Autor fotografie: foto: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Italské kasárny v Šanghaji v roce 1939
Správa Francouzské Indočíny se dostala do konfliktu se Siamem/Thajskem i císařským Japonskem, a to jak před, tak po pádu metropolitní Francie v roce 1940, a následně byla nucena i vojensky s Japonci a jejich spojenci spolupracovat. Proběhlo několik ostrých střetnutí se spojeneckými silami, včetně amerického letectva. Méně je ale v povědomí konflikt, který vypukl mezi Itálií a jejím bývalým japonským spojencem v rámci Osy Berlín-Řím-Tokio, když po svržení Mussoliniho v červenci 1943 a po příměří uzavřeném se spojenci v září téhož roku změnila Itálie strany. Itálie držela v Číně od tzv. Boxerského povstání díky své intervenci několik významných koncesí. Ty se po italské změně stran staly předmětem zájmu císařského Japonska. Italští vojáci v těchto pozicích neměli z vojenského hlediska naději. O to více vynikne způsob, jakým vzdorovali.
Významné pozice v Pekingu, Šanghaji, v přístavu Tientsin, v Nankingu a na několika dalších místech držela Itálie již od roku 1901. K ochraně svých zájmů v Číně udržovala stálou vojenskou přítomnost, jak pozemní, ve formě tímto speciálně pověřené části tzv. Battaglione San Marco (Battaglione Italiano in Cina), celkem asi 600 mužů především v Tientsin a Šanghaji, a dalších 100 v Pekingu, kde střežili radiostanici, tak námořní (dělové čluny Carlotto a Caboto, později nahrazený minolovkou Lepanto). Japonci během svých ofenzívních akcí proti Číně od roku 1931 tyto koncese respektovali a neohrozili, a od roku 1937 probíhala diplomatická jednání, která vyvrcholí v září 1940 vznikem tzv. Paktu tří a Japonsko a Itálie se stanou spojenci, což garance pro italské koncese v Číně dále posílilo.
Se spojeneckým postupem v Africe přišla Itálie záhy o své východoafrické přístavy, a aby zabránila padnutí svých lodí zde umístěných do britských rukou, v únoru 1941 odeslala z Massawy v Eritreji do Pacifiku malý koloniální křižník Eritrea a pomocné křižníky Ramb I a Ramb II. Ramb I byl cestou potopen novozélandským lehkým křižníkem Leander u Malediv. Zbylé dvě lodi dorazily do Japonska do přístavu Kóbe v pořádku. Kromě toho se Italové do září 1943 intenzívně podíleli na dodávkách cenného materiálu z Evropy do Japonska, k čemuž byly využívány především ponorky.
Separátní příměří postavilo italské občany v Číně i italské ozbrojené síly v Číně i Japonsku do velmi ošemetné situace. Základní otázka položená Japonci zněla, zda jsou občané i jednotky loajální králi, a tedy nově nepřáteli Japonska, nebo zda zachovávají věrnost Mussoliniho nově ustavené Italské socialistické republice. Přívržencům fašistického režimu bylo umožněno dále existovat bez velkých omezení, ovšem pod intenzivnějším dohledem tajné policie Kempeitai. Ty, kdo se přizpůsobili změně režimu, čekaly koncentrační tábory, a italské državy byly obsazeny. Došlo přitom ovšem k ozbrojenému střetnutí s italskými vojáky a námořníky.
Pro posádky válečných lodí byla situace volby mezi vyjádřením loajality Mussoliniho režimu a faktického nepřátelství Japonsku nejčitelnější. Relativně slabé lodě v malém počtu neměly nejmenší šanci vzdorovat, přesto se posádky zachovaly příkladně - a nesly následky. Štěstí měl v tomto ohledu křižník Eritrea byl v době vyhlášení příměří na moři a jeho úkolem byla podpora cest italských ponorek mezi Evropou a Japonskem. Malá loď vyrazila do britského přístavu Colombo na Cejlonu, kam také v pořádku doplula. Ramb II (přejmenovaný na Calitea II v květnu 1941) byl vlastní posádkou v Kóbe potopen, a totéž provedla posádka minolovky Lepanto a dělového člunu Carlotto v Šanghaji. Posádky těchto lodí byly následně Japonci umístěny do zajateckých táborů a využity pro otrockou práci, a výjimkou byli jen ti námořníci, kteří se přihlásili k věrnosti fašistickému státu.
Japonci se také zmocnili tří italských ponorek - jejich posádky strávily v zajateckých táborech jen relativně krátkou dobu. Němci si je vyreklamovali pro svou ponorkovou základnu v Penangu. A jen dvacet italských námořníků nadále sloužilo v japonském námořnictvu a pokračovali ve službě na svých bývalých člunech (posádka ponorky Torelli, nyní I-504, také dosáhla posledního sestřelu japonského námořnictva spojeneckého letounu ve druhé světové válce: 30. srpna 1945 padl za oběť jejímu 100mm kanónu bombardér B-25).
Italské pozemní jednotky v Číně se Japoncům postavily v září 1943 na odpor. Sto vojáků ostrahy pekingské radiostanice vyzbrojených pěchotními puškami a granáty vzdorovalo skvělým způsobem více než 24 hodin tisícovce japonských pěšáků podporovaných dělostřelectvem a patnácti lehkými tanky. Odvrátili několik útočných vln nečekaným odporem rozčílených Japonců. Před nevyhnutelnou kapitulací radiostanici zničili. Paradoxně poté, kdy se ctí dostáli své povinnosti, vyjádřila po kapitulaci většina vojáků věrnost fašistickému režimu a vůli pokračovat ve službě. Složitost situace, do níž je postavily děje, na které neměli vliv, byla zcela mimořádná.
A tím obtížnější úkol čekal Japonce v Tientsin, kde měli Italové kompaktnější a početnější pozemní síly. Na druhou stranu zde také na rozdíl od Pekingu bylo množství italských civilistů, včetně žen a dětí, což možnosti obránců omezovalo. Na šest stovek italských vojáků mělo k dispozici v opevněných postaveních na 50 kulometů i dostatek munice, čtyři obrněné vozy Lancia, a kromě toho také čtyři 76mm děla, proti japonským lehkým tankům více než dostatečné účinnosti. Japonci shromáždili bezmála šest tisíc vojáků, tanky, dělostřelectvo a dokonce leteckou podporu, a Italy tedy čekal znovu boj v poměru jeden proti deseti. Odmítli první výzvu ke kapitulaci.
Po krátkém bombardování a zjištění, že Japonce může záhy posílit celá pěší divize, a především s ohledem na civilisty, však většina důstojníků změnila názor a další odpor považovali vzhledem k okolnostem za zbytečný, a přes odhodlání řadových vojáků vzdorovat bylo rozhodnuto. Jen asi 170 vojáků se přihlásilo k loajalitě vůči fašistickému režimu. Ostatní nastoupili cestu do zajateckých táborů.
Mussoliniho fašistický stát se poté formálně vzdal čínských koncesí ve prospěch loutkové Čínské republice, de facto japonského vazala. Po válce pak totéž udělala mezinárodně uznaná Itálie ve prospěch Čankajškovy Čínské republiky.
Zdroj: Mark Felton Productions; wikipedia.org