Hitlerův poslední voják v Americe se vzdal 40 let po válce. Svou pravou identitu skrýval i před vlastní manželkou

Hitlerův poslední voják v Americe se vzdal 40 let po válce. Svou pravou identitu skrýval i před vlastní manželkou
Popisek: Ilustrační fotografie
25 / 01 / 2020, 10:00

Poslední voják legendárních Afrika Korps se vzdal v Americe 40 let po svém útěku z tábora pro válečné vězně. Během druhé světové války bylo asi 700 000 německých válečných zajatců vězněno v 700 táborech po celých Spojených státech. Po skončení války byli navráceni do Německa, tedy všichni kromě sedmi z nich, kteří utekli a zmizeli kdesi v USA.

Většina z nich byla nakonec znovu zajata, s výjimkou jednoho muže, kterému se podařilo vyhnout americkým úřadům tak úspěšně, že žil svůj tajný život pod vymyšleným jménem čtyřicet let až do roku 1985.

To, jak se mu dařilo tak dlouho žít dvojím životem, vyhýbat se FBI a dalším vládním orgánům, které se ho snažily vystopovat, je pozoruhodný příběh.

Georg M. Gärtner se narodil v Schweidnitzu v Dolním Slezsku (nyní součást Polska) v prosinci 1920. Byl talentovaným sportovcem, mistrem lyžování a špičkový student. Snil o tom, že se stane architektem, ale vážné onemocnění záškrtem ve věku 15 let jeho ambice ukončilo.

Záškrt mu také znemožnil dokončit střední školu. Mimo armádu bylo jen několik dalších zaměstnání, která by Gärtnerovi umožňovala jakoukoli příležitost k postupu, takže když začala druhá světová válka, Georg v roce 1940 narukoval.

Gärtner se v roce 1942 dobrovolně přihlásil k Afrika Korps pod velením slavného polního maršála Erwina Rommela. Bylo to částečně z touhy po dobrodružství, ale také částečně proto, že Gärtner doufal, že unikne odeslání do mlýnku na maso východní fronty.

Do Libye dorazil začátkem roku 1943, ale německé síly v té době už Britové porazili. Jako seržant přidělený k dělostřelecké jednotce bojoval  Gärtner  v obrovské, ale beznadějné bitvě, kdy německé síly ustupovaly až 80 km denně.

V květnu 1943 byl jedním z přibližně 220 000 německých a italských vojáků, kteří byli nuceni vzdát se spojeneckým jednotkám. Poté byl převezen do vězeňského tábora v Demingu v Novém Mexiku.

Na rozdíl od života německých vojáků v sovětských táborech byl život v těch amerických nejen snadný, ale také naprosto pohodlný. Vězni byli dobře živeni a měli dostatek příležitostí nejen se setkávat a cvičit, ale mohli také studovat vysokoškolské kurzy a příležitostně dostávali i pivo. Rozdíl oproti peklu východní fronty byl ohromný.

Ke konci války se však věci začaly měnit. Když spojenci osvobodili koncentrační tábory, začaly se na Západ dostávat zprávy o hrůzách, které se v lágrech odehrávaly.

Přestože mnoho německých válečných zajatců bylo šokováno stejně jako Američané, když se dozvěděli o těchto zvěrstvech, nezabránilo to tomu, že se americké stráže chovaly vůči Němcům stále tvrdším a nepřátelštějším způsobem.

Když válka skončila a nastal čas na repatriaci německých vězňů do Německa, byl Gärtner vyděšený vyhlídkami na návrat domů. Dolní Slezsko bylo nyní pod sovětskou kontrolou. Jako německý válečný zajatec věděl, že jeho osud bude pravděpodobně gulag, nebo něco ještě horšího.

Jak později řekl médiím, ,,co bylo pro mnohé byl okamžikem hodným oslav (konec války), bylo pro mě časem hrůzy, když jsem si představoval brutalitu, která by mě čekala v rukou Rusů. Došel jsem k závěru, že jedině únikem z tábora bych mohl zůstat ve Spojených státech svobodný a bezpečný."

Protože mluvil výborně anglicky, viděl, že jeho jedinou šancí na přežití bylo uprchnout z amerického vězeňského tábora a zůstat ve Spojených státech. Gärtner se začal připravovat na svůj útěk pečlivým pozorováním vlakové trati, která vedla kolem tábora. Udělal si podrobné poznámky o jízdním řádu.

V noci 24. září 1945, zatímco ostatní vězni sledovali film, Gärtner počkal na okamžik, kdy táborová světla mířila jinam, podplazil se pod dvěma branami a vyskočil na projíždějící nákladní vlak. Gärtner jel nákladním vlakem z Nového Mexika až do San Pedra v Kalifornii. Když stráže zjistily, že chybí, vyslýchaly všechny ostatní vězně. Ale protože Gärtner o svém plánu nikomu nic neřekl, nikdo netušil, že skočil do okolo projíždějícího vlaku.

Ve stále více multikulturní Kalifornii bylo pro Gärtnera snadné zapadnout. Nejprve používal jméno Peter Petersen a tvrdil, že je norský přistěhovalec. Nějakou dobu pracoval na farmách s dalšími zahraničními dělníky, a změnil se na Dennise Whilese. Nakonec se mu podařilo získat číslo sociálního zabezpečení pod jménem Dennis Whiles a také řidičský průkaz. To bylo jméno, které by si nechal po zbytek svého dvojího života.

Pracoval na různých pozicích, včetně práce lyžařského instruktora u jezera Tahoe, což vedlo k jeho účasti na slavném incidentu osobního vlaku. V lednu 1952 uvízl osobní vlak City of San Francisco ve vánici v pohoří Sierra Nevada. Gärtner vedl lyžařskou záchrannou misi, aby se dostal k uvíznutému vlaku.

Byl jedním z prvních lyžařů, kteří dorazili do vlaku, a díky tomu se objevil spolu s ostatními záchranáři na snímku pořízeném časopisem Life. Je ironií, že i když snímky jeho tváře byly v tuto chvíli po všech kancelářích FBI v sekci Most Wanted, přesto se Gärtner vyhnul prozrazení.

V roce 1964 si vzal Američanku Jean Clarkovou. Svou pravou identitu před ní příštích 20 let skrýval. V roce 1984 po rocích otázek, na které se mu odpovídalo hůř a hůř, své ženě prozradil, kdo je.

Poté se přiznal i na veřejnosti a vystoupil na The Today Show v roce 1985, aby se „vzdal“ Bryantu Gumbleovi v národní televizi. Bylo mu tehdy 64 let.

FBI a vláda USA se rozhodly, že jelikož nebyl oficiálně nelegálním přistěhovalcem (protože byl původně přiveden do USA proti své vůli), a že se nedopustil žádných závažných trestných činů, nebudou ho stíhat ani deportovat.

V roce 2009 se Gärtner stal oficiálně občanem USA. Vydal knihu o svém životě pod názvem Hitlerův poslední voják v Americe. Dožil se 92 let a zemřel v Lovelandu v Coloradu jako poslední německý válečný zajatec amerických táborů druhé světové války.

Zdroj: warhistoryonline, Los Angeles Times

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace