Popisek: August Gölzer
Security magazín přináší rozhovor s historikem a publicistou Jiřím Skoupým, který se zabývá téměř zapomenutou událostí na konci druhé světové války, jíž byl atentát dvou bratranců Aloise Bauera a Vladimíra Blažky na SS Hauptsturmführera Augusta Gölzera v Brně 7. 2. 1945. O atentátu Skoupý chystá knihu ,,Zapomenutý atentát“, která vyjde letos na podzim. Proč upadla tato událost po válce v zapomnění a jaké byly osudy Bauera s Blažkou po atentátu?
Pane Skoupý, atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha z května 1942 je veřejnosti dostatečně známý, nicméně ten brněnský ze 7. února 1945, při němž byl zastřelen SS Hauptsturmführer August Gölzer, nikoliv. Proč patří tento atentát dosud k zapomenutým událostem českých dějin?
Pokud vím, neobjevila se od roku 1946, kdy vyšel v listu Čin o Vladimíru Blažkovi krátký článek, o vykonaném atentátu nikde sebemenší zmínka. Jedinou výjimku snad představuje normalizační publikace Akta G, popisující s ohledem na dobu svého vzniku činnost brněnského gestapa. Po listopadu 1989 se o atentátu ve svých knihách krátce zmínil i brněnský spisovatel Vojtěch Jestřáb.
Gestapo uvalilo bezprostředně po vykonání atentátu na případ informační embargo a je zřejmé, že jeho příslušníci si v únoru 1945 už velmi dobře uvědomovali, že medializace atentátu, po jehož vykonavatelích všechny nacistické bezpečnostní složky usilovně, ale přesto marně pátraly, by jen zvýšila sympatie českého obyvatelstva k protinacistickému odboji a gestapo by tak vlastně veřejně přiznalo svoji prohru.
Alois Bauer
Po válce vyšly najevo další skutečnosti, které způsobily, že atentát upadl na dlouhá léta do zapomnění. Praxe totiž ukázala, že nesmlouvavé direktivy odbojářů o statečném mlčení po zatčení gestapem nebylo vždy snadné dodržet – úředníci gestapa neváhali pro získání informací použít i těch nejbrutálnějších metod fyzického týrání i psychického nátlaku, kterým jen málokdo dokázal déle vzdorovat. Je snad i lidsky pochopitelné, že Vladimír Tišnovský, velitel branného referátu odbojové skupiny Předvoj, která za atentátem stála, udělal po svém zatčení gestapem vše proto, aby zachránil sebe a své spolubojovníky. Rozehrál s gestapem poměrně vysokou hru – slíbil, že za splnění určitých podmínek je přivede na stopu atentátníků. Této lákavé nabídce němečtí tajní policisté neodolali. Zmíněný odbojář byl po válce postaven před mimořádný lidový soud, který nakonec vynesl osvobozující rozsudek. Kdyby tomu tak nebylo, zřejmě by podle tehdejší platné legislativy rozsudek zněl trest smrti.
Dalším důvodem pro zamlčení atentátu se v roce 1947 stala skutečnost, že bývalý kriminální rada brněnské řídící úřadovny gestapa Otto Koslowski po svém zatčení před vyšetřovateli Státní bezpečnosti překvapivě vypověděl, že za atentátem stál jeho nejschopnější konfident František Šmíd, který jej prý chtěl z nějakého důvodu zlikvidovat. Koslowski byl popraven v Brně 3. května 1947 a je jasné, že „zrazeným“ atentátem s konfidentem gestapa v pozadí se ovšem komunisté rozhodně chlubit nechtěli.
Vladimír Blažka
Po prověření časového snímku jsem však zjistil, že tato informace nemůže být pravdivá a Koslowski, jenž pravděpodobně skutečného organizátor atentátu do poslední chvíle kryl, ji zřejmě vypustil za určitým předem promyšleným účelem. Chtěl snad takto zamezit vzniku legendy o „druhém“ atentátu nebo třeba počítal s tím, že mu jeho skutečný organizátor, který válku přežil, pomůže?
Vidíte ze svého pohledu nějaké paralely s atentátem na Heydricha?
Rozhodně ano. Tentýž počet atentátníků, boj lékařů o život zraněného důstojníka, jeho honosný pohřeb s vojenskými poctami a nastoupenými kordony SS, vyhlášení stanného práva, noční razie gestapa a pomstychtivá touha jeho příslušníků po dopadení vykonavatelů akce. Heydricha i Gölzera dostihla smrt ve stejném věku, oběma bylo 38 let.
A jakkoliv je velmi pravděpodobné, že se Heydrich s Gölzerem osobně neznali, narazil jsem nedávno na dochovaný písemný rozkaz, že Gölzer má z důvodu příjezdu zastupujícího říšského protektora a generála policie SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha do Prahy v září 1941 vyklidit o opustit svoji pražskou kancelář. Heydrich si totiž do svého nového působiště přivezl vlastní spolehlivé lidi, pro které potřeboval dostatek pracovních prostor. Tento drobný detail zřejmě nasměroval Gölzerův další osud směrem do Brna a vstříc jeho konci.
Nerudova 14 - hlavní dějiště atentátu na SS Hauptsturmführera Augusta Gölzera
A možná bude znít překvapivě, že jak u Heydricha, tak i u Gölzera vlastně dodnes nevíme, kdo v pozadí akcí na jejich likvidaci skutečně stál. Od pražského atentátu se po válce distancoval prezident Beneš i generál František Moravec a naprosto stejná situace nastala i v Brně. K atentátu se nikdo z velitelů Předvoje nikdy oficiálně nepřihlásil a ani opětovné otevření případu v 50. letech nepřineslo žádný hmatatelný výsledek. Žádný z odbojářů dnes už nežije.
Proběhla Gölzerova likvidace hladce, nebo se vyskytly neočekávané okolnosti podobně jako u atentátu na Heydricha?
Jak už to u podobných akcí bývá, jen málokdy se vše zdaří podle plánu. Nejinak tomu bylo i onen únorový večer ve 20.20 před domem na adrese Kounicova 14, kde Gölzer bydlel. Po Blažkově zvolání „ruce vzhůru“ se chtěl bránit vlastní zbraní a Blažkovi, kterému v tu chvíli nepochybně pracovaly nervy, se podařilo Gölzera zasáhnout až na čtvrtý pokus. Zraněný Gölzer se poté ukryl ve vchodě domu a až za dvě hodiny pro něj přijela sanitka, která jej odvezla do nemocnice na Žlutém kopci. Oba atentátníci beze stopy zmizeli, což museli po divoké noční razii v nejbližším okolí místa činu s nevolí konstatovat i velitelé gestapa. Přestřelku ostatně dodnes dokumentují stopy po projektilech na původní fasádě domu.
Proč padla volba právě na Gölzera, byl českému odboji nějak zvlášť nebezpečný?
August Gölzer byl příslušníkem všeobecných SS v hodnosti Hauptsturmführera a nepředstavoval přímo prototyp vraha od psacího stolu – byl původní profesí bankovní úředník a po celou svoji kariéru působil jako účetní a personální referent v různých štábech SS, kde prý vzorně plnil své povinnosti. Na rozdíl od výše zmíněného Heydricha se tak jednalo o řadového a nepříliš důležitého nacistu, jenž se stal souhrou nejrůznějších okolností po Heydrichovi druhým nejvyšším zástupcem nacistické okupační moci, na něhož byl za dobu trvání Protektorátu vykonán úspěšný atentát.
A proč vlastně Gölzer zemřel? Lze se právem domnívat, že atentátníci udělali chybu a zaútočili na špatný cíl. Jak totiž po válce vypověděli bývalí příslušníci gestapa, kteří oba atentátníky po jejich zatčení vyslýchali, měl být pravým cílem atentátu právě kriminální rada brněnské řídící úřadovny gestapa Otto Koslowski, právem platící za postrach protinacistického odboje. Jeho úspěšnou likvidaci by ilegální hnutí odporu rozhodně uvítala.
Akci provedli bratranci Vladimír Blažka a Alois Bauer. Víme ale kdo, respektive jaká odbojová organizace či skupina stála za brněnským atentátem?
Blažka s krycím jménem „poručík Poruba“ a Bauer s krycím jménem „Sochor“ pocházeli z Olešnice na Moravě a jak již bylo zmíněno, byli členy komunistické odbojové skupiny „Předvoj“, resp. jejího branného referátu s názvem „Národní revoluční armáda“. Do organizace vstoupili na jaře roku 1945. Přestože se NRA hlásila k ideám KSČ, jako svého nejvyššího velitele uváděla ve svých tiskovinách důsledně prezidenta Beneše. A stejně jako Gabčík s Kubišem, ani Vladimír Blažka nebyl žádným amatérem – bojoval za Slovenského národního povstání v partyzánské jednotce a byl připraven a schopen plnit rozkazy, na které by se většina odbojářů neodvážila ani pomyslet. Velmi důležitý je fakt, že období Blažkova boje na Slovensku až po datum jeho smrti mu bylo po válce uznáno jako řádný výkon vojenské prezenční služby. Vojín Blažka tedy svůj čin vykonal – tak jako Gabčík a Kubiš – rovněž jako voják a jsem rád, že se k 70. výročí atentátu v roce 2015 podařilo zařídit in memoriam ke dni veteránů jeho vyznamenání, které bych rád alespoň symbolicky věnoval i všem ostatním statečným členům Předvoje.
Jakým způsobem rezonoval atentát v prostředí českého odboje?
Protože gestapo uvalilo na případ informační embargo, šířily se informace o atentátu po Brně pouze šeptem a zdá se, že do pozadí akce bylo zasvěceno jen několik málo lidí s jeho organizátory v čele. Jako zásadní se jeví skutečnost, že podle dochovaných dokumentů se mělo jednat o celou vlnu atentátů na příslušníky gestapa, která kdyby se zdařila, velmi pravděpodobně by vstoupila do dějin nejen českého odboje. Je však téměř jisté, že německá okupační správa by na podobné akce reagovala až do poslední chvíle se zuřivou krutostí a brutalitou.
Jaké byly další osudy Blažka a Bauera po atentátu?
Jen samotné dopadení atentátníků Bauera a Blažky je téma na film či román. Rada Koslowski pojal vyřešení případu jako věc své osobní cti, a protože se obával, že by Blažka při zatýkání neváhal použit zbraň, zosnoval velmi krutou lest, do níž nedobrovolně zasvětil pod pohrůžkou likvidace jeho rodiny Blažkova švagra. Ten musel 22. března 1945 vylákat neozbrojeného Blažku na místo, kde mohl být bez odporu zatčen a téhož dne dopoledne proběhlo i zatčení Aloise Bauera. Oba byli gestapem brutálně mučeni, podrobeni neskutečně krutým výslechům a těsně před osvobozením Brna, 14. dubna 1945 popraveni na nádvoří Kounicových kolejí za přítomnosti nastoupené jednotky všeobecných SS ranou do týla. Popravu vykonal osobně jako akt pomsty svou osobní zbraní sám rada Koslowski, který o nezdařeném atentátu na svoji osobu ani ve nejmenším nepochyboval, ať už z jeho organizace podezíral kohokoliv.
Ostatky obou odbojářů byly po poválečné exhumaci hromadného hrobu pohřbeny v čestné skupině brněnského Ústředního hřbitova. Hrob byl později přes protesty Blažkových rodičů v tichosti zrušen a těla přemístěna na nově vybudované pohřebiště vojáků Rudé armády. Na Blažkově náhrobku je dodnes uvedena část jeho krycího jména, na němž si zřejmě tolik zakládal: poručík.
Jiří Skoupý, brněnský historik a publicista
Neodpustím si čistě teoretickou úvahu, že kdyby spolu s atentátníky zahynuli i velitelé brněnského Předvoje (2. května 1945 v Terezíně bylo gestapem povražděno pražské vedení téže skupiny, zatímco členové vedení brněnského naopak válku přežili), byla by jména Bauer a Blažka po válce zřejmě velmi často skloňována a komunistický režim tak mohl mít dokonce „vlastní“ atentát zorganizovaný v režii strany, s nímž už by bylo možné poměrně volně propagandisticky nakládat. Vladimír Blažka měl nepochybně všechny předpoklady k tomu, stát se mládežnickou ikonou ve stylu Julia Fučíka, což se však vzhledem k výše vylíčeným okolnostem nikdy nestalo. Kolem celé akce se postupně vyrojilo až příliš mnoho pochybností a dodejme, že mnozí činovníci Předvoje neunikli v 50. letech perzekuci ze strany komunistického režimu.
O atentátu chystáte knihu, která vyjde letos. Jak jste se k tomuto tématu dostal?
K tématu mne přivedl zmíněný spisovatel Vojtěch Jestřáb, bývalý člen brněnského Předvoje, který Blažkův atentát ve svých knihách krátce zmiňuje. Líčí jej překvapivě jako nezvladatelného floutka, který vykoná atentát na vlastní pěst jen proto, aby se blýskl před svými spolubojovníky, čímž však spustí rozsáhlou vlnu zatýkání, jejímž následkem je likvidace celého odboje na Moravě. Myslím si, že čin Aloise Bauera a Vladimíra Blažky si svůj návrat do historie, podložený prameny, které Jestřáb nemohl mít k dispozici, rozhodně právem zaslouží. Snad se bude kniha čtenářům líbit.