Popisek: karé
Po článcích, které hovořily o roli palby a bajonetu na přelomu 18. a 19. století, během revolučních a napoleonských válek, přichází na řadu populární téma boje jezdectva proti pěchotě. Jezdectvo, či spíše rytířská jízda, která dominovala bojištím středověku, postupně o svou sílu přišla. A to v přímé souvislosti s rozvojem palných zbraní. V době, která zajímá nás v těchto článcích, je přesto kavalerie stále mocnou složkou armády, a je-li vhodně, tj. ve správný okamžik a ve správném směru nasazena, dokáže promluvit do vývoje střetnutí zásadním způsobem. Její síla bude dále klesat. Pěchotní zbraně s drážkovaným vývrtem, které pěchotě umožní zasahovat účinně na násobně vyšší vzdálenost, a poté ve finále zbraně automatické již kavalerii o roli bitevní zbraně definitivně připraví. Zřejmou převahu jezdce na těžkém a rychlém koni nad pěším bojovníkem palná zbraň vyrovnala a překonala. Nestačila však sama o sobě: jako vždy šlo o způsob a podmínky jejího nasazení.
Nebudeme se nyní zabývat kavalerií jako takovou, a tedy pomineme její další důležité role, jako je v první řadě průzkum či pronásledování poraženého nepřítele. A navážeme na předchozí článek, který pojednal o tulejovém bajonetu nasazeném na hlavni pěchotní křesadlové pušky s hladkým vývrtem hlavně. Tulejové bajonety s konečnou platností nahradily v evropských armádách pikenýry, kteří ve válkách 16. a 17. století představovali s ohledem na nedokonalost palných zbraní stále ještě hlavní prostředek obrany pěchoty proti jezdectvu. To však neznamená, že by tímto hlavním prostředkem nadále měl být bajonet, jakkoli se v literatuře lze často setkat s výrazy jako „hradba bajonetů“ a dokonce „neproniknutelná hradba bajonetů.“ Pro jezdectvo se zásadní překážkou stala palba pěchoty; a my se nyní podíváme na to proč a jak, a jak útok na pěchotu probíhal, a kdy byl úspěšný, a co se dělo, když úspěšný nebyl. Protože v drtivé většině případů, do nichž nepromuvily jiné okolnosti, úspěšný nebyl.
Součástí Napoleonovy armády byly v letech 1803 – 1806 divize pěších dragounů. Byly ustaveny v důsledku nedostatku vhodných koní. Dragouni tento nedostatek odnesli ze všech druhů kavalerie nejhůře, a to z důvodů tradice. Vždyť původně vznikli jako jakási „létající pěchota“, jež se měla v sedle přesunovat, a bojovat pěšky. Na přelomu 18. a 19. století to již dávno nebyla pravda a dragouni představovali jakýsi předěl mezi těžkým bitevním jezdectvem (např. kyrysníky) a lehkou kavalerií (např. husary či jízdními myslivci); byli středním či řadovým jezdectvem, jež bylo schopné prakticky všech způsobů nasazení – v čemž spočívala jejich výhoda, i relativní nevýhoda. Z tradičních důvodů, a bez ohledu na zmíněný nedostatek koní, který celou věc jen podtrhl, byli na rozdíl od ostatního jezdectva cvičeni také jako pěchota. Nemáme na mysli základní pěší vojenský výcvik, který přirozeně musel prodělat každý voják každé zbraně; ale pokročilý výcvik školy pelotonu a batalionu dle pěchotního předpisu z 1. srpna 1791. Dragounský pluk uměl, jakkoli to v poli nikdy nedělal, zformovat po sesednutí batalion pěchoty a manévrovat jako pěchota. Proč to zde zmiňujeme?
Zatímco pěchotu její instruktoři při výcviku ujišťovali, že bude-li jednat tak, jak ji cvičí, útoku jezdectva vždy odolá, pyšné kavalerii říkali její instruktoři pravý opak. Správně vedený jezdecký útok vždy uspěje. Výsledkem bylo, že sesednuvší dragouni se báli jezdectva, a v sedle se zase báli pěchoty, jak o tom referuje ve svých pamětech generál Thiébault, jenž v letech 1803 – 1804 cvičil tři dragounské pluky, a tvrdil, že takovým výcvikem by vznikly jednotky stejně špatné v sedle jako pěšky, nebýt toho, že v nich sloužili Francouzi. Byl literátem (a vlastencem) a rád líčil situace plasticky a v barvách, a nepochybně v tomto ohledu přeháněl, neboť v principu šlo o přístup správný. Dobře vedená pěchota jezdectvu skutečně vždy odolá; a dobře vedené jezdectvo pěchotu porazí – nebo neútočí.
Abychom mohli popsat principy, podle nichž pěchota odolávala útoku jezdectva, je třeba si říci pár slov k principům jezdeckého útoku. Útok jezdectva byl rozložen do několika fází. Po více či méně pečlivém výběru výchozí pozice se kavalerie rozvinula ve dvou či třech liniích ve vzdálenosti, která pokud možno vylučovala ohrožení protivníkovou palbou, a tak, aby trasa, která ji dělí od cíle útoku, byla prostá překážek a složitého terénu, který by mohl narušit vyrovnanost řadů. Ve zvolený okamžik byly taseny zbraně a formace vyrazila vpřed krokem, po padesáti krocích byl velen klus, v závislosti na situaci po dalších cca 150 krocích byl velen cval, a po dalších cca 80 krocích, a cca 50 kroků od nepřítele, je troubeno na povel Chargez do útoku, načež jezdci pobídnou koně do maximální rychlosti, jakou jim únava, náklad a stav terénu dovolí. Na tomto místě si dovolíme trpký povzdech, že světová kinematografie toto zcela ignoruje a nabízí nám prakticky ve všech vojenským dějinám věnovaných dílech jezdecké útoky v podobě jakýchsi mnoho set metrů trvajících dostihů stáda či hejna jezdců, kterých by nejen zvířata byla obtížně schopná, které by přivedly do styku s nepřítelem zcela neuspořádaný chumel vyčerpaných koní, načež by jakékoli další nasazení bylo prakticky vyloučeno. Přitom správně vedený jezdecký útok skýtá zcela přirozeně stupňující se napětí, ale vraťme se k vojenské historii.
Jezdecká ordonance z 1. vendémiairu roku 13 (23. září 1804) uvádí následující rychlost koní: v kroku, který měřil cca 2 stopy a 8 palců, tj. 83 cm, se koně pohybovali rychlostí cca 6 km/h, urazili odhadem 100 metrů za minutu. V klusu činil koňský krok 3 stopy a 8 palců (120 cm) a rychlost se pohybovala okolo 14,4 km/h, koně měli v minutě urazit 240 metrů. V cvalu měl být koňský krok dlouhý 10 stop (325 cm) a rychlost činila 18 km/h, koně měli urazit v minutě 300 metrů. Nejvyšší rychlost koní v trysku byla individuální a ovlivněná různými vlivy. V ideálních podmínkách a bez nákladu zvládne dobrý kůň rychlosti převyšující 60 km/h; čemuž se průměrný válečný kůň, který kromě postroje a jezdce veze také jezcovu výstroj a výzbroj, který musel před vlastním útokem urazit zpravidla několik kilometrů krokem a klusem, a manévrovat; který má v kopytech mnoho set kilometrů usilovných pochodů s nedostatečným krmením i odpočinkem, nemá naději přiblížit, natož v oraništi či jiném nevhodném terénu. Přesto ve finální fázi útoku vyvine kůň rychlost, které, vynásobíme-li ji celkovou hmotností koně (350 – 700 kg?) s jezdcem a veškerým nákladem (na 150 kg), nemohou dva, tři, čtyři ani šest řad pěšáků v žádném případě odolat. Současně platí, co o finální fázi útoku napsal generál Bonie ve svém pojednání Francouzská taktika – jezdectvo v boji: „Přitom na 25 metrech bude rozdíl mezi nejrychlejším a nejpomalejším koněm (zkušenost to potvrzuje) v rozmezí 1,5 až 2 metry.“
Jde o argument, který se týká potřebnosti udržet vyrovnanost až do posledního okamžiku; generál Bonie argumentuje podle francouzských přístupů a zkušeností, že to potřebné není, a že ve skutečnosti je tento teoretický spor mezi francouzskou a pruskou školou málo významný, protože se týká právě až poslední fáze útoku, při níž dojde k minimálním rozdílům, a do protivníka vrazí ne „hladká zeď“ útočících jezdců, ale „zubatá linie“, což nemá na efekt žádný vliv. Obě školy a obecně všechny předpisy týkající se výcviku jezdectva se shodnou na tom, že vyrovnanost je třeba za každou cenu držet až do posledního signálu k útoku. Do povelu Chargez.
Bonie k tomu říká: „Rychlost a soudržnost jsou dva nejmocnější faktory úderu. Kdyby bylo možné u obou dosáhnout nejvyššího stupně, řešení problému by bylo bez diskuse. Naneštěstí se oba vzájemně potírají, neboť při nejvyšší rychlosti nelze udržet soudržnost, a aby bylo možné dosáhnout protivníka ve stěně, en muraille, bude třeba se řídit rychlostí nejpomalejšího a nejunavenějšího koně. A v otevřeném poli, často podmáčeném deštěm, bude krok nejvysílenějšího koně přinejlepším pomalý cval.“
Proč je ona soudržnost, vyrovnanost řadů zásadní? Kromě obecně mechanické ovladatelnosti jednotky a její schopnosti reagovat v reálném čase na povely důstojníků jde o to, že v přirozenosti koně, a žádného zvířete včetně člověka, který je přiměřeně při smyslech, není vrazit plnou rychlostí do překážky. Přičemž vrazit do překážky je přesně to, co je hlavní zbraní kavalerie (pro účely útoku na pěchotu je lhostejné, je-li jezdec ozbrojen šavlí, palašem či kopím; síla úderu je daná rychlostí a hmotností – zbraň přijde ke slovu až v další fázi). Aby kůň vrazil do překážky, musí mít velkou důvěru v jezdce; a což může mít důvěru v odvedence, který se naučil v sedle držet před několika měsíci, a dělá neustále při jeho ovládání chyby? Generál Bonie k tomu říká: „Nejbázlivější jezdci ať zavřou oči, pokud chtějí, ale budou neseni svými zvířaty, a budou strženi v jedné mase těmi nejstatečnějšími. Pokud jde o ty, a mezi nimi půjde samozřejmě hlavně o důstojníky, ti se vrhnou na nepřátelskou linii, která bude rozražena právě množstvím zubů, jež vytvoří průrvy a překážku rozvrátí. Dosáhneme tím efektu zběsilého útoku, který zničí vše: To je skutečný francouzský útok, který na nejstatečnější aplikoval, a ostatní tím stráhval, pořekadlo: „Zabít se nechávají stále titíž.“
Soudržnost a vyrovnanost řadů, manévr koleno na koleno, francouzsky bota na botu, jsou mechanismem, který nahrazuje podmínku důvěry zvířete ve svého pána. V sevřené formaci, která se pohybuje jedním směrem, totiž nemá kůň žádnou možnost uhnout nebo zpomalit. Zkušení jezdci na křídlech, před a za formací je vedou a svírají, a jejich cílem je přivést linii až na nepřítele, do něhož vrazí nejvyšší možnou rychlostí a jednotně. Na nezkušených jezdcích pak nezáleží. Řady pěchoty s puškami a nasazenými bajonety ničemu podobnému nemohou odolat. A musejí tedy udělat vše proto, aby k takovému okamžiku nedošlo. Prostředkem jim je palba. Správně vedená palba totiž vyřadí určitý počet jezdců, dá blížícím se koním prostor, a útok ztrácí razanci. Koně ve snaze vyhnout se překážce uhýbají, zpomalují, zastavují, vzpínají se, překážejí si navzájem, vrážejí do sebe, padají. A teprve v tu chvíli je možné se s jezdcem utkat, teprve v tu chvíli se bajonet stává účinnou zbraní a vítězí početní převaha pěchoty. A ti jednotliví jezdci nebo jejich hloučky, kteří přecejen prorazí, budou nevyhnutelně poraženi, zabiti, zraněni, zajati, zahnáni na ústup. A jedině tehdy, kdyby se nepodařilo vyřadit palbou dostatečný počet nepřátel, a první linie útočníků narušila řady pěchoty významně, dokoná dílo druhá linie jezdectva, kterou už pěchota nebude schopna odrazit, protože nebude moci vést účinnou palbu.
Dobře vedené pěchotě se taková věc prakticky nemůže stát. Stát se jí ovšem může snadno, že její situaci naruší ne útočící jezdectvo, ale před jeho útokem nepřátelské dělostřelectvo, případně pěchota svou palbou. Což je pak jiný příběh; ovšem podle stále stejných principů. Neschopnost vést účinnou palbu znamená porážku.
V jaké formaci pěchota jezdectvu vzdoruje? Ideálně v tzv. karé, čtverhranu. Jezdectvo je zbraň pohyblivá, pěchota manévruje těžkopádně, a reakce na změnu situace jí trvá relativně dlouho. Prvotním účelem karé není nastavovat „hradbu bajonetů“; ale být připraven vést palbu libovolným směrem. Přičemž se jednotlivé bataliony jedné či dvou linií pěchoty vzájemně podporují a svá karé mohou rozestavit šachovnicovitě či stupňovitě, aby vyloučily riziko vzájemného zasažení. Jiným způsobem vede pak pěchota palbu na formaci jezdectva, která útočí přímo na ni, a jiným způsobem na jezdectvo, které napadá sousední jednotky.
Karé existovala řada různých druhů, jež se od sebe vzájemně lišily způsobem formování, výchozí formací, šířkou jednotlivých čel (mnohá karé byly odbélníky), počtem řadů a počtem batalionů; přítomností a využitím dělostřelectva.
Francouzský předpis z 1. srpna 1791 popisuje formování karé čtyř batalionů, které je zformováno z kolony po divizích. Zde připomeňme, že batalion pěchoty, tabulkově u francouzské řadové pěchoty podle období 504 – 1067 mužů, byl členěn do šesti až devíti pelotonů, jež byly spárovány do tří až čtyř divizí (plus lichý peloton granátníků). Každý peloton se dělil dále na dvě sekce. Zejména ta karé, jež byla zformována z většího počtu batalionů, umožňovala zdvojení řadů; ze základní formace ve třech řadech tak byla všechna čela karé posílena na šest. Teoreticky odolnější, pevnější formace, ovšem za tuto domnělou výhodu platí redukcí své palebné síly na polovinu. V praxi byla častější a spíše výlučná karé formovaná standardně z kolony po divizích bez zdvojování, tj. ve třech řadech, jejichž čela byla delší, a kde mohla vést palbu každá puška.
Nicméně příklad zvolený předpisem nabízí principy využitelné pro libovolné kombinace. Tento příklad si můžeme ilustrovat schématem a jeho dobovým popisem, jak je přiloženo ke zmíněnému předpisu:
Fig. 1.
Představuje kolonu čtyř batalionů s pravým křídlem v čele zformovanou po divizích s rozchodem sekce procházející otevřenou krajinou s tirajéry na bocích. (viz Evoluce linie, str. 216, č. 565 a následující).
Fig. 2.
Představuje stejnou kolonu, jež se po zastavení a návratu tirajérů formuje do karé, aby se postavila čelem do čtyř stran. (viz Evoluce linie, str. 217, č. 570 a následující).
Poznámka. Vidíme obě první divize kolony, jež zůstaly čelem vpřed, druhá se sevřela na první.
Obě koncové divize se sevřely na tu, jež je předchází, a provedly čelem vzad. Obě pravé sekce každé z ostatních divizí kolony se zformovaly doprava do bitevní sestavy, obě levé sekce každé divize se zformovaly doleva do bitevní sestavy.
Fig. 3.
Představuje totéž karé, jehož sekce a vnitřní divize se sevřely na vnější. (viz Evoluce linie, str. 218, č. 589 a následující).
Fig. 4.
Představuje totéž karé, jež se formuje do kolony, aby obnovilo pochodovou sestavu, jako na fig. 1. (viz Evoluce linie, str. 218, č. 593 a následující).
Poznámka. Vidíme obě čelní divize, jež zaujaly rozchod sekce o té, jež je následuje; sekce pravého boku provedly vlevo v bok, sekce levého boku vpravo v bok; jedny i druhé se zatočením po zástupech doleva a doprava spojují za středem obou čelních divizí; obě koncové divize provádějí čelem vzad.
Další texty pak formování karé upřesňují a nabízejí různá dílčí řešení. Mezi nimi jsou významná ustanovení Pěchotní příručky (Manuel d’Infanterie) z pera majora Bardina, kapitola z Vojenských studií (Etudes militaires) maršála Neye a oběžník maršála Davouta pro velitele divizí jeho armádního sboru ze 3. listopadu 1811. Čtenář se s nimi může seznámit v příloze českého překladu předpisu z 1. srpna 1791 na //www.austerlitz.org/cz/predpis-tykajici-se-vycviku-a-manevru-pechoty-z-1-srpna-1791/
Z Davoutova oběžníku je např. zřetelná důležitá role zálohy, která byla nasazována operativně k vystužení přímo napadených čel a rohů karé. A zejména rohů, protože pokud to bylo jen trochu možné, jezdectvo se snažilo napadat tuto pěchotní formaci právě nájezdem na jeden z jejích rohů. Důvod byl prostý: vést palbu na takto se přibližující kavalerii bylo možné jen šikmo, a šikmá palba je méně účinná a méně přesná než palba přímá, při níž má voják více prostoru pro zamíření.
Přitom Davout v jedné z poznámek předepisuje:
„Pokud by se stalo, že několik jezdců prorazí řady, nebo do nich vnesou nepořádek, část zálohy jim musí urychleně vyjít vstříc a napadnout je bajonety.
Voják, který bojuje s jezdcem, musí vést své body bajonetem do nozder koně, leda by byl v pozici, jež by mu umožňovala bodnout jezdce do boku, neboť kůň zraněný do hrudi či do boku jen výjimečně okamžitě padne a zachová si ještě několik minut svou sílu.“
I z tohoto jednoznačně plyne, že představa užitečnosti bajonetu v domnělé roli píky v situaci, kdy se jezdec řítí na pěšáka tryskem, je přinejmenším diskutabilní.
V článku věnovaném palbě jsme popsali způsoby palby, které francouzská pěchota znala. Davout doplňuje text předpisu a podrobně popisuje, jakým způsobem je vhodné vést palbu proti jezdectvu:
„Jakmile je karé zformováno, velitel kolony dá číslo každé straně a vybere jim velitele.
Čelo kolony bude mít vždy číslo 1. Palbu vede výhradně napadená strana a ukončí ji, jakmile se nepřítel stáhne.
(…)
Pálí-li tři nebo čtyři strany současně, velitel poté, kdy si všimne nepřítelova ústupu, nechá ukončit palbu strany, jež již není napadána, a to pomocí výše určených prostředků, zatímco ostatní, pro něž nebyl vydán signál, pokračují v palbě.
(…)
Proti jezdectvu se nesmí vést jiná palba než po zástupech či po řadech. Palba po zástupech musí být zahájena ze vzdálenosti alespoň 150 kroků, a to z pravého křídla každé sekce, aby se palba udržovala tak, jak se bude jezdectvo blížit.
Palba po řadech může být zahájena až na 100 kroků i blíže, řady budou střílet postupně, a budeme mít vždy dva řady s nabitými puškami.
Tato palba je proti jezdectvu velmi dobrá, je-li vedena chladnokrevně a zkušeně.
Palby batalionu, půlbatalionu a pelotonu nesmějí být proti jezdectvu užity nikdy, leda by pěchota byla kryta nějakou překážkou, příkopem, palisádou, nebo jinou dostatečnou překážkou schopnou nájezd zastavit. V takovém případě musejí být tyto palby vedeny z největší blízkosti.“
Palba hromadnou salvou totiž pěchotu na dlouhých dvacet až třicet vteřin zbavuje možnosti vzdorovat. Kromě paleb mířených tu byla rovněž možnost (v praxi využívaná minimálně, neboť vyžadovala značnou chladnokrevnost a zkušenost) vést palbu od boku s napřaženým bajonetem – taková byla vedena na nejkratší vzdálenosti, a v kombinaci se skrytou překážkou, kterou útočící kavalerie objevila pozdě, mohla mít devastující účinky. Standardem však byla palba po řadech, při níž třetí řad pálil na zmíněných maximálně sto kroků, tj. 65 metrů. V pravidelném cvalu takovou vzdálenost kavalerie urazila za 13 vteřin, a tato první salva na ni dopadala prakticky v okamžiku, kdy velitel jezdectva vyslovoval povel Chargez, a vyvářela první mezery a překážky v jezdecké formaci. Vzhledem k rychlosti nabíjení, účinnému dostřelu pušky a rychlosti pohybu jezdectva by bylo hrubou chybou střílet dříve. V rychlém sledu následovala s odstupem několika málo vteřin salva druhého řadu, a z bezprostřední blízkosti pak třeskla salva řadu prvního. Neznáme příklad, v průběhu revolučních a napoleonských válek, kdy by první linie útočící kavalerie přesto prorazila a karé zničila či zajala (a budeme vděčni případným poučeným čtenářům, kteří doloží nějakou výjimkou platnost pravidla).
Význam palby při odrážení jezdeckých útoků bude zřetelný, pokud ocitujeme poněkud extrémní názor, který vyjádřil na téma karé maršál Gouvion Saint-Cyr ve svých Pamětech, které cituje Jean Colin v Taktice a disciplíně v armádách revoluce:
„Napoleon byl obecně velkým zastáncem karé, a ta se stala ve francouzských armádách denně užívanou formací. Tento systém mi vždy připadal absurdní, a během asi dvaceti let, kdy jsem byl účasten válce, jsem se ani jedinkrát nesetkal s okolností, při níž by mi připadalo nezbytné jej nasadit. Slyšel jsem říkat ty, kdo tak činili, že to bylo proto, aby dodali pěchotě tváří v tvář jezdectvu na síle a podpořili její sebedůvěru. Vždy jsem měl za to, že to musí vést k opaku, protože tím zbavujeme pěchotu její palby, v níž její síla spočívá, a její pohyblivosti, což je vážná nevýhoda, zejména pro pěchotu francouzskou, která musí být velmi aktivní. A nakonec mi připadá, že tento manévr musí oslabit vojáky, kteří jej mají provádět, na morálce, a mít opačný efekt na jejich nepřátele. Zřejmě říká jedněm: „Postavte se takto, protože vás budou šavlovat,“ a druhým: „Vidíte, jaký z vás mají strach, využijte této bázlivosti, útočte!“
Gouvion Saint-Cyr zde v podstatě tvrdí, že tváří v tvář kyrysnické divizi má pěchota zůstat rozvinutá v linii a zachovat si svou plnou palebnou sílu. Rozvinuté linii pěchoty přitom přisuzuje pohyblivost, což je prvním problémem jeho postoje. Jestliže karé de facto nemůže bez určitých přeformování manévrovat, ani linie pěchoty nepatří mezi formace, v nichž je pěchota pohyblivá, a již jen sebemenší změna směru je pro ni v takové formaci obtížným a pomalu prováděným úkolem – a to i v dobrém terénu. Existuje zásadní rozpor mezi požadavkem zachovat palebnou sílu, a zachovat pohyblivost. Pan maršál se nevyslovuje, jak má taková linie pěchoty čelit útokům do svého boku či týlu; a nemůže tvrdit, že rozvinutý batalion stihne reagovat. V těchto ohledech jde o přístup mimořádně podivný a je takřka nemožné jej přijmout. Už s ohledem na to, jaký význam přikládali karé autority nezpochybnitelné (Davout) a zdaleka nejen francouzské. Odhlédneme-li však od těchto námitek, Gouvion Saint-Cyr říká totéž, co tvrdíme my. Palba je hlavní zbraní pěchoty proti útočícímu jezdectvu. Jeho věta o Napoleonovi jako zastánci karé je příkladem přístupu některých důstojníků, kteří se po skončení napoleonských válek jali kritizovat Napoleonovu údajnou nekompetentnost v otázkách pěchotní (a jezdecké) taktiky. Budeme se tomu věnovat někdy příště.
Kromě karé umí pěchota vzdorovat jezdectvu také v sevřené koloně, jak to předepisuje poslední kapitola předpisu, Evoluce linie:
607. Kdyby byla sevřena kolona pod tlakem nepřátelského jezdectva, může zaujmout následující uspořádání.
608. Obě čelní divize se nebudou hýbat, obě koncové divize provedou čelem vzad, a všechny ostatní vpravo a vlevo v bok; čelní divize, koncová a tři pravé a tři levé zástupy ostatních divizí následně povedou palbu dvou řadů.
609. Kolona jediného batalionu ohrožená útokem jezdectva toto uspořádání zaujme vždy.
Výhodou této formace byla rychlost, s níž mohla být vytvořena. Nevýhodou relativně malá palebná síla obou boků. Vezmeme-li za příklad batalion řadové pěchoty v průměrné síle, s níž nastupoval do bitvy u Slavkova, tj. 630 mužů, pak každé čelo karé vedlo palbu přibližně 140 puškami (lichý granátnický peloton byl v záloze uvnitř karé). Ve výše popsané sevřené koloně pálilo 140 pušek jen z čelní a týlové divize; na bocích však může vést palbu jen 6 – 12 zástupů, tj. 18 – 36 pušek, při palbě dvou řadů jen 12 – 24. Podobnou formaci nasazovala rakouská pěchota, jíž jinak výcvikový předpis z roku 1807 zapovídal formovat karé z více než ze tří batalionů, pod označením Bataillonmasse.
Rakouské karé zformované před střed batalionu
Je-li přitom šance pěchoty odolat jezdeckému útoku značná, a hraničí s jistotou, s jistotou hraničí také rozvrat a zničení formace pěchoty, pokud nezaujme dostatečně včas správné postavení a pokud nečelí jezdectvu správným způsobem. V čemž pak spočívá pestrá paleta možností, jimiž může vrchní velitel své jezdectvo proti pěchotě využít. Demonstrativním rozvinutím kavalerie je schopen pěchotu donutit k zastavení a přeformování, změně směru, změně záměru, zastavení postupu. Nepřítel tomu může čelit nasazením vlastní kavalerie ke krytí pěchoty, atd., čímž už se dostáváme z pole vojenské vědy na pole vojenského umění, kde šedé jsou teorie a žití strom se zelená a kombinací různých situaci ovlivnujících faktorů je bezpočet.
Sebevědomá pěchota přitom může takový demonstrativní manévr jezdectva posoudit jako marný a sama jezdectvo napadnout i bodákovým útokem. A stalo se to nejednou. Před postupujícími karé Gudinovy divize Davoutova sboru tak u Auerstädtu ustupovala Blücherova kavalerie. Pruští Schützen útočili na francouzskou kavalerii u Vauchamps, atd. Jak jsme řekli, hlavní síla jezdectva spočívá v rychlosti násobené hmotností, v pohyblivosti. K tomu potřebuje prostor. Pokud si jej nevhodným postavením zmenší, její síla zásadně klesá.
Na druhou stranu zase jezdectvo oplývalo nezpochybnitelnou autoritou, kterou mu dodávalo jeho majestání vzezření, pěšák se vůči kavaleristovi zcela přirozeně a správně necítil ve výhodě. Antoine Fortuné de Brack, autor poutavého díla Avant postes de cavalerie légère, což Karel M. Toman přeložil skvěle jako Na předních strážích lehkého jezdectva, k tomu v kapitole O útocích píše (zdravím Jiřího Kovaříka, autora překladu):
„Jak má jezdec útočit? – Předkloněn tak, aby se kryl šíjí koně, aby co nejmenší část těla vystavoval střelbě i nebezpečí a usnadnil koni co nejvíce rozběh. Tato prvotní poloha dodává síly morálnímu účinku, který jezdec vyvolává, když dorazí k nepříteli a náhle se v celé své velikosti vztyčí ve zkrácených třmenech. Připadá nepříteli děsivě.“
A dále pak o tom, jak měla kavalerie využívat těchto svých vlastností a dosáhnout úspěchu oklamáním zmateného a vystrašeného nepřítele:
„Jak si počínat proti pěchotě? – Rychle útočit na tělo. Zakolísá-li nepřítel, začnou-li se řady vlnit a rozvírat, vjeďte do nich! Semknou-li se, nastaví-li bodáky, přičemž zapomenou ze strachu znovu nabít zbraně, objíždějte karé a ohrožujte je ze všech stran, svírejte je a křičte na ně prisonniers! Zajatci! To slovo je srozumitelné ve všech jazycích. Rozloží-li se, vjeďte dovnitř. Vzdá-li se, už ani rána šavlí, sotva však odhodí zbraně, ihned muže rozdělte a odveďte do týlu.
Pokud vás však přivítá pevně, nekolísá a je opřen o překážku, jíž jste si předtím nevšimli, a nabíjí-li zbraně, nemáte šanci ho rozrazit. Ujeďte tryskem a skrčeni z dosahu jeho kulek a dotírejte znovu, jakmile se rozvine. Jiné jednání je hloupá ješitnost a neznalost války.“
Ne každý pěšák tedy autoritu kavalerie uznával. Jean Ragot, seržant-major 18. půlbrigády lehké pěchoty, se vyznamenal během tažení roku 1800. Spolu s tirajéry postupoval před kolonami půlbrigády, které útočily na vesnici kdesi v severní Itálii, přičemž se dostal do situace, kdy musel sám čelit pěti rakouským kyrysníkům, kteří patřili k eskadroně, jež postupující kolony napadla a byla odražena. Chtěli si schladit na seržant-majorovi žáhu... prvního zastřelil, využil terénní překážky, nabil znovu svou zbraň, a zabil druhého. Třetího zranil bajonetem, a on i dva zbývající raději prchli. Statečný seržant-major byl odměněn 10 prairialu roku 11 čestnou šavlí, a patřil k první vlně vyznamenaných Čestnou legií.
psali jsme: Napoleonský voják při střelbě před nepřítelem neklečel
Příkladů úspěšného jezdeckého útoku proti připravené pěchotě mnoho v průběhu napoleonských válek nenajdeme. A to ani v bitvě u Slavkova. Ani ztráta orlice 1. batalionu 4. pluku řadové pěchoty na Starých vinohradech není dobrým příkladem. Izolovaný batalion se ocitl v situaci, kdy v jednu chvíli čelil koloně ruské císařské gardy přicházející od Blažovic; zformoval karé a odrazil první útok gardového jezdectva. Rusové poté nasadili dělostřelectvo a druhý útok jezdectva již do karé pronikl, a během boje se zmocnili orlice; batalion prchl a nebyl dlouho pronásledován, a jeho ztráty (12,8% padlých a raněných) nedosáhly průměru divize (14,2%) ani sboru (17%), a nešlo tedy o jeho naprosté rozbití či zničení. U Slavkova útočilo také francouzské gardové jezdectvo na pěchotu; a sice gardoví jízdní myslivci, kteří napadli formaci Semjonovského pluku. Část Francouzů se probila do ruské sestavy, ale byli buď pobiti nebo vypuzeni. Patřili k tomu nejlepšímu, co francouzská kavalerie mohla nabídnout, a to i individuálně.
Slavný je útok Muratovy kavalerie u Jílového; a především výkon pluku gardových jízdních granátníků vedených plukovníkem Lepicem, který při útoku prorazil v sevřené koloně po pelotonech tři linie ruské pěchoty a vrátil se zpět. Ve specifickém zmatku nepřehledné bitvy. Šlo více o dojem, zmatek a zdržení nepřítele než způsobené ztráty; sevřená kolona po pelotonech prorazí linii rozvinuté a překvapené pěchoty snadno, ale nenapáchá s ohledem na své úzké čelo mnoho škody, pokračuje-li v přímém směru.
Sasští kyrysníci rozrazili několik ruských karé u vsi Semjonovskaja během bitvy u Borodina. Jiří Kovařík překládá ve svých Napoleonových jezdcích paměti poručíka von Meerheima z pluku von Zastrow: „(…) Jen co jsme jedno nepřátelské karé srazili, už bylo druhé tak blízko, že jsme z toho vražedného díla nevycházeli. Největší potíže nám nicméně působila semknutá masa, v níž samotné tkvělo tolik obranyschopnosti, že na to naše síly málem nestačily, nicméně i tady jsme zvítězili. (…) Mohutné karé bylo proraženo, sraženo na zem, rozsekáno palaši a v čase sotva delším než pár nadechnutí proměněno v bezbranné nic…“
Pamětníci často barvitě přehánějí, a zprávy z druhé strany fronty jejich osobní dojmy, sdělované často s odstupem mnoha i desítek let relativizují. Meerheim popisuje boj v mimořádně obtížném a nepřehledném terénu, a výraz „sraženo na zem“ nás přivádí k jednomu specifickému prostředku, který proti jezdectvu mohla chladnokrevná a zkušená pěchota využít: lehnout si na zem. Jen velmi dobrý jezdec je pak schopen ležícího zasáhnout svou zbraní, většina jezdců pěchotu přejede, a ta může vstát a pokračovat v boji.
Dle některých francouzských hlášení nakonec podlehla alespoň částečně i některá ze skvěle postavených karé britské (a německé) pěchoty u Waterloo. Byla vystavena mnoha opakovaným útokům stovek a tisíců jezdců (vedených s ohledem na nevhodný terén převážně klusem, leč i tak vysilujících nejen pro útočníky, ale i obránce), a některé z kyrysnických pluků údajně prorazily (furýr Palau od 9. kyrysnického a četař Gauthier od 10. kyrysnického se přitom zmocnili praporů Královské německé legie); ale s ohledem na situaci musely beztak ustoupit, aniž by svého úspěchu mohly jakkoli zužitkovat.
Britská karé byla formována ve čtyřech řadech zdvojením podjednotek batalionu, který se standardně rozvinoval tou dobou již ve dvouřadu. Problematice rozdílů mezi formací pěchoty ve dvou a ve třech řadech se budeme věnovat v některém z příštích článků; nyní se omezíme na konstatování, že první dva řady britského karé zaklekávaly, druhé dva stály, přičemž palbu mohly vést všechny čtyři. V kombinaci s poněkud pasivnější, ale mimořádně účinnou taktikou, kterou britští generálové preferovali (Reverse Slope, taktika odvráceného svahu), tj. postavit se na vybranou a vhodnou pozici, která vlastní pěchotu chránila před dělostřelbou nepřítele, pokud možno ji i skrývala jeho očím, byla tato karé pro francouzskou kavalerii nepřekonatelnou překážkou; byla relativně menší než karé francouzská, počtem řadů odolnější, a palebnou silou srovnatelná. U Fuentes de Oñoro v květnu 1811 se to snad mělo podařit 7. a 13. mysliveckému pluku pod velením Fournier-Sarlovèze. Britské prameny to popírají.
Závěrem se vrátíme ke zmíněnému de Brackovi. Sloužil u gardových červených kopiníků. Jedna z běžných otázek, které se kolem boje jezdectva proti pěchotě točí, se týká právě kopí. Dává kopí jezdectvu proti pěchotě nějakou výhodu? Přesáhne kopí proslulou „hradbu bajonetů“ a umožní jezdci účinně zasahovat, aniž by sám byl v dosahu nepřítele? Nikoli. Jezdecké kopí je zbraň po tisíciletí prověřená, a v období revolučních a především napoleonských válek zažila jistou renesanci, přičemž tón udávali polští huláni. V rukách zručného, vycvičeného a zkušeného jezdce je to zbraň nesmírně účinná. De Brack o kopí říká: „Je kopí mocnou zbraní? – Kopí je chladnou zbraní, jejíž morální účinek je nejmocnější a zásahy s ním nejničivější.“Jeho hlavní síla však spočívá, opět, v rychlosti a hmotnosti, jež se promítnou při útoku do hrotu kopí; zasáhnout protivníka není nic snadného, ovšem zásah je devastující; a výhodu přináší kopí především ve střetu s jezdectvem. Při útoku na pěchotu přichází zbraň ke slovu až sekundárně, a v další fázi boje, ať už jezdec pronikne, nebo nepronikne do formace pěchoty. I kopím lze bojovat z místa, dle Marcellina Marbota jsou zde kopiníci proti šavlemi či palašem vyzbrojené kavalerii v nevýhodě. I kopím lze odrážet výpady, při vlastních výpadech se kopiník neomezuje jen na bodání, ale může svou zbraní vést účinné údery. Pro kopiníky přitom platí to, co platí pro všechny jezdce. Přešlapovat kolem pěchoty a snažit se prodrat do její formace z místa, je zbytečné až sebevražedné; relativně delší zbraň, a hůře ovladatelná, jim nijak situaci neusnadňuje. Mohou ji vrhnout jako ošťěp, jako lovecké kopí, což je však spíše nouzí či projevem zoufalství, jaké prožívala francouzská kavalerie tváří v tvář britské pěchotě u Waterloo.
Hlavní prameny: Documents sur l’Exercice et les Maœuvres de l’Infanterie de France 1750-1831