Hitlerova Kriegsmarine - bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau

Hitlerova Kriegsmarine - bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau
Autor: Autor: Bundesarchiv, DVM 10 Bild-23-63-07 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5372014
20 / 10 / 2019, 10:00

15. června 1935 byly v loděnici Kriegsmarine Werft ve Wilhelmshavenu položeny základy k bitevní lodi „D“. 3. října 1936 byla loď spuštěna na vodu a bylo jí dáno jméno po Gerhardu Joh. D. von Scharnhorstovi (12. 11. 1755 - 28. 6. 1813), pruském generálu, který byl do roku 1813 velitelem štábu generála von Blüchera.

Generál Scharnhorst zemřel roku 1813 v bitvě u Lützenu.

6. května 1935 byly v loděnici Deutsche Werke v Kielu položeny základy k nové bitevní lodi „E". 8. prosince 1936 byla loď spuštěna na vodu bylo jí dáno jméno po pruském polním maršálovi jménem August Graf Neidhardt von Gneisenau (27. 10. 1760 - 23. 8. 1831), který byl v letech 1813 - 1815 velitelem štábu generála von Blücher.

Jako první vstoupil do služby Gneisenau dne 21. května 1938. Celková cena lodi byla 146 174 000 říšských marek, prvním velitelem se stal námořní kapitán Friedrich Förste.

O rok později, 7. ledna 1939, vstoupil do služby Scharnhorst. Jeho cena činila 143 471 000 říšských marek, prvním velitelem se stal námořní kapitán Otto Ciliax.

Trup

Celková délka trupu činila 229,8 metrů. Byl tedy delší o 43,8 metrů než trupy předcházejících lodí typu Deutschland. Scharnhorst i Gneisenau se v průběhu služby podrobily změně přídě. Dřívější tvar byl nevhodný pro plavbu na moři, a proto byly přídě přepracovány na tzv. atlantický typ. To způsobilo prodloužení trupu o 5 metrů. Trup byl rozdělen na 21 vodotěsných oddělení, měl dvojité dno od 21,5 metru na zádi po 229,5 metr na přídi. Celková hmotnost trupu činila 8 316 tun.

Na palubě se nacházely vysoko, středo i nízkotlaké turbíny. Vysokotlaké turbíny poháněly tři lodní šrouby, každý o průměru 4,8 metrů. Scharnhorst byl vybaven turbínami Brown, Boveri & Cie, Gneisenau měl turbíny z Deschimag Werft v Brémách. Každá z turbín dávala maximální výkon 53 350 koňských sil, dohromady tedy 160 050 koňských sil. Turbíny byly zásobeny parou z 12 vysokotlakých kotlů typu Wagner vyrobených firmou Deschimag v Brémách. Umístěny byly v oddělení IX, XI a XII. Kotle využívaly cirkulace vody, tlak v nich mohl být až 58 atmosfér. O dodávku el. energie se staralo 5 elektráren umístěných v oddělení VI, IX, XI, XII (v každém oddělení se nacházela jedna elektrárna, jen v oddělení XII byly umístěny dvě). Celková váha pohonu (kotle, turbíny, šrouby atd.) činila 2600 tun – kotle vážily 1100 tun, turbíny asi 1000 (záleželo na typu) šrouby 366 tun pomocné zařízení asi 80 tun.

Rychlost

Maximální rychlost činila u Scharnhorstu 31,65 uzlů a u Gneisenau 30,8 uzlů. Těchto rychlostí bylo dosaženo při dokonalém počasí a v praxi jich nebylo téměř možno dosáhnout. Rychlost obou lodí je řadila mezi křižníky, ale mohutnost pancéřování byla jako u bitevních lodí. Byly tedy označeny za bitevní křižníky

Pancéřování

Scharnhorst i Gneisenau měly být lodě silně pancéřované, což vyžadovalo výtlak kolem 30 000 tun. Také to měly být první válečné lodě Kriegsmarine, na kterých měly být použity speciální druhy oceli – tvrdá Wotan hard (Wh) a pružná Wotan weich (Ww). Dále bylo na lodi použito i speciální Kruppovy oceli (KC). Celou loď ochraňoval pancéřový pás, který sahal 1,7 metrů pod čáru ponoru a 3 metry nad ni. Nad čarou ponoru byla síla pancíře 360 mm (KC), pod čarou ponoru 170 mm (KC). Nad pancéřovým pásem se nacházel pancíř o síle 45mm (Wh), hlavní paluba byla pokryta pancířem o síle 50 mm (Wh). Životně důležité části lodi pod čarou ponoru (strojovny, sklady munice atd.) chránil pancíř o síle 95 mm (Wh), který se pod mírným úhlem asi 30° skláněl ke spodní části pancéřového pásu. Tam měl sílu 105 mm (Wh).

Trup byl také opatřen protitorpédovou obšívkou, která měla chránit důležité části lodi před torpédy. Síla pancíře na ní použitého činila 45 mm (Ww). Dále byla pancéřována každá dělová věž, velitelská věž a další důležitá zařízení lodi. Podobný systém pancéřování použitého u Scharnhorstu a Gneisenau byl později použit i u bitevních lodí Bismarck a Tirpitz. Celková váha pancéřování byla 14 245 tun, pancéřový pás vážil 3 440 tun, pancéřování věží velkého kalibru vážilo 2 469 tun, pancéřování věží středního kalibru vážilo 467 tun.

Výzbroj

Hlavní výzbroj tvořilo devět děl ráže 280 mm ve třech věžích (dvě na přídi, jedna na zádi), které měly být později vyměněny za děla větší ráže. To se ale nikdy nestalo. Další výzbroj tvořilo 12 děl ráže 150 mm, 14 děl ráže 105 mm, 16 děl ráže 37 mm, dále 10 děl ráže 20 mm, které byly postupně rozšířeny až na 38 kusů. Od roku 1941 bylo na palubě instalováno šest torpédometů ráže 533 mm.

Torpédomety

V roce 1941, když byl Scharnhorst a Gneisenau zakotveny v Brestu po své korzárské plavbě, obdržely každý šest torpédometů ráže 533 mm. Torpédomety byly umístěny v oblasti hangáru, na každé straně byla umístěna soustava tří rour torpédometů. Torpédomety pocházely z lehkých křižníků. Scharnhorst dostal torpédomety z lehkého křižníku Nürnberg, Gneisenau dostal torpédomety z lehkého křižníku Leipzig. Na palubě bylo umístěno celkem 8 torpéd typu G 7a (6 bylo umístěno v torpédometech a 2 ve skladu). Každé torpédo bylo dlouhé 7 metrů a hlaveň obsahovala 430 kg TNT.

Optické systémy

Scharnhorst a Gneisenau měly na svých palubách dva 10,5ti metrové dálkoměry vzoru 1935 k řízení těžkých i středních baterii a jeden 6ti metrový. Jeden 10,5ti metrový byl umístěn na velitelské věži, druhý nad můstkem. Každý z nich byl umístěn na otočném stanovišti, stabilizovaný byl pomocí gyroskopů. Každá z hlavních dělových věží měla vlastní dálkoměr pro případ výpadku z hlavního stanoviště, aby zůstala bojeschopná. Všechny dálkoměry byly propojeny do centrály pod pancéřovou palubou v oddělení XIV. speciálním komunikačním kanálem. Stejný systém byl použit i u lodí třídy Bismarck a Admiral Hipper. V průběhu služby byl odstraněn dálkoměr z věže „A“ a byl umístěn uvnitř, neboť byl poškozován při plavbě velkou rychlostí na rozbouřeném moři. Na lodích bylo i pět dálkoměrů SL-6. Nacházely se ve stabilizovaných polokoulích umístěných na obou stranách komína, velitelské věže a jeden byl umístěn nad bojovým můstkem. Váha dálkoměru byla kolem 40ti tun. Dodatečně byly umístěny 1,25 metrové přenosné dálkoměry pro řízení palby děl ráže 37 mm.

Radiolokační systémy

V roce 1939 byly na lodích Scharnhorst a Gneisenau, stejně jako i na ostatních lodích Kriegsmarine, umístěny radary typu FuMO 22 (Funkmess-Ortung). Byly to radary pracující na vlnové délce 81,5 metrů o kmitočtu 368 MHz. Dosah činil 18 kilometrů. Stanice radiolokátoru se nacházela na opancéřované věži nad stanovištěm dálkoměru na zádi a na velitelské věži. Jeho anténa měřila 2 metry vertikálně a 6 metrů horizontálně. V roce 1941, když byly obě lodě umístěny v Brestu, byl nainstalován radar FuMO 27, jehož anténa měřila jen 2 krát 4 metry. Na počátku roku 1942 byl nainstalován radar FuMB 4 „Sumatra“ (Funkmess-Erkennung). Po provedení operace Cerberus byl na Scharnhorstu v rámci modernizace v loděnici Deutsche Werke v Kielu nainstalován radar FuMO 27 a FuMB 4 „Samos“.

Hydroplány

Po vstupu do služby měly obě lodě nainstalovány dva 14ti metrové katapulty pro plováková letadla. Jeden byl umístěn na zadní dělové věži, druhý na osmimetrové věži, která byla otočná v rozsahu 360°. Katapult na zadní dělové věži byl v průběhu služby demontován, protože byl při střelbě poškozován. Na palubách lodí sloužily plovákové letouny typu Arado Ar 196. Na službu byla testována i letadla typu He 114, Ar 95 a Fw 62, ale neuspěla. Arado Ar 196 měl rozpětí křídel 12,4 metrů, délku 11metrů a výšku 4,45 metrů. Letoun vážil asi 2 990 kg, maximální rychlost dosahovala 310 km/h. V roce 1941 byl na Gneisenau instalován nový hangár.

Na svojí první atlantické plavbě Scharnhorst spolu se svou sesterskou lodí Gneisenau napadly ozbrojenou obchodní loď Rawalpindi vyzbrojenou osmi šestipalcovými děly. Její kapitán Kennedy se rozhodl bojovat. Po zásahu můstku Rawalpindi jedenáctipalcovým granátem Kennedy i s většinou důstojníků zahynul a loď byla potopena. Poté se na místě objevil britský křižník Newcastle, přivolaný rádiem z Rawalpindi. Němci nechtěli riskovat boj s neznámou britskou lodí a stáhli se.

Právě britská plavidla se však stala bitevní lodi Scharnhorst osudové.  Scharnhorst byl objeven konvojem lodí a 26. prosince 1943 byl po několika hodinách v bitvě u Severního mysu potopen. 1 932 členů posádky zahynulo, zachránilo se jen 36 mužů.

Gneisenau pak byl v roce 1945 potopen proto, aby blokoval vjezd do přístavu Gdyně. Loď potopil vlastní německý torpédoborec Z 31. V roce 1947 byl bitevní křižník Gneisenau vyzdvižen a sešrotován.

 

Zdroj:  Válečné lodě 4, valka.cz

 

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace