Autor fotografie: RIA Novosti Michael Trahman / CC-BY-SA 3.0|Popisek: Němečtí zajatci v Moskvě v roce 1944
Odhadem okolo 4 milionů Němců bylo internováno v pracovních táborech v Sovětském svazu. Zdaleka ne všem se podařilo vrátit zpět do své vlasti.
Po skončení druhé světové války bylo podle odhadů internováno na území SSSR okolo 4 milionů Němců, z toho 2,4 milionu připadlo na vojáky, respektive důstojníky. Tyto počty se liší, některé zdroje uvádějí číslo nižší - ,,pouze" necelých 3 miliony Němců. Na každý pád během druhé světové války Sovětský svaz vymyslel plán nucených prací pro německé válečné zajatce, který bral za jakousi odplatu za to, že přes 3 miliony Sovětů bylo naopak internováno v německých pracovních táborech.
V závěru války, když se Rudá armáda postupně začala osvobozovat státy střední a jihovýchodní Evropy od nacistických cizáků, byl vydán příslušný rozkaz o internaci všech Němců žijících na tomto území ve věku od 17 do 45 let, a žen od 18 do 30 let, bez ohledu na to, jaké měli v daný okamžik občanství.
Zázemí pracovních táborů se na území Sovětského svazu rozrůstalo nejprve spíše postupně, do roku 1941 zde existovalo v podstatě jen několik pracovních táborů určených pro válečné zajatce a číslo internovaných nebylo nijak závratné. To se však změnilo po bitvě u Stalingradu, kdy se počet válečných zajatců začalo dramaticky zvyšovat - v roce 1943 jich bylo 200 tisíc a poměrně rychle se přehouplo přes 800 tisíc. Sovětům tak bylo jasné, že kapacity pracovních táborů pro zajatce se musí rozšířit, a tak do roku 1946 se už na území Sovětského svazu nacházelo 240 pracovních táborů.
Vzhledem k faktu, že Sovětský svaz během druhé světové války vykázal zdaleka nejvyšší ztráty vojenské a civilní síly a zničené infrastruktury, zajatci se mimo jiné podíleli na její obnově. Němečtí zajatci (ale i příslušníci jiných národností) tak znovu stavěli domy, továrny, přehrady, obnovovali železniční síť, přístavy a další důležitá místa. Těžili rovněž uhlí, rudu či jiné materiály. Jen pro zajímavost: byli to právě němečtí váleční zajatci, kteří se podíleli na obnově fotbalového stadionu klubu Dynamo Moskva.
V zajateckých táborech se nacházela i kvalifikovaná síla, kterou sověti taktéž využívali při náročnějších úkolech. Jednalo se například o inženýry, architekty či lékaře a další profese. Tito pracovníci měli štěstí v tom, že byli ,,vytaženi" z pracovních táborů a žili ve městech za slušný plat. Nicméně pokud jejich sovětští chlebodárci nebyli spokojeni s jejich prací, mohli být ,,vráceni" zpět do zajateckých táborů.
Běžný vězeň takovou výsadu ovšem neměl a musel žít ve velmi špatných podmínkách v zajateckých táborech. Nepřekvapí tedy, že v těchto zařízeních docházelo v pravidelných intervalech k úmrtí vězňů. Podle odhadů historiků v letech 1945-1956 zde zemřelo skoro 600 tisíc zajatců, přes 356 tisíc jich bylo německé národnosti.
Zdaleka se tak všichni nedostali domů zpět do vlasti. Repatriace německých zajatců začala v červnu 1945 a v první vlně se týkala hlavně vážně nemocných a jinak ,,oslabených" vězňů. Ti však nemohli mít s sebou žádné finanční prostředky při návratu domů. Repatriace německých válečných zajatců oficiálně skončila v roce 1950 a přemístěno zpět domů bylo téměř 2 miliony Němců.
Zdroj: Russia Beyond