François-Etienne Kellermann – Napoleonův kavalerista (4. 8. 1770 – 2. 6. 1835)

François-Etienne Kellermann – Napoleonův kavalerista (4. 8. 1770 – 2. 6. 1835)
Autor: Victor Huen (1874-1939)|Popisek: Gen. Kellermann zachráněn kyrysníky u Quatre-Bras (1815)
03 / 06 / 2019, 16:00

Včera jsme si mohli připomenout výročí úmrtí François-Etienna Kellermanna, jednoho z předních velitelů Napoleonovy kavalerie, syna maršála Kellermanna, vévody z Valmy. Můžeme toho využít k popisu jedné zajímavé situace z bitvy u Slavkova (2. 12. 1805), jejíž pomocí lze ilustrovat sílu i slabiny jezdectva na přelomu 18. a 19. století. U Slavkova Kellermann velel divizi lehkého jezdectva 1. sboru, v bitvě přiřazené k jezdecké záloze prince Murata, a rozvinuté před Caffarelliho divizí Lannesova sboru, podél olomoucké silnice, na severním úseku bojiště. Nedaleko od míst, kde probíhají výroční vzpomínkové akce Austerlitz.

Předně si ovšem můžeme shrnout generálův vojenský život:

14. srpna 1785 se stává zastupujícím podporučíkem husarského pluku Colonel Général; v letech 1791–1793 pobýval ve Spojených státech. Podporučíkem byl jmen ován 1. května 1791, 10. května 1792 poručíkem a 31. května 1792 kapitánem pěchoty tzv. Kellermannovy legie.

29. listopadu 1792 se stává nadpočetným pobočníkem v hodnosti podplukovníka, a to ve štábu svého otce, generála Kellermanna. V neklidné době jakobínského teroru je 12. října 1793 spolu s otcem funkce zbaven a nakrátko zatčen. 8. července 1794 se vrací do služby jako dobrovolník 1. husarského pluku u Alpské armády a 9. března 1795 je opět jmenován pobočníkem svého otce. 25. března 1796 je provizorně jmenován generálním adjunktem šéfem brigády (vyšší štábní důstojník) při Italské armádě (potvrzeno 8. května 1796) – bojuje u Lodi, Milána, Mantovy, Arcole, Rivoli, je zraněn při přechodu Tagliamenta.

28. května 1797 přichází jmenování brigádním generálem. I nadále slouží v Itálii v rámci Římské, Neapolské a Italské armády; 20. dubna 1800 velí brigádě v Muratově jezdectvu Záložní armády a u Marenga vede 14. června rozhodující jezdecký útok v čele gardových jízdních granátníků; 5. července 1800 bude povýšen do hodnosti divizního generála a 1. dubna 1804 jmenován velitelem jezdectva Hannoverské armády.

17. září 1805 se stává velitelem jezdecké divize 1. sboru Velké armády a u Slavkova utrpí v jejím čele zranění. V letech 1807–1812 slouží na Pyrenejském poloostrově, ruského tažení roku 1812 se neúčastní z ze zdravotních důvodů. V březnu roku 1813 odchází na vlastní žádost do výslužby, ale již 8. dubna je povolán zpět a jmenován velitelem jezdectva 3. sboru v Sasku; bojuje u Lützenu, Budyšína, 7. června 1813 je jmenován velitelem 4. (polského) jezdeckého sboru a bojuje u Drážďan a Wachau. Během francouzského tažení roku 1814 bojuje u Mormantu, Bar-sur-Aube a Saint-Dizier, a konečně 3. června 1815 se pro poslední Napoleonovo tažení stává velitelem 3. jezdeckého sboru Severní armády; účastní se bitev u Quatre-Bras (kde přijde o koně, viz úvodní ilustrace) a Waterloo, kde je raněn; 31. srpna 1817 je jmenován markýzem z Valmy (vévodou se stane 12. září 1820 po smrti svého otce). Umírá 2. června 1835 ve věku 64 let v Paříži.

Kellermann u Slavkova

situace v 8 hodin ráno, 2. prosince 1805

Alombert a Colin ve svém monumenálním díle La Campagne de 1805 en Allemagne píší: „Kníže Liechtenstein tedy odeslal 10 jelizavetgradských husarských eskadron, pod generálem Uvarovem, k holubickému hostinci, aby kryly Bagrationovo levé křídlo a zajistili mu s ním spojení. Sám začne zaujímat dispozice pro útok; ovšem horlivost ruského generála Essena II mu neposkytne čas; tento generál s hulány velkoknížete Konstantina nečeká, až budou ostatní pluky zformované, a vrhá se na první francouzskou linii, aniž by byl podpořen. Zaútočí na pravou Kellermannovu kolonu, současně na čelo a její pravý bok, a rozvrátí ji.“

Pro zájemce o větší detail a praktickou aplikaci zásad předpisů o manévrech dodává generál Bonie v knize Tactique française, Cavalerie au combat (Francouzská taktika, jezdectvo v boji): „Generál Kellermann v obavě, že bude na pravém křídle napaden z boku, velí: 'Změna směřování čela doprava na první peloton druhé brigády, cvalem.' Ruský generál Essen, pohotově odhadnuvší slabinu a nebezpečnost takového obtížného pohybu, ihned vrhá vpřed své hulány, aniž by ztrácel čas, jeho ostatní pluky ještě nejsou zformované, prudce napadá zčásti naši první, zčásti naší druhou brigádu.“

Zní to poněku jinak v tomto světle. Nešlo o zbrklost z ruské strany, ale o využití Kellemannovy chyby. Francouzský generál se rozhodl pro složitý manévr v bezprostředním dosahu nepřítele. Možná podcenil Essenovu pohotovost, neviděl připravené hulány, spoléhal na to, že ruská formace ještě není zcela připravena. Přepočítal se. Pěchota, a jezdectvo tím spíše, musí volit v dotyku s protivníkem ty nejsnazší prostředky: není čas na omyly, není čas na opravu, není čas na vysvětlování – a zaváhání se může snadno proměnit ve zmatek a zbaví velitele možnosti své jednotky ovládat.

Připomeňme zde také důležitý rozdíl v organizaci francouzské a koaliční kavalerie. Francouzská byla celkově méně početná, nastupovala ve dvouřadu, a byla členěna do většího počtu pluků a brigád: Kellermann velel 1500 jezdcům, dvěma brigádám, čtyřem plukům (2., 4. a 5. husarský, 5. jízdní myslivecký), 12 eskadronám. Měl pod sebou dva brigádní generály, čtyři plukovníky. Proti nim byl nasazen jediný pluk v síle asi 1000 jezdců, 10 eskadron ve dvou batalionech, pod velením jednoho generála a jednoho plukovníka. Francouzi tak byli schopní pořádek a akceschopnost divize obnovit rychle. Huláni zaútočili skvěle, ale nebyli včas svými veliteli zastaveni, pokračovali, rozbili se o rozvinutou pěchotu, které stačilo zahájit vhodně palbu.

Alombert a Colin pokračují: „Huláni dojedou na deset kroků od našich (tedy první linie pěchoty 5. sboru, pozn. překl.) bajonetů. Pěchota jedná s velkou rozvahou; nepřátelské jezdce přivítá valivá palba (feu roulant, palba dvou řadů, palba po zástupech, pozn. překl.), zabije velký počet mužů i koní. Jádro pluku projíždí podél čela Caffarelliho a Suchetovy divize a zakouší palbu z jednoho konce na druhý; několik pelotonů pronikne za první linii; třetímu řadu (pěchoty, pozn. překl.) je veleno čelem vzad a palba je vedena vpřed i vzad. Huláni zanechají na zemi asi čtvrtinu vlastních a uniknou co nejrychleji po silnici pryč a přidají se k Bagrationovi. Znovu se zformují za pravým křídlem ruské pěchoty, na úpatí pozořických výšin. Generálmajor Meller Zakomelskij byl vážně zraněn a zajat.

Generál Kellermann vedl svou divizi na levém křídle okamžitě vpřed; Rusové, povzbuzení prvním útokem, vidí postupovat čtyři pluky a znovu vyrazí vpřed a napadnou 4. husarský pluk, který obklopí asi 800 jezdci. Plukovník Burthe je sražen a zajat; bude osvobozen během třetího útoku. Generál Kellermann zbývajícmi třemi pluky provedl pohyb, jímž napadl nepřítele z boku a odrazil jej. Shromáždil svou divizi a, aniž by ztrácel čas, velel třetí útok, při němž měl více štěstí: na nepříteli byly dobyty dva kanóny; bylo mu zabito mnoho vojáků; a byl nucen nasadit celé jezdectvo, jež měl v záloze za pěchotou; tím nás donutil se opět stáhnout, přičemž jsme manévrovali ve dvou liniích.“

Lannesova pěchota nepotřebovala k odražení hulánů žádnou změnu formace, nepotřebovala karé. Její první linie rozvinutých batalionů měla značnou palebnou sílu a pokrývala tak široký terén, že ji ruští huláni jednoduše nemohli při svém nepřipraveném a nezamýšleném útoku objet (přičemž byla na křídlech kryta dalším francouzským jezdectvem). Kellermannova složitým manévrem a následným prvním hulánským útokem rozbitá kavalerie projela rozestupy mezi bataliony (ty jsou dle předpisu z 1. srpna 1791 široké 8 sáhů, tedy necelých 16 m; při průměrných 660 mužích v každém batalionu 5. sboru byla první linie sboru široká asi 1120 m) a za linií pěchoty se opět zformovala.

Zmíněnou změnu směřování čela doprava na první peloton druhé brigády si můžeme ilustrovat schématem z provizorní jezdecké ordonance z 1. vendémiairu roku 13, jež byla v platnosti po celé období napoleonských válek. Ukazuje stejný manévr, zde na první peloton 3. eskadrony pluku – oproti očekávání je otočená o 90° - výchozí linie je ta vertikální, a konečná je horizontální. Vyznat se v tomto pohybu není snadné ani teoreticky u stolu; natož pod palbou a pod tlakem okolností na bitevním poli.

V každém případě tento příklad nasazení jezdectva z bitvy u Slavkova ilustruje krásně tři důležité zásady: 1) v bitvě je třeba volit jednoduché prostředky, 2) pěchota má nad jezdectvem převahu – a má-li jezdectvo uspět, je třeba jeho útok velmi dobře připravit, 3) nižší početní sílu dokázalo dobře vedené francouzské jezdectvo proměnit ve svou výhodu.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace