Autor fotografie: White House Photographic Office https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Thatcher_Reagan_Camp_David_sofa_1984.jpg|Popisek: Ronald Reagan a Margaret Thatcherová
S érou britské premiérky Margaret Thatcherové a Ronalda Reagan, kteří tvořili silné ,,velmocenské" duo v 80. letech, se vynořují různé spekulace, polopravdy či mýty o jejich zásluze na ,,uzbrojení" Sovětského svazu. To pak mělo mít za následek zhroucení jeho komunistických satelitů v regionů střední a jihovýchodní Evropy. Často tyto teorie pochází z pera historizujících publicistů, kteří v Thatcherové a také americkém prezidentovi Reaganovi vidí hlavní strůjce destrukce komunistických režimů v čele se Sovětským svazem. Jak tomu však bylo doopravdy?
Když baronka Thatcherová nastupovala do proslulé Downing street č. 10 v roce 1979 do funkce premiérky, byla zahájena spolu s USA a prezidentem R. Reaganem (zvolen 1980, úřadu se ujal 1981) éra ofenzivní zahraniční politiky vůči SSSR a jeho satelitům. V roce 1983 označil Reagan SSSR za říši zla, s níž je nutno zatočit pokud možno po linii vojenské a ,,uzbrojit" jej. V té době hrálo do karet spojenému duu Thatcherové a Reaganovi též mezinárodní postavení SSSR, který se nacházel po invazi do Afghánistánu v roce 1979 v zahraničněpolitické defenzivě. Reagan spustil navíc ,,svůj" projekt tzv. Hvězdných válek (SDI - Strategic Defense Initiative), kterým chtěly USA dosáhnout strategické obrany (a později převahy) proti jaderným zbraním a balistickým střelám Sovětského svazu.
Thatcherová si pak získala respekt svým tvrdým postojem ve válce o Falklandy (Malvíny), kde ukázala silně militantní, avšak rozhodný postoj, a tím si de facto zajistila v dalších volbách své znovuzvolení ministerskou předsedkyní. Tyto postoje obou významných aktérů mezinárodní politiky 80. let pak vlastně předurčily jejich vztah vůči SSSR.
V polovině 80. let vrcholila v SSSR krize následnictví. Po Brežněvově éře, která v zahraničně - politické linii znamenala oslabení SSSR, ve vnitropolitické však dokázala postupovat vůči obyvatelstvu pragmaticky a dosáhla jisté stabilizace, bylo otázkou, kdo po tomto ,,gensekovi" nastoupí. Na konci roku 1982 padla volba na šéfa KGB J. Andropova, který se snažil o částečnou reformu skomírajícího hospodářství Svazu a snažil se bojovat s přebujelou korupcí. Na počátku roku 1984 však Andropov umírá a vesla se chopil K. Černěnko. Ten byl představitelem ,,gerontokracie" v politbyru a jeho nevýrazné vůdcovské schopnosti Sověty prakticky nikam neposunuly. Ostatně na práci neměl dostatek času, protože v březnu 1985 zemřel.
Potom se strhl boj reformně uvažujících komunistů s konzervativci. B. Jelcin, pozdější ruský prezident, intrikoval proti M. Gorbačovovi, proti němu stála i spojená opozice v čele s Baklanovovou klikou ( a dalšími konzervativci - B. Pugem, G. Janajevem a dalšími). Gorbačov se nakonec dokázal proti konzervativcům prosadit a stal se v březnu 1985 generálním tajemníkem KSSS. Ve svém boji proti konzervativní klice uvnitř politbyra a ,,starým" komunistům - Rusakovovi, Tichonovovi, částečně ,také ,přestárlému" Molotovovi, se mu podařilo zavést dílčí reformy, které SSSR otevřely více světu. Perestrojka a tzv. glasnost patří k základním pozitivním kamenům jeho práce. Současně byl příznivcem postupného odzbrojení balistických raket a nukleárních zbraní jak v SSSR samotném, tak USA. ,,říše zla" se zvolna otevírat, což Thatcherovou s Reaganem překvapilo, protože počítali s pokračováním zkostnatělé politiky reprezentované právě tzv. gerontokracií ve vedení KSSS. Reagan s Thatcherovou museli brát vstřícné Gorbačovovy kroky na vědomí a podle toho pružně upravit své plány na ,,uzbrojení" SSSR nukleárním a strategickým arsenálem USA.
Hlavním problém v otázce zbrojení však ležel v polovině 80. let již trochu někde jinde. Těžiště ,,nukleárních závodů" se mělo přesunout na neutrální půdu ke kulatému stolu a směřovalo jednoznačně k odzbrojení, nikoliv k uzbrojení, jak často slyšíme ze sdělovacích prostředků. Série tří hlavních jednání, které po sobě následovaly od roku 1985 do roku 1987 v islandském Rejkjavíku, Washingtonu a Moskvě učinily de facto konce závodům ve zbrojení prakticky od roku 1945, kdy USA vyzkoušely jako první stát atomovou pumu (SSSR ji vyzkoušel až v srpnu 1949). I když jednání v Rejkjavíku neskončily úplným úspěchem, došlo záhy ke strategickému omezení sovětských balistických raket SS - 20 a amerických Pershingů ve střední Evropě. Tento trend pak v závěru 80. let zesílil a o nukleárním uzbrojení, natožpak válce, snili jen ultrakonzervativní kliky v Pentagonu či sovětském Narkomindělu.
Plány amerického prezidenta a Thatcherové tak vlastně selhaly. Nepotvrdila se Reaganova domněnka o vojenském ,,uzbrojení" SSSR, protože druhá polovina 80. let se jednoznačně nesla v odzbrojovacích jednáních na nejvyšší úrovni. Co se týče vnitropolitického vývoje v SSSR, Gorbačov jasně deklaroval, čímž vlastně popřel Brežněvovu doktrínu omezené suverenity, že politický vývoj v politických satelitech Svazu je jejich vlastní autonomní volbou a Sověti do něho nebudou nijak zasahovat. De facto tak rehabilitoval československý reformní proces v roce 1968, i když samozřejmě nepřímo, jinak to ještě nebylo v té době možné (k plné rehabilitaci ,,Pražského jara" došlo v prosinci 1989, dřív to udělalo již Polsko, postupně se přidaly i další státy - Bulharsko atd.). Za zmínku stojí i Gorbačovova snaha z června 1989, kdy usiloval o zrušení vedoucí úlohy komunistické strany ve společnosti, tedy necelý půlrok předtím, než to udělalo československé Federální shromáždění 29.11. 1989.
Odzbrojovací konference tak zpřetrhaly duu Reagan - Thatcherová jejich vlastní plány. Primární příčinou pádu komunismu v SSSR totiž nemohla být prohra v závodech o zbrojení, které již nebyly, jak jsme uvedli jinde, otázkou na pořadu dne, nýbrž postupná vnitřní koroze komunistického systému. I přes snahu o prosazení dílčích ekonomických reforem Gorbačovova týmu (např. zákon o státním podniku z roku 1987, který napodobili i čeští soudruzi) byly hlavními příčinami hospodářská vyčerpanost režimu a především odmítnutí politických a ekonomických špiček dále na tomto systému participovat. Gorbačov, ač nechtěl, spustil svou snahou o částečnou demokratizaci dominový efekt, který se přelil i do zemí v sovětském bloku. Vývoj v SSSR za Gorbačova na druhé straně potvrzuje obecné pravidlo o tom, že jakmile se začne totalitní režim demokratizovat, dříve či později, pokud se opět ,,neutáhnou šrouby", se tento režim zhroutí.
Příčiny pádu komunismu jsou samozřejmě hlubšího rázu, označit tak jako hlavní důvod pádu sovětského impéria fakt, že byl SSSR ,,uzbrojen", není pravdivý a je velmi zavádějící. Proto se nedá ani konstatovat, že Reagan a Thatcherová někoho ,,uzbrojili" a ,,vyhráli" studenou válku. Pozitivní podněty vzešly od ,,Gorbiho", na západě velmi populárního, který pochopil, že jakákoliv reminiscence na karibskou krizi z roku 1962, kdy svět skutečně stál na prahu třetí světové války, je prakticky nemožná, a podle toho uzpůsobil svou zahraniční politiku. Vnitřní koroze komunistických režimů dospěla v kombinaci se zahraničnpolitickými faktory do takového stádia, že stačilo opravdu jen ,,zafoukat" a tyto režimy se zhroutily jako domečky z karet.