Autor fotografie: See page for author [Public domain], via Wikimedia Commons|Popisek: SMS Derfflinger
Císařský bitevní křižník SMS Derfflinger se podílel v legendární bitvě u Jutska na potopení dvou bitevních křižníků Royal Navy – HMS Queen Mary a HMS Invincible.
Revoluce v konstrukci válečných lodí přišla jak jinak než z Velké Británie, když admirál „Jackie“ Fisher přinesl světu revoluční bitevní loď HMS Dreadnought, ale také zcela novou třídu bitevních křižníků třídy Invincible – loď s výzbrojí bitevní lodi, ale s co nejvýkonnějšími motory a slabším pancéřováním. Loď, která měla být schopna zničit téměř vše co se na moři vyskytovalo, a před silnějšími bitevními loděmi měla díky vysoké rychlosti utéct.
Císařské Německo bylo v konstrukci lodí o něco pozadu, a velkoadmirál Tirpitz hodlal britskou cestu rychlé, silně ozbrojené a špatně pancéřované lodi okopírovat. Naštěstí zbytek admirality a německý císař Willhelm II. s tímto konceptem nesouhlasili a proto byl první německý bitevní křižník velmi odlišný od těch britských.
SMS Von der Tann měl hlavní děla menší ráže, ale střílející rychleji a byl i o něco pomalejší než jeho britské protějšky. Ale jeho pancéřování bylo téměř dvojnásobné oproti třídě Invincible.
Britům trvalo téměř devět let, než přivedli na svět bitevní křižník se stejnou úrovní pancéřování jako měl Von der Tann – legendární HMS Hood.
Po SMS Von der Tann přišly lodě třídy Moltke (SMS Moltke a SMS Goeben) a jedna loď své třídy SMS Seydlitz. Každá byla samozřejmě lepší než její předchůdci.
Vrcholem byla třída Derfflinger, ve které vznikly tři lodě – SMS Derfflinger, SMS Lutzov a SMS Hindenburg. Poslední loď byla třídou sama o sobě, kdy se němečtí inženýři poučili na předchozích dvou lodích a implementovali změny designu na základě zkušeností s Derfflingerem a Lutzovem.
Revoluční lodě této třídy totiž měly přežít i souboj s britskými bitevními loděmi a díky tomu byla pancéřová ochrana zvednuta asi o 30 mm, došlo tedy ke zvýšení výtlaku a ztrátě rychlosti. Z lodí byly vlastně „lehké bitevní lodě“. Lodě dostaly děla hlavní ráže 305 mm do čtyř dělových věží, výtlak vyrostl na téměř 27 000 tun!
Poslední loď této třídy Hindenburg byla o 2,5 metru delší, a díky efektivnějšímu uspořádání kotlů měla výkon větší o 10 000 koní. Děla byla také upgradována z Drh LC/1912 na Drh LC/1913, díky čemuž došlo ke zvětšení elevace děl z 13,5 na 16 stupňů a dostřel se díky tomu zvětšil o 2 kilometry. Ráže torpéd vzrostla z 50 na 60 cm.
Německá konstrukce jasně ukázala svoji nadřazenost nad britskou během bitvy u Dogger Banku, tak během slavné bitvy u Jutska.
U Dogger Banku 24. ledna 1915 zasáhl Derfflinger dvěma granáty ráže 305 mm britský bitevní křižník HMS Lion, který byl prakticky ochromen a z bitvy musel být neslavně odtažen.
Jeho hlavní chvíle ale přišla v květnu 1916, kdy během bitvy u Jutska SMS Derfflinger potopil bitevní křižník HMS Queen Mary zásahem svých granátů ráže 305 mm, které způsobily výbuch muničního skladu. Z 1266 mužů na palubě britské lodi se zachránilo pouhých 9!
V této největší námořní bitvě všech dob se Derfflinegr podílel společně se svou sesterskou lodí Lutzov na zničení dalšího bitevního křižníku Royal Navy – HMS Invincible, což jim trvalo pouhých 10 minut, než také vybuchly skladiště munice britské lodi.
Konec obou skvělých bitevních křižníků Derfflinger a Hindenburg nastal 21.. června 1919 v 14:45, kdy se lodě potopily ve Scapa Flow, kde byla německá Hochseeflotte internována po skončení války v listopadu roku 1918.
Zdroj: World of Warships, History.com, SMS-navy.com