty zasáhlo do libanonské krize a úspěšně podpořilo prozápadního prezidenta Chamouna. Další pro Blízký a Střední východ významnou politickou koncepcí byla doktrína Nixonova z roku 1969, která se věnovala specificky v tomto ohledu oblasti Perského zálivu a podpoře Saúdské Arábie a Íránu, a navazující Carterova doktrína z roku 1980, podle níž si Spojené státy nárokovaly provést vojenskou operaci v oblasti Perského zálivu, pokud by byly ohroženy jejich národní zájmy, přičemž explicitně zmiňuje ohrožení volného pohybu středovýchodní ropy v důsledku sovětské invaze do Afghánistánu. Zájem o ropu je často zmiňován s větší či menší mírou pohrdání: jde o „špinavé zisky“. Během studené války šlo nicméně v první řadě o v zásadě jednoduché „my, nebo oni“.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace