Fiasko s Jak-38, aneb jak se Rusové nechali ukonejšit zdánlivým úspěchem svého prvního VTOL letounu

Fiasko s Jak-38, aneb jak se Rusové nechali ukonejšit zdánlivým úspěchem svého prvního VTOL letounu
Autor fotografie: Vladimir Rodionov / Wikimedia commons / CC-BY|Popisek: Letoun Jak-38
01 / 04 / 2024, 14:00

Nedlouho po začátku studené války se mezi oběma znepřátelenými tábory rozhořel boj o technologický pokrok. Jednou z významných kapitol soupeření byl závod o to, který z táborů vytvoří účinnější letouny se schopností vertikálního vzletu a přistání (VTOL).

Američané a jejich mezinárodní spojenci sestrojili množství prototypů a testovali několik strojů, přičemž nejúspěšnějším z nich se jevil britský letoun Harrier společnosti Hawker Siddeley. Představitelé Sovětského svazu logicky nechtěli příliš zaostávat. V prosinci 1967 proto konstrukční kancelář Jakovlev, která měla za sebou vývoj již čtyř experimentálních strojů s technologií VTOL, dostala zadání pro konstrukci plně použitelných bojových letounů s možností vertikálního vzletu a přistání.

Projekt dostal jméno Jak-36M a pro vynesení celého stroje do vzduchu a splnění zadání v podobě přesáhnutí rychlosti 1 Mach (1 235 km/h) a možností útočit na pozemní i hladinové cíle, byly vybrány tři motory. První z nich, hlavní proudový motor R-27V-300, dosahoval tahu 57,9 kN a měl též k dispozici dvě otočné trysky, které mu umožňovaly vertikální vzlet a přistání. V této jeho funkci mu navíc pomáhaly ještě dva přídavné motory RD-36-35 FV, jež společně dosahovaly výkonu 56,8 kN. 

Pro testování byla nejdříve vyrobena dřevěná maketa nového letounu v měřítku 1:1, která byla speciální komisí komunistické strany společně s celým projektem schválena v březnu 1970. První let prototypu se uskutečnil již o šest měsíců později, kdy letoun učinil vertikální vzlet do výšky 0,5 metru. Již při něm se však objevily první problémy v podobě rozkmitání jeho trupu. Překážky se nepovedlo odstranit, a proto se muselo přejít k testování druhého prototypu s prodlouženou přední částí trupu a upravenými tryskami.

Úpravy úspěšně vyřešily téměř všechny původní komplikace a první svislý vzlet a přistání druhého prototypu se uskutečnilo v únoru 1971. O půl roku později letoun procházel státním testováním, v němž byla ověřována nejen jeho manévrovatelnost či ovladatelnost, ale především také stabilita. Za dva roky poté provázely stroj také zbraňové zkoušky a pokusy zaměřené na schopnost letounu vzlétnou a přistát také z letadlové lodi, k čemuž byl použit vrtulníkový křižník Moskva patřící pod flotilu Černého moře.

 

Jak-36 byl dokončen, ale velký výkon nepředvedl

V pořadí třetí prototyp při jedné ze zkoušek v roce 1971 havaroval, avšak v březnu 1973 byl představen čtvrtý a již poslední model VM-4, který měl po dokončení testování sloužit jako finální produkt určený k sériové výrobě. Oproti druhému prototypu měl opět poněkud pozměněnou přední část a podvozek draku, stejně jako lapače vzduchu umístěné po stranách letounu. Definitivně byly testy všech prototypních modelů ukončeny až v prosinci 1974 a podle konstrukční kanceláře Jakovlev již nic nebránilo tomu, aby se přešlo k poslednímu kroku a to samotné výrobě nových letounů Jak-36.

Vrtulníkový křižník Moskva

Nové letadlo bylo z původního označení Jak-36M přejmenováno na Jak-38 a i přesto, že výsledný stroj dosahoval asi o 40 km/h nižší rychlosti a jeho dosah byl pouze 530 km, byl začleněn do výzbroje ruského letectva už v srpnu 1976. Do konce 80. let bylo nakonec vyrobeno až 231 kusů Jak-38 nebo modernizovanější verze Jak-38M s výkonnějšími motory. Tento typ letounu byl přiřazen jako součást vybavení křižníků Kyjev, Minsk a později také Baku, kde byly nasazeny v aktivní službě až do roku 1991. 

Původně měly být letouny umístěny v zálohách, ale již v roce 1992 byly vyřazeny především z důvodu, že v porovnání s jinými bojovými letouny měly poměrně nízký dolet a nemohly létat ve špatných povětrnostních podmínkách. Po dobu 15 let, kdy byly letouny nasazeny v aktivní službě navíc došlo k více než 35 haváriím a jejich piloti si opakovaně stěžovali na problémy s jejich složitým ovládáním. Použití v boji se letouny dočkaly nakonec pouze jednou v rámci ruské operace v Afghánistánu v roce 1980, kde však kvůli vysoké teplotě dosahující 35 °C nebyly schopné kolmého startování ani přistání a jejich útoky se potýkaly s nedostatečnou přesností. Vylepšené modely britských Harrierů proto nakonec v průběhu 80. let Jak-38 v doletu, rychlosti a schopnostech nést munici Jak-38 plně překonaly.

 

Tagy článku