Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Vrak ponorky Kursk
Jaderná ponorka Kursk, která byla uvedena do služby v roce 1994, se zúčastnila v srpnu 2000 vojenského cvičení Severní flotily a nic nenasvědčovalo tomu, že brzy dojde k tragédii. Ta ale skutečně přišla.
Měl být majestátnou chloubou ruského námořnictva. Jaderná ponorka Kursk je však místo toho navždy zapsána jako symbol katastrofy z roku 2000 a také nepochopitelné ruské liknavosti, která dala vzpomenout závanům starých sovětských časů, kde se tutlaly všechny důležité události, jež by mohly odhalit slabost SSSR před tehdy nepřátelským Západem.
Stavba ponorkového kolosu začala v roce 1992, na vodu byla spuštěna v roce 1994 a převzata do služby v prosinci téhož roku. Kursk se stal poslední ponorkou třídy Antěj (v kódu NATO Oscar-II), která byla projektována a jejíž stavba byla schválena ještě za sovětské éry. Kursk měl absolvovat v srpnu 2000 námořní cvičení v Barentsově moři, které mělo být největší akcí tohoto druhu od rozpadu SSSR v roce 1991. Kursk měl v něm zaujímat čestné místo. Rusko si dávalo záležet na tom, aby cvičení velmi dobře zpopularizovalo a ukázalo, že na moři patří země k tradičně největším mocnostem. Osudového 12. srpna 2000 nic nenasvědčovalo tomu, že se schyluje ke katastrofě, která však opravdu přišla.
Dopoledne 12. srpna se během cvičení v Barentsově z trupu Kursku ozval první výbuch, přičemž další exploze následovaly v těsném závěsu. Ponorka klesla na dno a nebylo zřejmé, kolik členů posádky výbuchy přežilo. Stejně tak nebylo jasné, co přesně způsobilo masivní exploze, které poslaly Kursk na mořské dno. To zjistilo až následné vyšetřování, které odhalilo, že došlo k výbuchu cvičného torpéda, což způsobilo únik vysoce výbušné chemikálie.
Začala hra o čas, kterou však Rusko před 22 lety vůbec nezvládlo. Až třetí den od havárie 150 metrového kolosu ruská armáda neochotně konstatovala, že Kursk spočinul na mořském dně, kde jej předtím lokalizoval ruský křižník Petr Veliký. Ruský prezident Vladimir Putin byl v té době na dovolené na Jaltě a až pátý den od nehody vystoupil s prohlášením, v němž hovořil o tragédii plavidla.
Rusko se však v kritickou chvíli zachovalo stejně jako jeho předchůdce Sovětský svaz – raději nějaký čas před světem mlčet a vše utajit. Dramaticky se tak snížily šance námořníkům na přežití. 17. srpna 2000 požádalo oficiálně Rusko o pomoc Norsko. To rychle zahájilo záchranné operace na dně Barentsova moře. Všichni doufali, že ze 118 mužů posádky výbuchy alespoň někdo přežil.
Když se však norští záchranáři dostali k trupu Kursku a následně otevřeli poklop, zjistili, že Kursk je celý zatopený a posádka mrtvá. Pozdější vyšetřování odhalilo, že většina posádky při výbuších zemřela. Těm, kteří v devátém sektoru ponorky přežili, zbývalo jen několik hodin života. Zemřeli však v důsledku nahromadění oxidu uhličitého v důsledku výbuchu.
To, čeho se Rusko a potažmo celý svět nejvíce obávaly, se tak stalo nezměnitelnou realitou. Ihned poté se snesla na ruské představitele vlna kritiky, která zdůrazňovala především jejich liknavý přístup k záchraně posádky ponorky, ne nepodobný sovětským časům. Putin tak musel jen několik měsíců od nástupu do funkce čelit velké kritice, že Rusko zvolilo laxní přístup v provedení záchranných operací. Putina za jeho chování během tragického rozuzlení kritizoval i Michail Gorbačov, ruský prezident se totiž ne zrovna obratně o tragédii vyjadřoval v médiích.
Tragédie Kursku se zařadila po bok největších námořních katastrof, přitom rozsah pohromy nemusel být tak velký, kdyby odpovědná ruská místa jednala včas. Kursk ležel na mořském dně ještě rok, když byl vyzdvižen a rozřezán. Při těchto operacích byla nalezena většina těl tragicky zahynuvších námořníků.
Zdroj: history.com