Hybrid s francouzskou věží. Jedna z posledních verzí slavného tanku Sherman sloužila v Egyptě

O tom, že tanky Sherman ve verzích M-50 a M-51 označované jako Super Sherman nebo Isherman sloužily v izraelských ozbrojených silách až do počátku 80. let panuje zřejmě lepší povědomí než o tom, že modernizovanými tanky tohoto typu disponoval také ve své době hlavní izraelský soupeř, Egypt. Podobně jako se po vzniku státu Izrael na nebi utkávaly izraelské (původně mj. československé) Spitfiry s egyptskými, na zemi na sebe mohly teoreticky narazit na obou stranách v 50. a 60. letech tanky Sherman.

Podobně jako izraelské Shermany měly i ty egyptské navíc velmi podobné francouzské kořeny. Izraelský Super Sherman vznikl v zásadě po odmítnutí nákupu francouzských lehkých tanků AMX-13/75, na nichž ovšem izraelskou delegaci zaujala hlavní zbraň, účinný 75mm kanón CN 75-50. Byl odvozený od úspěšného německého tankového kanónu 7.5 cm Kampfwagenkanone 42 L.70 z výzbroje tanků Panther. První Super Shermany se v počtu 25 kusů účastnily v roce 1956 invaze na Sinajský poloostrov.

Egyptské tanky M4A4 FL-10 patří rovněž mezi vrcholné varianty slavného amerického druhoválečného tanku. Svůj francouzský původ přitom přiznávají na první pohled, protože na rozdíl od Izraelců prakticky převzaly původní francouzskou věž tanků AMX-13. FL-10 vstoupily do služby v roce 1955 a udržely se v ní do roku 1967, tedy od suezské krize až po šestidenní válku.

Francouzská armáda disponovala stovkami Shermanů a obrněných vozidel na jejich podvozku již během války. Dalších více než 1000 kusů pak bylo do Francie dodáno po jejím skončení a udržely se ve výzbroji do raných 50. let, kdy je ve službě začaly nahrazovat progresívní lehké tanky AMX-13-75. Poslední Shermany byly od obrněných jednotek ve Francii staženy v roce 1955 (určité množství kusů ovšem ještě deset let sloužilo u obrněných jednotek četnictva). V důsledku přezbrojení bylo k dispozici přibližně 1000 tanků Sherman, pro které Francie hledala zahraničního kupce. Bylo nicméně třeba zvýšit jejich bojovou hodnotu zejména v reakci na nové sovětské konstrukce, a to především zvýšením palebné síly, a v tomto ohledu inspiraci nabídli Izraelci svým řešením: přezbrojením Shermanů kanónem CN 75-50.

Zatímco Izraelci měli své dobré důvody, proč tuto zbraň instalovat do modernizované původní, odolnější a prostornější věže tanku Sherman. Hlavním izraelským argumentem bylo upřednostnění ručního nabíjení kanónu - automatickému systému nedůvěřovali. Podobné řešení vyžadující vývoj a zahájení sériové výroby, nevyhovovalo francouzskému zájmu co nejrychleji tanky upravit a co nejsnáze prodat. Bylo rozhodnuto jednoduše převzít věže domácích lehkých tanků a původní americké věže jimi nahradit. Francouzská armáda o takto modernizované vozidlo zájem neprojevila. Považovala ho po všech stránkách za srovnatelné s běžnou druhoválečnou verzí Sherman (76)W, a rozdíl ve výkonu hlavní zbraně nepovažovala za dostatečný, aby se prodloužením služby této techniky zabývala.

Šlo v zásadě o to, že úspěch AMX-13-75 nespočíval jen v jeho hlavní zbrani. Šlo o relativně malé, nenápadné, velmi rychlé vozidlo, které mělo proti těžším sovětským typům využít kombinace pohyblivosti a účinné zbraně. A účinná rozhodně byla, což byl ostatně důvod, proč byla zvolena Izraelci: čelní pancíř sovětského tanku T-54 byl tento kanón schopný prostřelit na bezmála 1000 m. Naproti tomu druhoválečný střední tank Sherman byl mnohem pomalejší a nepříteli poskytoval mnohem větší cíl - byl plné tři metry vysoký. Izraelci řešili (v omezené míře) problém pohyblivosti počátkem 60. let zástavbou výkonnějšího dieselového motoru Cummins V-8.

Egyptská armáda přes velký zájem dostat se k přebytkům tanků Sherman v Evropě dostala své první kusy až po skončení první arabsko-izraelské války. V polovině roku 1952 disponovala bezmála stovkou těchto vozidel, především ve verzích M4A4 a M4A2. Ve snaze rozšířit své obrněné síly, nakoupil Egypt v polovině 50. let britská samohybná děla Archer s účinným 17liberním kanónem, československou variantu sovětských samohybek SU-100, a stovky tanků T-34/85, kterých bylo ve východním bloku k dispozici v souvislosti s přezbrojováním na modernější typy k dispozici stále více. Přesto nedosáhl počet obrněných vozidel plánovaného počtu - řešením měla být modernizace Shermanů.

Celkem vzniklo padesát vozidel M4A4 FL-10. Kromě francouzské věže s francouzským kanónem dostaly některé přídavné 25mm pancéřové pláty na bok ke zvýšení odolnosti. Původní americké motory Chrysler A57 byly již v zoufalém technickém stavu. Nejen kvůli délce a podmínkám nasazení, ale také nepříliš skvělé úrovni egyptských mechaniků. Bylo třeba je vyměnit zcela - požadavkem byla snazší údržba a náhrada benzínu naftou. Volba padla na motor verze M4A2, což byl motor GM 6046 s výkonem 410 koní (o 50 koní méně než u izraelského Cumminse). Úprava korby pro menší francouzskou věž nebyla velkým problémem. Tank uvezl zásobu 60 kusů munice.

Výsledky nasazení egyptských Shermanů, tak jako obecně jakékoli techniky, ovšem zhoubně poznamenal nedostatečný výcvik osádek a pokračující nedostatečnost mechaniků - pokročilý systém automatického nabíjení v těchto podmínkách velmi trpěl a egyptská armáda nebyla schopna využít jeho potenciálu. Nemálo egyptských Shermanů FL-10 padlo do rukou Izraelců, kteří využili jejich korby a upravili je na svůj standard M-50 Super Sherman, od nichž se některé lišily jen původním egyptským přídavným pancéřováním, které Izraelci na tancích ponechali.

Ještě během šestidenní války v roce 1967 nasadila egyptská armáda na 80 tanků Sherman, mezi nimi několik desítek dožívající verze FL-10. Většiny z těch, které nebyly zničeny v boji, se Izraelci zmocnili a postupně využili k přestavbě na obrněná vozidla různého určení; a podobně využili svá poslední vozidla také Egypťané. Během jomkipurské války nasadili mostní tanky na podvozku Sherman, a poslední podobná vozidla vyřadili ze služby v 80. letech.

Zdroj: tanks-encyclopedia.com

Tagy