Ironie Rabaulského ďábla - Za kniplem na něj Američani neměli, počkali, až poletí jako pasažér

Ironie Rabaulského ďábla - Za kniplem na něj Američani neměli, počkali, až poletí jako pasažér
07 / 02 / 2020, 10:00

Hirojoši Nišizawa byl jedním ze stíhacích es japonského námořnictva. S vypuknutím války létal na lehkém Micubiši A5M ("Claude"), od února 1942 přesedlal na v té době vynikající a dodnes proslulé Micubiši A6M ("Zeke", "Zero"). Sloužil v jednotkách startujících z pozemních základen. V jeho případě v oblasti Šalamounova a Bismarckova moře, na Nové Guinei a Nové Británii. Brzy získal proslulost i mezi nepřáteli, kteří mu začali říkat Rabaulský ďábel. Své mimořádné nadání pro pilotáž, taktickou vyspělost a sebevědomí ve vzdušných soubojích proměnil v desítky sestřelů. Dokud létal v kabině svého Zera, byl lovcem on.

Máloco ovšem malého Hirojošiho k dráze válečníka a stíhacího pilota předurčovalo. Narodil se v prefektuře Nagano v horské vesnici jaké páté dítě v rodině manažera sakevaru a po základní škole začal pracovat v textilce. Život mu změnil náborový plakát námořního letectva. Pilotní kurz absolvoval jak 16. ze 71 letců. Vypuknutí války v Tichomoří jej zastihlo v sestavě Čitose Kókútai (letecký pluk v síle tří letek - hikotai - a asi 50 letounů pod velením námořního kapitána nebo kontradmirála).

Hirojoši Nišizawa

První úspěšné střetnutí s nepřítelem hlásil 3. února 1942, kdy ještě za kniplem A5M napadl americký létající člun Consolidated PBY Catalina, jemuž se však podařilo vrátit se na základnu. Claudy (podobně jako armádní stíhačky Ki-27 a Ki-43) měly totiž velkou nevýhodu ve slabé výzbroji dvou kulometů - stíhaly moderní celokovové letouny se zbraněmi, s nimiž vlastně stíhací letectvo vybojovalo první světovou válku.

Budoucí eso přesedlalo na Micubiši A6M ("Zeke", "Zero"), jehož účinná výzbroj v podobě dvou 20mm kanónů a dvou kulometů ráže 7,7 mm by zmíněné Catalině šanci zřejmě nedala. Od dubna 1942 pak působila Nišizawova peruť v sestavě Tainan Kókútai (letecké skupiny) z letiště Lae na Nové Guinei. Létal v letce jiného z vynikajících stíhacích pilotů, Džuničiho Sasaie (27 potvrzených sestřelů), spolu s proslulým Saburo Sakaiem (autorem knihy Zera nad Pacifikem, 64 sestřelů) nebo Tošio Otou (34 sestřelů), s nimiž tvořil trio (šotai, sekci, roj) později proslulé jako Trio čističů ("Cleanup Trio").

Saburo Sakai o svém příteli, kterému pro jeho houževnatost a zdatnost projevovanou v soubojích džudo přezdívali "Ďábel", napsal: "Nikdy jsem neviděl člověka dělat se stíhacím letadlem, co prováděl Nišizawa se svým Zerem. Jeho akrobacie byla zcela dechberoucí, brilantní, naprosto nepředvídatelná, nemožná, a srdce bušilo, když jste ji sledovali."

Jejich soupeřem nad Novou Guineí bylo především Letectvo armády Spojených států a Královské australské letectvo nasazované ze základem v Port Moresby, který japonské velení v této fázi války považovalo za bránu do Austrálie. Prvním Nišizawovým potvrzeným sestřelem byla 11. dubna 1942 americká Airacobra (armádní stíhací P-39), a esem se stal již začátkem května, když završil řetěz šesti sestřelů dosažených ve třech dnech.

Letecká válka v letech 1939-1945 postrádá ve velké míře rozměr, kterým se vyznačovala v letech 1914-1918, kdy mezi letci, jakkoli nepřáteli, panoval vzájemný respekt a rytířské způsoby, galantnost, možná později romantizovaná. V totální druhé světové válce a s účinnějšími prostředky pro vzájemné ničení bylo poněkud méně prostoru i času, ale Nišizawa si jej vytvořil, a odpověď nepřítele byla skvělá.

17. května Trio čističů předvedlo nad Port Moresby fanfaronský "tanec smrti", k čemuž Nišizawu inspiroval poslech australského rádia, kde rozpoznal árii Danse Macabre od Camille Saint-Saënse. V jejich podání šlo o tři úzké loopingy v sevřené sestavě následované střemhlavým sestupem a dalšími loopingy ve výšce 1800 m. Protiletadlové dělostřelectvo jejich vystoupení nerušilo. A více než to. Spojenecký pilot se odvážil nad základnu v Lae a shodil vzkaz tohoto znění: "Tři piloti, kteří nás dnes navštívili, na nás velmi zapůsobili. Všem se nám jejich loopingy nad naším letištěm líbily. Byla to skvělá exhibice. Byli bychom rádi kdyby se titíž piloti vrátili ještě jednou, každý se zelenou šálou kolem krku. Je nám líto, že jsme jim během poslední cesty nemohli věnovat více pozornosti, ale postaráme se o to, aby se jim od nás příště dostalo vřelého přijetí."

Poručík Sasai byl nadšený méně a triu jeho "idiotské chování" velmi přísně propříště zakázal.

Ale válka pokračovala, a nebyla legrační. V srpnu 1942 byla jednotka přesunuta do Rabaulu. Ofenzívní plány na dobývání Austrálie vzaly dávno za své. Teď bylo třeba se začít bránit. Začala bitva o Guadalcanal. Nišizawa hned v prvním střetnutí nárokoval šest sestřelených Wildcatů námořní pěchoty z Hendersonova letiště (potvrzeny byly dva). Hned na úvod byl také těžce zraněn Saburo Sakai - dokázal se vrátit na základnu, ale musel odjet k léčení do Japonska. A nebyla to jediná ztráta. Džuniči Sasai byl sestřelen a zabit 26. srpna, Tošio Ota 21. října.

V listopadu byla jednotka, přeznačená na 251. Kókútai, stažena do Japonska, piloti se stali instruktory - pozdě a málo. Japonsko nemělo dobrý válečný systém výcviku nováčků, a především to, nikoli tolik technická převaha strojů, měnilo poměr sil. A Nišizawa svou novou roli nenáviděl. Chtěl bojovat. Sakaiovi si postěžoval, a tím, co řekl, vlastně zřejmě ne zcela vědomě formuloval popsaný problém: nepřátel bylo příliš mnoho, nemohl jsem nic udělat, ale dovedeš si mě představit, jak učím na rozvrzaném dvouplošníku vyděšeného mladíčka, jak si při obratu nenadělat do kalhot? - s množstvím lepšících se nepřátel ale nic než výcvik vlastních novým pilotů udělat nešlo!

Nišizawovo A6M3

Do svého návratu do Japonska sestřelil na 40 letadel protivníka. Údaje se liší, oscilují od třiceti do více než padesáti. Ověřovat sestřely bylo pro Japonce stále obtížnější. V roce 1943 ještě jednou od května do listopadu z Rabaulu létal, nyní na A6M3 Model 22, vylepšené verzi Zera, kterou spojenci považovali za nový stroj a dali mu původně kódové označení "Hamp"; poté byl povýšen a opět stažen ke své velké nelibosti zpět na domácí ostrovy. Od února 1944 létal v sestavě 203. Kókútai na Kurilských ostrovech, kde prakticky žádnou příležitost své skóre vylepšit neměl. Ale v říjnu byla jednotka převelena na ostrov Luzon, aby čelila americké invazi na Filipíny. Byla vybavena novou verzí Zera: A6M5. Výkonnější, odolnější, ale za výkony amerických Hellcatů a Corsairů již zřetelně kulhající. Přesto v rukách zkušeného pilota stále nebezpečná.

Nišizawa zde velel doprovodu první mise pilotů kamikaze, útoku proti Taffy 3, skupině amerických doprovodných letadlových lodí, která kromě pochybné cti stát se prvním cílem kamikaze také svedla úspěšnou bitvu s hlavním hladinovým svazem japonských lodí v čele s kolosy Jamato a Musaši.

Během mise sestřelil Nišizawa své poslední nepřátele: 86. a 87. přiznaným sestřelem se staly Hellcaty z napadených letadlových lodí. Požádal pak sám o zařazení do speciálních útočných jednotek, ale byl odmítnut. Jeho vlastní Zero pilotované Tomisaku Kacumatou však během následujícího útoku úspěšně zasáhlo letadlovou loď Suwanee. A protože Nišizawa neměl momentálně k dispozici letoun, byl spolu s dalšími piloty převážen na palubě dopravní varianty bombardérů Ki-49 na základnu Clark Field pro nová zera...

Z filmu Eien No Zero, Věčné Zero.

Nad ostrovem Mindoro si ho podaly Hellcaty od VF-14 z letadlové lodi Wasp. Nedostižný akrobat, přesný střelec, odvážný stíhač, stíhací eso Nišizawa zemřel na palubě hořícího dopravního letounu jako pasažér. Pohřební obřad se konal až 2. prosince 1947.

Vrak Ki-49

Tagy článku

-->