foto: Wikimedia Commons, volné dílo
Harlemští pekelní bojovníci (The Harlem Hellfighters) představovali afroamerický pluk, který se zformoval ke konci první světové války. Jednotka si však musela projít velmi složitým obdobím, aby se mohla obhájit, protože čelila nevybíravým předsudkům.
Když v roce 1914 vypukla první světová válka, Spojené státy americké se držely své doktriny izolacionismu. Ta se dynamicky změnila poté, co byla poslán ke dnu parník Lusitania, který torpédovala 15. května 1915 německá ponorka U-20. Na palubě Lusitanie se nacházelo 128 Američanů a potopení parníku významnou měrou přispělo k rozhodnutí, že USA nakonec vstoupily do války po boku Dohody proti Ústředním mocnostem.
Psali jsme
Afroameričané čelili řadě příkoří, s nimiž se museli dlouhodobě vyrovnávat. To platilo i v americké armádě.
Na druhé straně panovala v řadách americké armády segregace a předsudky k lidem tmavé pleti, a tak bylo pro Afroameričany, kteří chtěli stanout na frontách první světové války, velice obtížné bojovat za svou vlast. Mnoho Američanů mělo v té době předsudky, že Afroameričané ,,neumějí" bojovat a v konfliktu by si vedli zle a své vlasti by nakonec nepomohli. Nicméně vzhledem k tomu, že USA potřebovaly v roce 1917 další vojáky na bojišti, bylo přistoupeno k tomu, že se do armády mohli dostat právě i Afroameričané, kteří projevovali velký zápal pomoci na bojištích první světové války.
Ve válce tak sloužilo necelých 400 000 Afroameričanů, přičemž většina z nich si sice nezabojovala proti nepříteli, nicméně vykonávala podpůrné, leč důležité práce v zázemí. Ti, kteří si nakonec zabojovali, byli zformováni do jednotky, která vešla do historie jako Harlemští Hellfighters (oficiálně 369. pěší pluk). Ti představovali vlastně první černošskou jednotku vůbec v americké armádě. K ní však panovala nedůvěra, a jak jsme již uvedli jinde, skepse k tomu, že Afroameričané budou platnými bojovníky na válečné frontě. ,,Pekelní bojovníci", které si vzalo posléze na starost francouzské velení, však skeptiky brzy vyvedli z omylu.
Psali jsme
Charles Anderson byl hrdinou druhé světové války, v bojích s japonským nepřítelem se vyznamenal.
Byli to právě oni, kdo s nadšením a zápalem bojovali například v druhé bitvě na Marně proti německému nepříteli a v boji se vyznamenávali. Z bojovníků z Harlemu vynikli potom dva - Henry Johnson a Needham Roberts. Ti byli vyznamenáni francouzským Válečným křížem (Croix de guerre) za statečnost, kterou prokázali. V bitvě v Belleau Bois se odehrávaly rovněž líté boje mezi Američany, Brity a Francouzi na jedné straně, a Němci na straně druhé. I tam ,,pekelní bojovníci" zasáhli, stejně jako do Meuse-argonnské ofenzívy a dalších.
Afroameričtí bojovníci z Harlemu si svůj pobyt na frontě prodloužili a nakonec na ní strávili 191 dní, nejvíce ze všech amerických jednotek. Z pekla války se nikdy z Evropy do vlasti nevrátilo okolo 1 300 členů jednotky. Ti, kterým se to podařilo, se přitom měli z války vracet jako hrdinové, leč předsudky vůči Afroameričanům přetrvávaly po roce 1918 dál, a tak se jim nedostalo takového uznání, jaké by si zasloužili.
Psali jsme
Říká se, že konflikty se mění, vojenské umění se vyvíjí, ale historie se točí ve smyčkách a vrací. A konflikt na Ukrajině...
A osudy některých z nich byly smutné. Henry Johnson zemřel v roce 1929 v chudobě a zapomnění. Jeho válečné zranění mu neumožnilo najít odpovídající práci a podporu nezískal ani od americké armády či vlády. Posmrtně byl však rehabilitován a nejprve vyznamenán Purpurovým srdcem v roce 1996 jako výrazu uznání za jeho činy ve válce. V roce 2002 byl Johnsonovi udělen Kříž za vynikající službu a později mu posmrtně propůjčil prezident Barack Obama Medaili cti. Trvalo tedy i po válce poměrně dlouho, než se Johnsonovi a celé statečné jednotce dostalo uznání právě od USA, na jejichž území vznikla.
Zdroj: history.co.uk
Tagy