foto: Edouard Detaille / Public domain/Karabiníci v roce 1812 v Rusku
V pařížském Musée de l'Armée v Invalidovně je vystaven karabinický kyrys prostřelený v bitvě u Waterloo 18. června 1815 britskou dělovou koulí.
Jméno oběti bitvy je známé díky vojenské knížce nalezené ve vnitřní kapse, byť o něm panuje jistá pochybnost. Do muzea kyrys daroval ze své sbírky kníže Liechtenstein, rakouský polní maršál a mj. velitel koaliční kavalerie v bitvě u Slavkova.
Cavalié Mercer: Bylo to srdcervoucí! A přesto jsem se díval!
„Byl to dojemný pocit stát v nočním tichu a dívat se na pole, které bylo po celý den dějištěm bojů a vřavy a nyní bylo tak tiché a klidné, na aktéry ležící na krvavé zemi, s tvářemi obrácenými k chladným paprskům měsíce odrážejícím se na jejich přilbách a hrudních pancířích! (...) Občas se nějaká postava napůl zvedla, aby se se zoufalým sténáním svalila zpět k zemi. Ostatní, pomalu a bolestivě se zvedající, silnější nebo méně zranění, se potáceli po poli a hledali pomoc. Mnohé z těch, které jsem sledoval očima, se ztratili v temnotách dálky. Ale mnozí se – bohužel! – po několika krocích opět zhroutili na zem a pravděpodobně už nikdy nevstali. Bylo to srdcervoucí! A přesto jsem se díval!“
Těmito slovy popsal Alexander Cavalié Mercer atmosféru bojiště po bitvě u Waterloo. Velitel roty G (G Troop) Královského jízdního dělostřelectva, jehož paměti, Journal od the Waterloo Campaign, vydal v roce 2017 česky Leonid Křížek v edici Militaria. Baterie byla umístěna 18. června 1815 mezi křižovatkou za farmou La Haye Sainte a statkem Hougoumont, tedy v místech, na která bude v průběhu bitvy provádět své mohutné, leč zoufale neúčinné útoky francouzská kavalerie. Vyzbrojena byla pěti 9liberními polními kanóny a 5,5palcovou houfnicí, které obsluhovalo 80 dělostřelců a 86 vojáků trénu.
Wellingtonovo jízdní dělostřelectvo
Britské 9liberní kanóny byly zařazeny do výzbroje jízdních baterií v roce 1805. U Waterloo z celkem 157 Wellingtonových děl bylo 60 těchto 9liberních. Jízdní baterie pak nasazoval ve své linii obratně a využíval jejich pohyblivost k tomu, aby jejich palebnou silou podporoval aktuálně ohrožené úseky. Polní kanóny vystřelovaly buď plné litinové koule, nebo vedly, na kratší vzdálenost, kartáčovou palbu. Specialitou britského dělostřelectva byl již v této době šrapnel vybuchující ve vzduchu. Nicméně kyrys, který nás dnes zajímá, zasáhla na první pohled plná koule.
A není vyloučené, že průstřel kyrysu, který v nepravidelných intervalech poutá pozornost nejen na sociálních sítích, má na svědomí s ohledem na místo svého nasazení právě baterie Cavalié Mercera. Jde o kyrys francouzského karabiníka. Příslušníka elitního těžkého jezdectva, které z Napoleonova rozhodnutí podle zkušeností z tažení roku 1809 od roku 1810 navlékalo ocelové kyrysy charakteristického vzhledu: byly potažené mědí a v kombinaci s bílou uniformou a především výraznou přilbou s červenou housenkou dodávaly karabiníkům zcela mimořádný vzhled.
Napoleonovy karabinické pluky – elita těžké kavalerie
Karabinické pluky měl Napoleon ve své armádě dva. François-Antoine Fauveau (čti Fovó), jak zní jméno nešťastné oběti bitvy u Waterloo, byl 23letým příslušníkem 2. karabinického pluku, jeho 4. roty 4. eskadrony. Kořeny pluku sahají do roku 1679, resp. 1693, kdy vznikl pluk Royal-Carabiniers, rozdělený v roce 1788 na dva, a sice 22. jezdecký pluk, neboli 1. pluk Carabiniers de Monsieur a 22. bis, neboli 2. karabinický pluk. Od roku 1791 pak byly oba definitivně zařazené jako 1. a 2. karabinický pluk.
Oba bojovaly v roce 1792 u Valmy a během revolučních válek sloužily především na německém válčišti, bojovaly v roce 1795 u Mannheimu či Biberachu, v roce 1800 u Engenu, na Dunaji či u Hohenlindenu. V létě roku 1805 byly jejich první tři eskadrony součástí zálohy Pobřežní armády a ulmského a slavkovského tažení se účastnily v sestavě 1. divize těžkého jezdectva Muratova záložního jezdeckého sboru. U Slavkova byly nasazeny pod velením generála Pistona v bojích podél olomoucké silnice. Se záložním jezdectvem poté absolvovaly pruské i polské tažení, bojovaly v roce 1809 u Eggmühlu, Esslingu i Wagramu, účastnily se ruského tažení v roce 1812, obnovené prošly v roce 1813 bitvou u Drážďan či Lipska a po slavném, ale prohraném francouzském tažení roku 1814 pokračovaly v řadách královské armády až do Napoleonova návratu z ostrova Elby.
Podle služebních záznamů byl Antoine na svou dobu vysoký – měřil 1,79 m, a o 3 cm tak překonával minimální výšku pro přijetí do karabinického pluku. Jeho vojenská knížka uvádí, že měl protáhlý a pihovatý obličej, otevřené čelo, modré oči, vodorovný nos, malá ústa, dolíček na bradě, hnědé vlasy a obočí. K pluku byl přijat v květnu 1815.
Marné jezdecké útoky na připravenou pěchotu
Karabiníci útočili proti postavení přibližně dvaceti děl v závěru chaotického, zcela jistě nepromyšleného a dost možná nezamýšleného nasazení francouzského jezdectva proti Wellingtonovu pravému křídlu. K těmto masívním útokům došlo poté, kdy byl hlavní Napoleonův útočný manévr, jímž byl útok 1. armádního sboru proti Wellingtonovu středu a levému křídlu, odražen. Proti dobře postavené a připravené pěchotě pak útočila francouzská kavalerie nevhodným terénem a bez souhry s vlastní pěchotou a dělostřelectvem. Karabiníci byli vrženi vpřed kolem půl sedmé večer, když již do pravého boku Severní armády útočily pruské jednotky.
Devítiliberní koule (průměr 101,6 mm, tedy čtyři britské palce, hmotnost 4,08 kg) Fauveaua na místě srazila z koně a zabila. Nepatřil mezi stíny, které po bitvě Cavalié Mercer na bojišti pozoroval. Zahynul patrně relativně daleko od britského postavení, v kroku či klusu. Během vlastního útoku a na krátkou vzdálenost by dělostřelci stříleli spíše kartáče. Ani těm by karabiníkův kyrys přirozeně neodolal. Jakkoli zbroj u jezdectva zvyšovala ochranu proti palným zbraním na velkou vzdálenost či proti odraženým střelám, jejich smyslem bylo zvýšit odolnost v boji chladnou zbraní. I běžná pěchotní puška na běžnou vzdálenost, na kterou byla na přelomu 18. a 19. století palba vedena (tj. 50–150 m) ocelové kyrysy spolehlivě prostřelovala.
Podle rodinné tradice ovšem u Waterloo nezahynul François-Antoine, ale jeho bratr. Antoine se měl ženit a bratr souhlasil, že jej zastoupí. Není to zcela vyloučené. Odvodu by se vyhnul Antoine až jako ženatý. A kdyby za sebe měl poskytnout armádě náhradníka oficiální cestou, znamenalo by to náklady na jeho vystrojení. Ať již z obou bratrů zahynul ve večerních hodinách u belgického Waterloo kterýkoli, jisté je, že šlo s ohledem na situaci Napoleonovy armády i o nevhodný způsob nasazení jezdectva o smrt zoufale zbytečnou.
Tagy