Autor fotografie: wikipedia, public domain|Popisek: Frank Luke
Americké letecké eso Frank Luke se zapsalo mimo jiné do historie tím, že se stalo ,,specialistou na sestřely německých pozorovacích balonů. Za tuto činnost si totiž piloti vysluhovali peněžní prémie.
Ve své 27. stíhací letce nebyl sice mezi kamarády příliš oblíbený, příliš nemluvil - a když, tak pěkně ostře a nahlas- a lidí se spíše stranil. A to i ve vzduchu, raději létal sám. Jeho velitel ho dokonce na měsíc vyřadil z létání, aby se naučil létat ve skupině, to ale k ničemu nebylo, protože Luke létal bez povolení a sám, často přistával na jiných letištích., kde se pak celou noc opíjel s tamními piloty. Fámy o tom, že ale z boje vždycky uteče, se ale ukázaly brzy jako zcela liché. Dobrovolník z Phoenixu (i když do války odešel spíše než kvůli vlastenectví pro posměšky své sestry) ve skutečnosti létal až riskantně agresivně. Byl to také chvastoun a jako typický Američan nesnesl pomyšlení, že by byl někdo lepší než on. Přesto nebyla jeho bojová kariéra zpočátku ničím mimořádná, ale pak přišel den, kdy se to všechno změnilo. Stalo se to 12. září 1918, v den největší letecké ofenzivy Spojenců. Cílem nebylo nic menšího, než průlom německé fronty u belgických Yprés, provedený Američany.
Luke spolu se svou nerozlučnou dvojkou, Joe Wehnerem, se rozhodli vzít si na mušku „oči“ německé armády, přísně střežené hlídkové balony, které se vznášely nad německou linií fronty a pro svůj tvar jim vojáci neřekli jinak než „buřty“ nebo „jitrnice“. Dohodli, se, že zatímco Luke bude útočit na balóny- a čelit tak jejich silné protiletecké palbě, parťák ho bude krýt před dotírajícími stíhači z horního krytí balonů. Hned při svém prvním letu sundal Luke jeden „buřt“ a sledoval jeho pád i smrt německého pozorovatele až skoro na zem. Dalšího mohl poslat k zemi jen díky tomu, že Wehner během jeho zteče odrážel útoky osmi německých Fokkerů. Sám byl ale málem sestřelen při třetím vítězném náletu na třetí balón, když mu silná německá palba ze země jeho francouzský letoun Spad proděravěla jako řešeto. Přesto to dotáhl až na vlastní letiště, jen si přeskočil na jiný letoun a hned šel se svým věrným parťákem znovu nahoru. Při svém druhém bojovém letu 12. září 1918 sestřelil další trojici německých balonů a znovu přistál na leteckém vraku, zatímco Wehner poslal k zemi dvě německé eskortní stíhačky a další „jitrnici“.
Další úspěchy se brzy dostavily. Když ustupující Němci vytáhli navečer 14. září znovu své vzdušné pozorovatelny a na americké letiště přišlo hlášení a pokyn ke startu, stačil se Luke ještě před odletem vsadit s velitelem plukovníkem Mitchellem, že během tří minut sestřelí tři německé balony. Sázku vyhrál, když posledního poslal v plamenech do šesti minut od prvního náletu. Další boje následovaly po zlepšení počasí za čtyři dny. Luke s Wehnerem prolétli nejdříve smečkou pravděpodobně nejlepších stíhacích strojů celé 1. světové války, Fokker D-VII, načež Luke v rychlém sledu sestřelil dvojici „buřtů“ a navíc jednu německou stíhačku, ale jeho parťáka Němci sestřelili, když mu kryl záda.
Jeho smrt Luka zdrtila a z deprese mu nepomohl ani divoký pilotní opušťák do Paříže. Raději ho předčasně ukončil a dobrovolně se vrátil na frontu do dalších bojů, ale sestřelení jeho další dvojky, mladého seržanta Ivana Robertse, mu zase pokazila náladu. Ne však chuť létat- to právě naopak. Bez povolení sedl 28. září 1918 do stíhačky a odstartoval do blížící se tmy. Přistál až k ránu, s dalším německým „drakem“ na svém kontě. Jen dotankoval a zase- opět bez povolení- vzlétl. Jeho veliteli majoru Hartneyi praskly nervy, načež pronesl zaznamenanou pamětihodnou větu: „Napřed ho navrhnu na Záslužný kříž, ale potom, přísámbůh, že ho poženu před válečný soud!“ Takže když se Luke dopoledne vrátil, aby si zase jen dotankoval, čekala na něj eskorta vojenské policie. A pak přišla ona osudová chvíle.
Než totiž mohl Lukův velitel přeletět na jeho předsunuté letiště, aby osobně neukázněného podřízeného doprovodil do vězení, požádal ho zatčený Luke telefonem, aby ještě předtím mohl zaútočit na trojici německých balonů u Verdunu. Mitchell souhlasil s tím, že útok Luke provede až při západu slunce a dal mu náhradní cíl: „Podívejte se na tři hunské balony podél Meussy!“ Luke potvrdil rozkaz a sám odstartoval. Bylo 29. září 1918 kolem 17 hodiny. Brzy obloha vzplála plamenem prvního hořícího a padajícího balonu. Luke hned vzápětí střemhlav prolétl skrz věnec německých protileteckých děl a hejna Fokkerů a téměř na zemi proměnil rychle stahovaného druhého „buřta“ v ohnivou kouli. Cestou ke třetímu, nemajíc parťáka, který by ostřelováním protileteckých kulometů umožnil zteč, se ale na jeho Spad snesl doslova uragán zuřivé a už bohužel zalarmované německé palby. Ta trhala Lukeův letoun na kusy a některé střely musely zasáhnout i pilota. Americká stíhačka se zakymácela, ale Luke nepřerušil útok a dlouhou dávkou z obou kulometů zapálil i třetího „draka“, i když ho v té době navíc pronásledovala pětice Fokkerů. Pak se ale stalo něco nevídaného. Luke nestočil svůj letoun do bezpečí směrem ke spojeneckým liniím, ale pokračoval dál podél německé části fronty a pálil po všem, co viděl; pravděpodobně byl v té době už těžce raněn a rozhodl se svou kůži prodat co nejdráže. Posledními náboji v kulometných pásech pokropil a rozehnal pochodující rotu čerstvých německých posil a pak těžce přistál na kraji vesnice Murvaux. Stačil se ještě těžce vysoukat ze svého jako řešeto děravého stroje, a dopotácel se ke zdi vesnického hřbitůvku. Tady vytáhl pistoli a začal pálit po rojnicích Němců, blížících se ve večerním šeru. Vyzývali ho, aby se vzdal., ale on po nich pálil, dokud mu nedošly všechny náboje. Pak padl mezi náhrobky, zasažený střelkou z německé pušky.
Arizonský kovboj „Fešák“ Frank Luke, muž, který bojoval bez jakéhokoliv klišé až do posledního náboje a posledního dechu, sní svůj věčný sen ve Francii. Původně byl pohřbený na místě své hrdinné smrti, na hřbitově v Murvaux, v lednu 1919 (do té doby byl veden jako nezvěstný) bylo jeho tělo převezeno na americký válečný hřbitov v Romagne. Za pouhých 17 dnů se stal několikanásobným leteckým esem, když mezi 12. až 29. zářím 1918 dokázal sestřelit 15 německých balonů a čtyři německé stíhačky, čímž se ve své době vyšplhal na prvním místo mezi americkými piloty Velké války. (Někdy je počet jeho sestřelů uváděný na 21, když poslední dva Fokkery sestřelil podle některých francouzských svědků ještě během posledních několika minut na tomto světě. Udělení Medaile cti, nejvyššího amerického vyznamenání za statečnost, se tedy už nedožil. Bylo mu 21 let.
Zdroj: Robert Smith: Muži ve válce