F-16 Fighting Falcon – z nechtěného dítěte obdivovaný Viper

Letoun F-16 vznikal složitě jako nechtěné dítě proti vůli mnoha lobbistů v USAF, vpodstatě na nátlak Pentagonu, některých politiků z Kongresu a vlád USA kritizujících neustálé zdražování nových letadel USAF.

První program s cílem získat letoun s charakteristikami budoucího F-16 vznikl pod kódovým označením ADF roku 1965, ale v roce 1969 byl generály USAF přes zkušenosti z Vietnamu odmítnut. Vrátil se po těžkých zákulisních bojích (panovaly obavy, že nový „lehký“ stíhač negativně ovlivní osud tehdy vyvíjené F-15 jako hlavního stíhacího letounu USAF pro konec 20.století) v roce 1971 jako program LWF. Výsledný typ měl být ale pouhým zkušebním demonstrátorem k pouhému posouzení koncepce lehkého stíhacího letounu. V roce 1972 byly z řady nabízených projektů vybrány Model 401 od General Dynamics a Model P-600 Northropu. První se stavěl pod označením YF-16, druhý  YF-17.

První prototyp YF-16 vzlétl 2. února 1974, neoficiálně však již 20. ledna 1974 při nechtěném rozkmitání letounu při pojížděcích zkouškách. Oba typy programu LWF v mnohém překonávaly specifikace z roku 1971, ale špičky USAF stále proti tomuto programu brojily. Pentagon nakonec celý program přejmenoval raději na ACF (Air Combat Fighter), aby zřetelně odlišil jeho úlohu od vyvíjených F-14 a F-15. Navíc se ozvali spojenci z NATO z Evropy, kteří hledali náhradu za dosluhující F-104G a projekt F-16 se jim líbil. Když byl 13.ledna 1975 vyhlášen očekávaným vítězem programu ACF letoun F-16, byl projekt nakonec vzat na milost i v USAF.

Prvních osm předsériových strojů bylo objednáno od července 1975. Dva z nich byly prototypy dvousedadlové verze F-16B. Poté USAF objednalo dalších 783 strojů, ale jako stíhací bombardéry, nikoli jako lehké stíhače dle původních specifikací. Zároveň se rozbíhala licenční produkce i v Evropě pro státy NATO ve stejné roli. První americký sériový jednomístný stroj F-16A vzlétl v srpnu 1978, první licenční evropský v prosinci 1978. Zavádění nových F-16 do výzbroje prvních jednotek začalo jak v USA, tak v Evropě v Belgii v lednu 1979. Prakticky od počátku běžel zároveň program MSIP (mnohonárodní program postupné modernizace), takže tento letoun byl neustále vyvíjen a vylepšován. Od r. 1981 byly vyráběny pokročilejší verze F-16C a D (dvoumístná), které jsou i nadále modernizovány (změny konstrukce, avioniky a systémů včetně radaru APG-68). Výroba těchto velmi rozšířených bojových strojů pokračuje od roku 1993 pod novou hlavičkou výrobce jako Lockheed Martin F-16 Fighting Falcon i poté, co zbrojařský gigant Lockheed Martin firmu General Dynamics koupil. Uživatelů F-16 je dodnes velké množství, vyrobených více jak 4,5 tisíce kusů se uplatňuje jak v USA, tak v Belgii, Holandsku, Norsku, Dánsku, Řecku, Portugalsku, Turecku, Bahrajnu, Egyptě, Izraeli, Pákistánu, Polsku, Jordánsku, Indonésii, atd., atd.

Americké letouny, neoficiálně pojmenované svými piloty VIPER (Zmije), se účastnily snad každého většího konfliktu od 80.let minulého století, počínaje invazí do Panamy v roce 1989, přes operaci Pouštní bouře v roce 1991, operaci Pouštní liška (1998), bombardování Jugoslávie (1999), válku v Afghánistánu, až po válku v Iráku. V operaci Pouštní bouře (Desert Storm) byly použity při útocích na letiště, vojenské továrny, postavení raket SCUD a na množství jiných cílů. První však poslal do boje své nové F-16 Izrael, šlo o známé bombardování rozestavěného atomového reaktoru v Iráku dne 7.6.1981. Pro zajímavost, F-16ka v rukou pákistánského pilota Bokhariho též například sestřelila v roce 1988 známého ruského politika viceprezidenta Ruckého, který jako pilot v Su-25 útočil na postavení afghánských mudžáhidů a dostal se do vzdušného prostoru Pákistánu. F-16ky se v každém směru osvědčily a dodnes slouží k plné spokojenosti svých uživatelů.

F-16 je víceúčelový, kompaktní a vysoce manévrovatelný letoun, určený jak k leteckým soubojům, tak k útokům na pozemní cíle. Ve vzdušných soubojích převyšuje F-16 svou obratností a bojovým akčním radiem dodnes většinu letounů potencionálního protivníka. Jeho vybavení umožňuje útoky na cíle bez ohledu na denní či noční dobu nebo počasí. Konstruktéři F-16 vycházeli z nejnovějších poznatků aerodynamiky i letecké technologie a materiálů, přičemž se důsledně drželi filosofie použít co nejjednodušší a nejlevnější konstrukční řešení všude tam, kde neomezovalo požadované výkony stroje. Z koncepčního hlediska se jedná o středoplošník s nosnou plochou o šípovitosti náběžné hrany 40°, jednoduchou svislou ocasní plochou a středoplošně uspořádanými vodorovnými ocasními plochami, stranově vzájemně zaměnitelnými. Pohyblivé náběžné hrany křídla a vztlakové klapky po celém rozpětí odtokové hrany křídla umožňují ve spojení s počítačovým systémem řízení měnit zakřivení profilu křídla podle zvoleného režimu letu. Protažený aerodynamický přechod náběžné hrany křídla do trupu až pod kabinu pilota generuje při vysokých úhlech náběhu víření, které výrazně zlepšuje ovladatelnost letounu.

Řízení též usnadňuje automatické propojení křidélek a směrovky a omezovač rychlosti vybočení. Pilot ovládající letoun za využití systému HOTAS se nemusí obávat ztráty kontroly nad strojem při příliš razantních či extrémních manévrech, neboť tento systém jeho zásahy do řízení v tomto směru automaticky koriguje. Navíc F-16 snese například přetížení až 9 G při plných palivových nádržich, což u jiných soudobých i řady dnešních strojů není dosažitelné. Avionika letounu byla průběžně modernizována od samého počátku, samozřejmostí je vysoce přesný inerciální navigační systém, počítač předávající informace pilotovi, rádia UHF i VHF a automatizovaný systém přistání. Pilot má rovněž k dispozici radarový výstražný systém (RWS) a elektronické rušení průzkumných i zbraňových systémů nepřítele. Ovládání letadla je metodou "fly-by-wire" (elektroimpulzní řízení), kdy řídící páka je umístěna na pravém bočním panelu. Řízení není poprvé na světě u vojenských strojů mechanicky zálohováno. Výzbroj je různá, základem je rotační 20mm kanón a dvě střely Sidewinder.

 

Základní informace (F-16C - jednomístná)

Délka: 15,09 m
Výška: 4,8 m
Rozpětí: 9,45 m
Nosná plocha: 27,87 m²
Hmotnost prázného: 8.630 kg
Hmotnost vzletová: 12.000 kg
Hmostnost maximální: 19.180 kg
Pohonná jednotka: 1x turbodmychadlový motor s přídavným spalováním od GE nebo PW

• GE F110-GE-129 - 76,3 kN / 131,6 kN s forsáží (Block 50)
• PW F100-PW-229 - 79,1 kN / 129,4 kN s forsáží (Block 52)

Maximální rychlost: 2.414 km/h (Mach 2)
Taktický dolet: 1.370 km
Přeletový dolet: 3.886 km s přídavnými nádržemi
Dostup: 18.000 m
Stoupavost: 254 m/s
Zátěž na plochu: 430 kg/m²
Tah k hmotnosti: 1.095
Maximální násobky G: -3/+9 g

Výzbroj

Kanón: 1x 20 mm M61A1 Vulcan (511 nábojů)
Řízené střely vzduch / vzduch:

• IRIS-T
• Python-4
• AIM-7 Sparrow
• AIM-9 Sidewinder
• AIM-120 AMRAAM

Řízené střely vzduch / země:

• AGM-45 Shrike
• AGM-65 Maverick
• AGM-88 HARM
• AGM-84 Harpoon
• AGM-119 Penguin

Bomby:

• GBU-10 Paveway II
• GBU-12 Paveway II
• JDAM
• Mk. 82
• Mk. 83
• B61

Cena za kus 18,8 mil. $ v roce 1998

 

Autor: Ing. Ivo Pujman