Exkluzivita výbušných prachů skončila před 150 lety vynálezem dynamitu

Exkluzivita výbušných prachů skončila před 150 lety vynálezem dynamitu
31 / 03 / 2019, 16:00

Až do poslední třetiny 19. století neměl klasický střelný neboli černý prach v podstatě konkurenci a jeho základní složení se prakticky neměnilo. Předpokládá se, že byl znám ve staré Číně už kolem roku 250 n. l.

V 9. století jej zde používali pro signální rakety a pestrobarevné ohňostroje, ve 13. století vyvinuli čínští pyrotechnici „ohnivé šípy“ (první střelné zbraně), „vybuchující ohnivé koule“ (předchůdkyně min), „olejové stroje lítého ohně“ (dnešní plamenomety) a válečné rakety poháněné střelným prachem. Tato nová technika se dostala do Evropy přes Arábii nebo od muslimů na Pyrenejském poloostrově. Středověcí alchymisté, čerpající svoje vědomosti z prvního díla o alchymii spisku „Testament“, jehož autorem byl poustevník a alchymista Morien (7. stol.), objevili zhruba v polovině 13. století třaskavou směs, velmi blízkou černému střelnému prachu. Traduje se, že k jeho vynálezu došlo v Evropě souběžně na několika místech, nejpravděpodobněji v Anglii významným oxfordským scholastickým filozofem a vědcem (zvaným Doctor Mirabilis), františkánským mnichem Rogerem Baconem (1214-1294) nebo v Německu všestranným (Doctor Universalis) filozofem, teologem (učitelem církve) a přírodovědcem (provádějícím empirické výzkumy) svatým Albertem Velikým (1193-1280). V některých pramenech uváděná existence dalšího údajného vynálezce, německého mnicha Bertholda Schwarze, žijícího ve 14. století ve Freiburgu, není spolehlivě doložena.

Hned od svého objevu ve 13. století sloužil černý prach výhradně vojenským účelům – jako vhodná střelivina pro moždíře (děla s krátkou hlavní, značnou váhou střely a bořicí silou) a těžká neohrabaná děla, první pistole, muškety a jiné střelné zbraně; není totiž citlivý na náraz a má čistě výmetný účinek, tzn. „vypuzuje“ střelu kupředu. Během 14. století se výroba palných zbraní, která ve svých důsledcích vedla k postupnému zániku rytířů jako středověkých bojovníků, stala v mnoha zemích prosperujícím odvětvím slévačského řemesla. První písemné zprávy o palných zbraních v Čechách pocházejí z posledních desetiletí 14. století. Pověstná je bitva u Kresčaku roku 1346, při které hájili šesti děly své postavení Angličané proti francouzskému vojsku, v jehož řadách také padl český král Jan Lucemburský. V českém válečnictví nabyly střelné zbraně význam zejména v 15. století v období husitských válek. Jedním z prvních evropský vojevůdců, kdo destruktivního účinku střelného prachu využíval, byl Jan Žižka z Trocnova. Česká lehčí píšťala a těžší hákovnice, husitská houfnice a tarasnice, se rozšířily nejen do sousedních států, ale i do zemí vzdálených. Teprve až o tři století později se střelný prach uplatnil jako trhavina při těžbě uhlí a rud. První odstřel horniny provedl v roce 1627 střelmistr Kašpar Weindl ve slovenské Baňské Štiavnici.

Původně se vyráběl z pečlivě vyvážené směsi dřevěného uhlí, ledku (dusičnanu draselného) a síry v přibližném poměru 10:75:15. Dnes se toto jeho typické složení mění podle účelu použití: rozlišuje se prach puškový, zápalnicový, dělový a trhací (v druzích lente, forte a ordinaire podle obsahu ledku). Ledek je oxidační činidlo, je tedy zdrojem kyslíku, který urychluje spalování uhlíkového paliva. Slovy Johna Batese z roku 1634: „Ledek jest jeho duší, síra životem a uhlí tělem.“ Zásadní vliv na kvalitu černého prachu má především pečlivost v celém procesu zpracování všech surovin (vysokou homogenitu směsi s přesně definovanou velikostí jednotlivých částic) a jejich chemická čistota, které již v době první průmyslové revoluce doznaly značné dokonalosti. Přesný postup je pochopitelně předmětem chráněného know-how jednotlivých výrobců. Přesto žádná technologie nemohla odstranit nežádoucí uvolňování hustého dýmu při explozi nebo hoření černého prachu včetně vzniku velmi korozivních plynů (především oxidu siřičitého SO2), které rychle napadají a ničí kovové součásti. Za mlhavého počasí a bezvětří stačilo několik salv z pušek a nikdo se na bojišti nevyznal. V současné době se tato nejstarší známá výbušnina s detonační rychlostí blízké rychlosti zvuku (max. 340 m/s) využívá pouze k výrobě zápalných šňůr, jako levná průmyslová trhavina v lomech a jiných odstřelových prací, v zábavné pyrotechnice (je snadno zápalný a odolný vůči vnějšímu tlaku) a pro sportovní střelbu z replik starých palných zbraní.

Počátky historie bezdýmného střelného prachu sahají nejméně do roku 1848, kdy profesor chemie na Basilejské univerzitě Christian Friedrich Schönbein a nezávisle na něm frankfurtský profesor chemie Rudolf Christian Böttger objevili nitrocelulózu – střelnou bavlnu, která hoří 500krát rychleji než černý prach. Vojensky použitelný a bezpečný bezdýmný prach připravil v roce 1864 v Postupimi německý dělostřelecký odborník Eduard Schultze a o dvacet let později jej zdokonalil francouzský chemik Paul Marie Vieille. Jednalo se o pečlivě čištěnou nitrocelulózu, vyrobenou nitrací bavlněných odpadků ve směsi s vhodným rozpouštědlem (acetonem, éterem, alkoholem), která se protlačovala matricí potřebného tvaru a řezala na jednotlivá zrna. Střelný prach byl do vynálezu dynamitu jedinou výbušninou, používanou nejen k vojenským účelům, ale také při práci v dolech a kamenolomech, při budování železničních tratí, velkých pozemních a vodních staveb i docela obyčejných, ale do té doby velmi pracných činnostech.

Tradičním českým výrobcem výbušnin je Explosia a.s., jehož historie se datuje již od roku 1920, kdy byla založena Československá akciová továrna na látky výbušné.

Autor: Bohumil Tesařík  

Použitá literatura:
Borec, T.: Dobrý den pane Ampére. SPN, Praha 1981. Caras, J.: Střelivo do ručních palných zbraní. ARS-ARM, Praha 1995. Contamine, P.: Válka ve středověku. Argo, Praha 2004. Dosoudil, T.: Elixíry ohnivé zkázy. Naše vojsko, Praha 2012. Ferus, M.: Shrnutí dějin evropské alchymie. PřF UK, Praha 2005. Kronika nápadů, které změnily svět. Fortuna Print, Praha 2004. Pojezdný, J.: Kniha o ohni, zbraních a lidech (strojopis). //www.militaria.cz/ Solárová, M.: Vybrané kapitoly z historie chemie. Paido, Brno 2000.

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace