foto: Picryl /Vežni stavějící Bělomořsko-baltský kanál
Obávané gulagy, pracovně-nápravní tábory, kde vězni umírali nejen vyčerpáním, začaly vznikat už za V. I. Lenina. K jejich masovému rozšíření nicméně došlo za jeho následovníka Josifa Stalina.
Po Velké říjnové revoluci a uchopení moci bolševickou diktaturou se stal teror běžným nástrojem výkonu politiky. Vznikla nechvalně známá tajná policie Sovětského svazu Čeka, tedy Všeruská mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží, která však perzekvovala vlastní obyvatelstvo. Jak Lenin, tak Stalin násilí obhajovali jako nutný prostředek proti snaze „poražených tříd" zvrátit konečné výsledky revoluce. Gulagy začaly vznikat již v roce 1919, ale postupně se na území Sovětského svazu hojně rozšířily.
Pracovní tábory, gulagy, spadaly pod jedno z oddělení lidového komisariátu vnitřních záležitostí NKVD. Bolševici využívali politické vězně k otrocké práci ve zcela nevyhovujících podmínkách, které bezprostředně ohrožovaly zdraví každého z nich. Tito lidé se pak měli podílet na výstavbě velkých děl socialismu v SSSR, jako byl například Bělomořsko-baltský průplav. Při stavbě zemřelo podle různých zdrojů 12 000-250 000 vězňů. Hledělo se přirozeně na dokončení díla, nikoliv na zdraví člověka nebo důstojné pracovní podmínky.
Gulagy v SSSR jako houby po dešti
Po celém Sovětském svazu postupně vzniklo několik stovek táborových komplexů. V gulazích končili skuteční nebo domnělí odpůrci režimu, od politiků konkurenčních politických stran až po umělce. Strádání hladem, vyčerpávající práce či poprava přímo v gulagu byly nejčastějšími příčinami smrti vězňů. Počet vězňů gulagu se odhaduje až na 20 milionů, přičemž pobyt v nich nepřežilo necelé 2 miliony. Údaje se nicméně liší, nepochybně se však bavíme v řádech milionů postižených. Svou poslední zatávku našli v gulagu nejen Rusové, ale také Poláci, Maďaři a Američané.
Češi v pasti gulagů
Podle různých odhadů bylo v Sovětském svazu perzekvováno v letech 1918-1956 asi 20 000-25 000 tisíc Čechů. Většina z nich se ocitla právě v některém ze sítě gulagů. Jedním z nejznámějších Čechů, kteří gulag nepřežili, byl významný generál Sergej Vojcechovský. Ten bojoval proti bolševikům v armádě Alexandra Kolčaka, jednoho z vůdce bílých v krvavé ruské občanské válce. Sověti, ověnčeni gloriolou osvoboditelů, měli ještě svůj doprovod, který se skládal zpravidla z agentů NKVD či vojenské kontrarozvědky Směrš, která byla pověřena bojem s "protisovětskými živly".
V gulagu skončil i československý generál Vojcechovský
Těsně po skončení války v Evropě, 12. května 1945, Vojcechovského uneslo speciálně vycvičené komando NKVD, i když byl československým občanem. Edvard Beneš a nově jmenovaná košická vláda neudělala nic, aby se jej pokusila získat zpět. Snaha si proti sobě nepoštvat hlavního spojence s gloriolou osvoboditele zkrátka tehdy převládla. Vojcechovský byl internován v gulagu Ozerlag. Jednalo se o největší táborový komplex v Sovětském svazu. Vojcechovský zde byl vystaven krutým podmínkám, špatné lékařské péči i hygieně, a proto nepřekvapí, že v roce 1951 zemřel ve věku 67 let, oficiálně na tuberkulózu, což byla „oblíbená lež" Sovětů.
Dalším nedobrovolným obyvatelem gulagu se stal komunista Karel Goliath-Gorovský, který byl znám svým kritickým pohledem na KSČ po roce 1929, kdy ji převzala gottwaldovská garnitura. Když se začala nad republikou stahovat nacistická mračna, utekl Goliath do Polska a posléze vstoupil do 1. československého armádního sboru. Goliath měl údajně připravovat spolu s dalšími atentát na Stalina a agenti NKVD se snažili z něho přiznání dostat násilím. Když se jim to nepodařilo, pokusili se jej získat na svou stranu. To se však nepovedlo a Goliatha uvrhli do gulagu, kde strávil dlouhých 16 let. Druhá světová válka pak tragicky zasáhla i jeho rodinu, když matka a bratr zahynuli v koncentračních táborech. V roce 1955 bylo rozhodnuto o Goliathově rehabilitaci, a tak se mohl po dlouhé době vrátit zpět do vlasti.
Vymyšlený pobyt v gulagu
Existovali ovšem i tací jedinci, kteří si pobyt v gulagu jednoduše vymysleli, jako například Věra Sosnarová, jejíž imaginární příběh odhalil historik Adam Hradilek. Sosnarová emotivně na besedách líčila, co všechno v gulagu zažila, nicméně jak Hradilek zjistil, žena sice trávila čas v Sovětském svazu, nicméně jako civilní zaměstnanec. Žádné bezpráví, jak o něm vyprávěla, se jí v žádném případě nedělo. V roce 2018 nicméně byla Sosnarové udělena Cena hejtmana Jihomoravského kraje. Žena, která zemřela v roce 2024, si za vším, co řekla, nicméně do poslední chvíle stála.
Autor: Petr Duchoslav
Zdroj: Britannica
Tagy