foto: archiv redakce/Jozefu Gabčíkovi má svět opravdu za co děkovat
Tento nadpis není nadnesený. Skutečně stačilo málo a naši vojáci mohli použitím chemických zbraní rozpoutat ničivý konflikt ještě před oficiálním používaným zahájením 2. světové války - nebo se postarat o vyzbrojení Hitlera touto strašnou zbraní. To že se tak nestalo, vděčí lidstvo dvěma Čechoslovákům - konkrétně československému Rusínovi, letci Mikuláši Guljaničovi a parašutistovi, Slováku Jozefu Gabčíkovi.
Když 14. března 1939 zaútočily tři maďarské útočné brigády na plných válečných počtech na Podkarpatskou Rus, bráněnou toliko poloviční československou. 12. divizi (navíc na mírových stavech) chránilo její nebe jen pár letounů, mezi nimiž byl i Guljaničův stařičký Šmolík Š- 328. Po čtyřech dnech bojů, kdy na Pražském hradě už tři dny vlaje fangle s hákovým křížem, se poslední československé jednotky, kryjící jako zadní voj ústup před hlavními silami Honvédů, spořádaně stahují na území Rumunska a čerstvě vzniklého Slovenska. Mezi těmi, kdo ustoupil na západ, je i Guljanič, bývalý vzdušný donkichot, jak se pro špatná letadla a ještě horší předpisy říkalo před válkou leteckým policistům. Stává se členem 13. slovenské letky na letišti Spišská Nová Ves a protože po záboru Podkarpatské Rusi Maďaři pokračují v útoku na Slovensko, dostává zde 24. 3. 1939 přímý rozkaz, aby naložil své tři letouny pumami s yperitem a odletěl bombardovat Užgorod. Přesto, že za odmítnutí splnit rozkaz ve válce je jediný trest, Guljanič odmítá použít chemickou zbraň a dává pod křídla zavěsit klasické pumy. S těmi odlétá v čele svých tří šmolíků Š -328 a pod ochranou tří Avií B-534 nabírá kurz na jihovýchod.
psali jsme: HISTÓRIA: Jozef Gabčík, účastník atentátu na Heydricha
Zanedlouho je však jeho skupina přepadena trojnásobnou přesilou maďarských stíhaček. Výsledek je tristní. Jeden Šmolík je sestřelen, po posádce snášející se na padáku je v rozporu s válečnými právy stříleno a těžce raněný pilot je pak na zemi maďarskými teroristy dobit. Všechny tři stíhačky a druhý bombardér jsou s poškozenými motory nuceni nouzově přistát. Na letiště ve Spiši se tak vrací jen Guljaničův stroj. Vzápětí je letiště bombardováno, jsou zničena další letadla a zahyne nejméně 12 vojáků a civilistů. V následujícím chaosu si už na porušení rozkazu nikdo nevzpomene a to mu zachrání život. Maďarskými okupanty je však na jeho hlavu vypsaná vysoká odměna.
Majoru Guljaničovi patří také další primát: jako jednomu z mála se mu po obsazení Československa podaří emigrovat do zahraničního odboje letecky - i se svým strojem. Z téhož letiště totiž v roce 1944 odlétá přes frontu do SSSR, kde se stává velitelem 3. bitevního pluku naší východní armády. S ním bojuje v Ostravské operaci, kde i přes své postavení, které mu umožňuje nechodit do přímých bojových akcí, létá do akcí se svým palubník střelcem Richardem Husmanem, známějším spíše pod uměleckým jménem Filip Jánský jako legendární autor knih o našich letcích (nejznámější je román Nebeští jezdci).
psali jsme: Záhada bitvy u Slivice: ,,zombie vojáci" a Stalinův utajený výzkum kapaliny T
Při náletu 20. dubna 1945, den Hitlerových narozenin, vlastnoručně nalétne tak nízko nad německý bunkr u Ostravy (bývalý objekt československého těžkého opevnění), že křídlem svého bitevníku Il-2 srazí ze střechy pevnosti vztyčený stožár s hákovým křížem. Vyvrcholení svého života ale major Guljanič prožíje 14. května 1945, kdy v čele svého pluku přistane na kbelském letišti v Praze. Takže kdo ví, kde by byl svět dnes- pokud by vůbec byl - nebýt statečného československého vojáka, Rusína Mikuláše Guljaniče.
Za to, že se i ve 2. světové válce nepoužívaly strašné chemické zbraně hromadného ničení (krom německého vraždění Cyklonem B v plynových komorách jejich koncentračních táborů) ovšem může i ještě jedna významná persona 2. československého odboje, Slovák Jozef Gabčík. Budoucí národní mstitel na šéfovi německé okupační správy Reinhardu Heydrichovi totiž zahájil svůj boj proti nepříteli sabotáží v továrně na chemické zbraně hned v březnu 1939. Pracoval tehdy jako vedoucí skladu chemických otravných látek, a po příchodu Němců na západní Slovensko (které nacisté zabrali jako nárazníkové pásmo vůči okupovaným Čechám a Moravě) jim odmítl Gabčík vydat plány a klíče od skladu bojových látek. Ještě předtím, než byl na hodinu vyhozen, v nich navíc způsobil sabotáž, která tyto chemické zbraně znehodnotila. Němci tak šli do války bez vlastních zásob chemických zbraní (sami je měli do roku 1933 zakázáno vyrábět a nestačili si jich ještě nashromáždit potřebné množství, Hitler navíc se jich po vlastních trpkých zkušenostech z Velké války bál používat). Sám Gabčík pak před hrozícím zatčením jako jeden z prvních vojáků II. zahraničního odboje už 5. května 1939 přešel hranice do Polska, kde se přihlásil do československé vojenské jednotky.
Zdroj: Jaroslav Čvančara: Nwkomu život, někomu smrt
Tagy