Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Nixonova kolona v Caracasu
V roce 1958 byla ve venezuelském Caracasu horká půda. Richard Nixon navštívil tuto zemi ještě v pozici viceprezidenta a můžeme říct, že se se zlou potázal.
V roce 1958 zuřila naplno studená válka. Vztahy USA s Latinskou Amerikou byly špatné a antiamerický resentiment byl dlouhodobě více než patrný. Nicméně USA se rozhodly tyto vztahy s Venezeuelou zlepšit, a tak se Eisenhowerova administrativa rozhodla, že právě budoucí 37. americký prezident pojede do Venezuely ,,v roli" vyslance dobré vůle.
Nixon měl být vyslancem dobré vůle v celé oblasti Latinské Ameriky, ještě před cestou do Venezuely navštívil Uruguay a Ekvádor či Peru. Právě Nixonova návštěva Limy jakoby předznamenala pozdější šokující události, které nastaly v Caracasu, když demonstranti hlavně z řad studentů projevili veřejně svůj nesouhlas s přítomností amerického viceprezidenta jejich na půdě a začali na Nixonovu skupinu házet kameny. Jeden z nich zasáhl člena viceprezidentova štábu a jeden škrábl Nixonův krk.
USA si vysláním Nixona do oblasti Latinské Ameriky každopádně slibovaly alespoň částečné narovnání vzájemných vztahů s výhledem na jejich postupné oteplování. Nixonova cesta byla vykreslována v amerických zahraničních a diplomatických kruzích jako jedna z nejdůležitějších událostí v poválečném regionu ,,horké" Latinské Ameriky, která trpěla vážnými ekonomickými potížemi. Sám prezident Eisenhower ji považoval jako možnost ukázat v praktické politice přináležitost k této oblasti a vůli nejen Venezuele pomoci.
Důležité je v této souvislosti říct, že to byly právě USA, které poskytly azyl svrženému venezuelskému diktátorovi Marcosi Perezovi Jimenezovi, dřívějšímu příslušníkovi vojenské junty, kterého ještě vyznamenaly. To samo o sobě reputaci USA ve Venezuele vůbec nepomohlo a pochopitelně způsobilo zlou krev a dále napjaté vztahy na trase Washington-Caracas. Do této zjitřené atmosféry měl přijet viceprezident Nixon.
Ten se svým doprovodem dorazil do Caracasu 13. května 1958 a neměl zdaleka tušení, že je posléze čeká jeden z nejhrubších útoků na americké vládní představitele na cizí půdě. ,,Mela" už začala na letišti. Tam probíhala slavnostní ceremonie na uvítání amerického viceprezidenta, ta však byla soustavně rušena křikem, píšťalkami, házením kamenů popuzených demonstrantů, kteří nesouhlasili s Nixonovou návštěvou a samozřejmě ani americkou zahraniční politikou. Překvapený Nixon a jeho doprovod si museli doslova proklestit cestu k limuzinám, které je měly odvézt pryč.
Cesta hlavním městem se však proměnila ve zhmotnělou noční můru. Viceprezidentská kolona musela zpomalit, protože ten den v Caracasu byl ve znamení dopravních zácp. To dalo demonstrantům vhodnou možnost, jak na kolonu zaútočit. Rozlícený dav začal házet na auto, v němž seděl Nixon, kameny, pěstmi bušily do skla, které rozbily, vše bylo ,,proloženo" plivanci na viceprezidentův vůz. Když se demonstranti pokusili auto převrátit, už zasáhli viceprezidentovi agenti. Vytáhli své pistole a byli připraveni pálit do nepřátelského davu. Nixon je však stačil zastavit a nařídil, aby stříleli jen na jeho rozkaz. Kolona nakonec zamířila do bezpečí na americkou ambasádu, jejíž ochranu musela posílit venezuelská armáda.
Tím však celý incident neskončil. Když se dozvěděl náčelník námořních operací Admirál Arleigh Burke o bouřlivých událostech v Caracasu, byla do pohotovosti zařazena letadlová loď USS Tarawa, osm torpédoborců a dvě výsadkové útočné lodě. Burke nařídil přepravu příslušníků 2. divize námořní pěchoty a 101. výsadkové divize do Portorika a zátoky Guantánamo. Tato mobilizace dostala kódové označení ,,Poor Richard". Fakt, že události v Caracasu, nabraly nečekané obrátky, mělo vliv i na prezidenta Eisenhowera, který údajně v soukromém rozhovoru byl útokem na Nixonovu kolonu velmi pobouřen a prohlásil, že je ,,připraven si obléct uniformu".
V USA se začalo hovořit ve víru napjatých událostí v Caracasu nikoliv zcela nadsazeně o možné invazi do Venezuely, ovšem až v krajním případě, pokud by události dále eskalovaly. Invaze se však nerealizovala, protože se situace přece jen uklidnila. Ulice byly ,,vyčištěny" od demonstrantů za pomocí slzného plynu a dalších prostředků, a tak mohl Nixon již nerušeně další den z Caracasu odletět. V USA pak byl jeho chladný a klidný postoj ve vypjaté atmosféře v hlavním městě Venezuely oceňován, a to i v tisku.
Nixon však na události, které prožil, nikdy nezapomněl. Nicméně i tyto zkušenosti mu pomohly v době, kdy byl zvolen americkým prezidentem v roce 1969, v pečlivějším promýšlení jeho politických kroků a rozhodnutí směrem k Latinské Americe.
Zdroj: We Are The Mighty