Autor: historycollection.co|Popisek: Ivan a Alexandra Boikovi
Pozoruhodný příběh představuje životní pouť manželů Alexandry a Ivana Boikových. Po vypuknutí Velké vlastenecké války své úspory investovali do tanku IS-2 a šli bojovat proti německým cizákům.
Příběh manželů Alexandry a Ivana Boikových dokladuje velkou osobní statečnost a nezdolnost ducha obyčejných Sovětů, kteří neváhali a i s nasazením vlastního života se vrhali vstříc nacistickým hordám, které si chtěly podrobit Sovětský svaz.
Alexandra se po absolvování Kyjevské univerzity technologie a designu stala chemičkou v Baškirském lihovaru. Její manžel Ivan, kterého si vzala Alexandra v roce 1940 za muže, se rozhodl jet v roce 1942 už v zuřící sovětsko-německé válce jako dobrovolník zásobovacím vlakem na frontu. Vezl potraviny, oděv či obuv vojákům.
Když se vrátil ke své ženě, vyprávěl ji o otřesných zážitcích, které na frontě viděl. Zakrátko padlo životní rozhodnutí: manželé se aktivně zapojí do boje proti německým invazorům, sami si pořídí tank a vyjdou vstříc nastávajícím bitvám. Že to myslí vážně, dokázali sepsáním dopisu Stalinovi v lednu 1943, kterému odeslali jako zálohu na tank 30 000 rublů zároveň s prosobu, aby jim dovolil bojovat v tanku. Zhruba za měsíc se dočkali od Stalina odpovědi, a ten jim napsal, že jim jejich přání splní.
Manželé tak opustili svá zaměstnání a absolvovali nezbytný kurz, po němž byli přeřazeni jako technici do tankové rezervy. Jenže to se manželům, kteří chtěli být co možná nejrychleji odesláni na frontu a konfrontováni s nepřítelem, nelíbilo a žádali o ,,nápravu". Ta byla nakonec zjednána a manželé se konečně mohli vydat na frontu, Alexandra v roli čerstvé tankové velitelky a její manžel Ivan jako její řidič-mechanik.
Dočkali se tak vysněného tanku IS-2 a dvojici přidělili k 48. samostatnému těžkému tankovému pluku 5. tankového sboru. A čekal je hned těžký křest ohněm. Zúčastnili se v červenci 1944 útoku na lotyšskou Rigu a během dvou týdnů se dvojici podařilo zničit 5 nepřátelských tanků a 2 protitanková děla. V srpnu 1944 pak byla Alexandra vyznamenána Řádem vlastenecké války prvního stupně a Ivan Řádem Rudého praporu.
Se svou jednotkou ke konci války pak manželé bojovali úspěšně i v Pobaltí, Polsku či Československu. Tam byli oba v boji zraněni a nějaký čas museli strávit v nemocnici. Ani zranění je však nepřipravilo o opojné pocity vítězství nad německým nepřítelem. Den vítězství pak mohli slavit právě v Československu.
Po skončení války se Alexandra stala šéfkou pekařství a angažovala se na místní úrovni v politice. Manžel pracoval jako zástupce ředitele automobilového skladu. V polovině 50. let však přichází rozvod dříve nerozlučné dvojice a každý si jde již svou cestou. Alexandra zemřela v roce 1996 ve svých 78 letech.
Zdroj: history.com