Autor fotografie: Gli autoveicoli da combattimento dell’Esercito Italiano|Popisek: Leopardino/Leone (1975-1977)
V době, kdy již probíhala sériová produkce veleúspěšného západoněmeckého hlavního bitevního tanku Leopard, vznikl nápad vytvořit jednodušší variantu určenou pro export do blízkovýchodních a dalších zemí třetího světa, kde již z řady důvodů dominoval export sovětské bojové techniky, výrazně byly přítomné americké zbraně, ale evropský zbrojní průmysl poněkud paběrkoval. Vzniklo konsorcium německých společností Krauss-Maffei, Blohm und Voss, Diehl, Jung-Porsche, MaK, Luther-Werke, a italských OTO Melara, Fiat a Lancia. Úspěch se nedostavil.
Projekt byl od počátku v Itálii označován jako "Leopardino" s odkazem na inspiraci německým Leopardem. Pracovní název se zdrobnělinou nicméně nebyl pro mocnou zbraň vhodný a byl záhy změněn na bojovnější Leone (Lev). V rámci konsorcia měla asi polovina produkce probíhat v Německu (především korba, motor, převodovka a podvozek), zatímco věž (zřetelně inspirovanou německou věží tanku Leopard 1A3), zbraně a elektroniku by vyráběli Italové, a finální kompletaci by zajišťovala italská společnost OTA Melara v La Spezia. Funkční prototyp měl vzniknout do března roku 1977 a sériová produkce se měla rozběhnout v roce 1978.
Svařovaná korba byla v zásadě stejná jako u Leopardu, ale s vylepšenou ventilací a filtrací pro nasazení vozidla v horkých, suchých a prašných prostředích potenciálních zákazníků. Díky účinnějšímu chlazení motoru měl být tank schopen fungování při teplotách do 50° C. Věž se od německého vzoru lišila jen jednodušším elektro-hydraulickým systémem. Byla osazena kanónem ráže 105 mm s drážkovanou hlavní z produkce společnosti OTO-Melara, schopným vystřelovat standardní munici NATO této ráže (protipancéřovou APDS, kumulativní protitankovou HEAT, tříštivo-trhavé s výtržným účinkem HESH). Kromě kanónu by tank nesl také spřažený kulomet ráže 7,62 mm a další pak instalovaný na střeše věže.
Osádku Leopardina měl tvořit velitel, který měl své místo ve věži vpravo, před ním seděl střelec, nalevo pak bylo místo pro nabíječe, a vpřed na pravé straně korby bylo místo pro řidiče, vedle něhož by byla uložena většina munice. Motor a převodovka by byly německé, patrně varianta Motoren und Turbinen Union MB 838 CA M500 s výkonem až 830 k při 2200 otáčkách, což by dávalo tanku 19,3 koní na tunu, v zásadě srovnatelný poměr jako u Leopardu 1.
Výsledek byl technicky uspokojivý. Aby také nebyl: šlo de facto o v Itálii licenčně montovaný Leopard 1A3. Přesto zájem podle všeho projevila jen pákistánská delegace, a je pravděpodobné, že úspěch tanku znemožnily složité vztahy v rámci konsorcia, nejasnosti ohledně řízení exportu a prodeje, a nekonečná vyjednávání o ceně. Sériová výroba nikdy nezačala a vznikl jediný prototyp. Italové (OTO Melara a Fiat) se na přelomu 70. a 80. let projekt pokusili obnovit s označením OF-40, ale ani tehdy díru do světa neudělali. Prototyp představili v Thajsku a Egyptě, byl nabídnut k licenční výrobě ve Španělsku a v Řecku, ale realizována byla jen malá zakázka (36 tanků a 3 vyprošťovací) pro Spojené arabské emiráty. Tanky OF-40 také později posloužily jako základ pro mnohem úspěšnější samohybné houfnice Palmaria a protiletadlový systém Otomatic (Oto Main Anti-aircraft Tank for Intercept and Combat).
Zdroj: tanks-encyclopedia.com, armyrecognition.com