Autor fotografie: Bundesarchiv, Bild 101I-761-221N-06 / Ehlert, Max / CC-BY-SA 3.0|Popisek: Neubaufahrzeug
Neubaufahrzeug byl prototyp těžkého tanku, nicméně vozidlo bylo nepoužitelné pro taktiku bleskové války a nakonec bylo vyrobeno jen 5 kusů.
V rámci příprav na opětovné vybudování tankového vojska se Německo rozhodlo o zahájení vývoje lehkých s tředních tanků, ale i o výstavbě těžkého typu. Finálním dodavatelem byl jmenován koncern Rheinmetall Borsig, ovšem konkurenční Krupp dostal šanci vytvořit vlastní verzi tanku s jinou věží své konstrukce.
Vznikl pozoruhodný typ, který se svým pojetím vymyká z jinak celkem střížlivé německé školy. Vzhledem k zanedbatelnému množství postavených strojů ho však širší veřejnost téměř nezná. Konstruktéři koncernu Rheinmetall Borsig při návrhu podlehli módnímu světovému trendu a přistoupili k vícevěžovému řešení zadaného úkolu. Tato koncepce byla na přelomu 20. a 30. let využita v různých konstrukčních kancelářích. Ve 20. letech například vznikl známý britský tank Independent. Nejvíce jejích reprezentantů se zrodilo v Sovětském svazu, kde vedle známých sériově vyráběných strojů T-28 a T-35 postavili i prototypy ,,těžkých oblud" T-100 a SMK.
Válečná praxe však odhalila základní slabiny vícevěžového provedení - špatnou komunikaci mezi členy zbytečně velké osádky, nepříjemně velké rozměry strojů a jejich horší jízdní vlastnosti, velkou hmotnost a další nešvary. Další léta ukázala, že klasický jednověžový typ dokáže plnit svěřené úkoly podstatně efektivněji a vícevěžová monstra skončila jako jedna ze slepých uliček vývoje tankové techniky.
Již koncem 30. let byla považována za anachronismus a další stroje této koncepce, pokud se vyskytly, již většinou byla hlavní výhoda složitého rozložení zbraní spatřována v tom, že úkoly jednotlivých členů osádky jsou přesně určeny a že v hlavní věži je uložena dělostřelecká výzbroj a v menších věžičkách pak sekundární. To umožňovalo vést palbu proti několika cílům současně, přičemž obsluhy jednotlivých věží měly možnost projevit větší iniciativu a vést boj samostatněji.
Praxe však ukázala, že tyto relativní klady jsou vysoce převažovány řadou nevýhod. Neubaufahrzeug se vyznačoval třívěžovým uspořádáním. Hlavní věž, která se nalézala v podélné ose vozu, nesla dělostřeleckou výzbroj. Dvě menší věže, každá s jedním kulometem, byly umístěny mimo osu stroje v přední a zadní části korby. Neubaufahrzeug byl v duchu doby řešen dosti složitě a neprakticky. Jeho podvozek tvořilo na každém boku 11 pojezdových kol malého průměru. 10 z nich bylo zavěšeno párovým způsobem a jedenácté se nacházelo mezi předním párem a hnacím kolem, přičemž se na rovině nedotýkalo země.
Tank se vyznačoval hranatým tvarem a na svou dobu poměrně značnými rozměry. Obě verze tanku se od sebe lišily rozdíly v provedení věže. První dva tanky s věží Rheinmetall Borsig disponovaly kanonovou výzbrojí reprezentovanou dvěma nad sebou uloženými děly. Spodní kanon 7,5 cm L/23,5, nad ním se pak nalézal souose montovaný kanon 3,7 cm L/45. Jak zkratky napovídají, šlo o 75 mm kanon s délkou hlavně 23,5 kalibru a 37mm kanon s hlavní dlouhou 45 ráží.
Další tři stroje se lišily věží Krupp, která se vyznačovala jinou výzbrojí a celkově účelnějším řešením. Věž Krupp měla jednodušší hranatý tvar. V její čelní stěně byly vedle sebe instalovány dva koaxiální kanony. V tomto případě se opět jednalo o kanon ráže 37 mm, ale těžší ráži zastupovalo dělo ráže 105 mm. Vpravo od kanonů bylo v čelní stěně vytvořeno kulovité střeliště kulometu MG 13. Koncepce s velitelskou kupolí vybavenou poklopem a dvěma bočními dvířky na věži zůstala zachována.
Pětice prototypů spatřila světlo světa v roce 1935 a vzbudila patřičný rozruch. Je ovšem nutné přiznat, že největší význam měla pro Goebbelsovu propagandistickou mašinérii, protože při různých přehlídkách demonstrovala schopnosti německého průmyslu. Bojová hodnota třívěžových mamutů však byla poněkud diskutabilní. Přesto se, kupodivu, dočkaly skutečného bojového nasazení.
Při norské kampani byly do této severské země dopraveny loděmi a zde demonstrativně nasazeny do boje. Při těchto akcích došlo ke ztrátě jednoho tanku. O její příčině se odborníci nemohou dohodnout. Zbylé dva stroje zůstaly v Norsku až do konce roku 1940. Po potlačení norského odporu a kapitulaci severské armády byly tanky využívány jako stacionární strážní posty.
Podle historika Michaela Sawodnyho však po nich v Norsku stopy nekončí. Při útoku na SSSR měly být zařazeny údajně do stavu von Kleistovy Panzergruppe I a v průběhu 28. června 1941 zničeny v prostoru Dubna. Všechny tři bojově vystupující stroje patřily k verzi s věží Krupp. Jejich dva sourozenci s věží Rheinmetall zřejmě dosloužily při výcviku na území Německa, a pak patrně skončily ve šrotu.
Zdroj: Ivo Pejčoch: Obrněná technika. Německo 1919-1945 (I. část)