Jak spláchnout versailleskou potupu? Výcvik za výzbroj. Prostory za know-how. Němci si plácli s budoucím nepřítelem

Jak spláchnout versailleskou potupu? Výcvik za výzbroj. Prostory za know-how. Němci si plácli s budoucím nepřítelem
11 / 12 / 2019, 16:00

Přísné až potupné mírové smlouvy z Versailles jako výsledek první světové války měly kromě náhrady škod utrpěných vítěznými mocnostmi také a především zabránit Německu ve znovunabytí vojenské moci, která by mu umožnila "pokračovat v politice jinými prostředky" (Clausewitz), tedy válkou. Zcela zde pomineme otázku, do jaké míry bylo svalení viny za rozpoutání války na poraženého spravedlivé. Běda poraženým. Zajímavější otázkou je, jak se Německu podařilo přísná omezení obcházet. Již Prusko s tím mělo zkušenost z let 1807-1813. Vítězné mocnosti se z minulosti do určité míry poučily, ale Německo si svou cestu k silné armádě stejně našlo.

Versailleská smlouva poválečnému Německu omezila armádu na 100 tisíc mužů, a zakázala mu letectvo, tanky, těžké dělostřelectvo, generální štáb a válečnou akademii, tonáž loďstva byla omezena, námořníků smělo být 15 tisíc, a přísně zapovězeny byly přirozeně ponorky, jež během neomezené ponorkové války působily budoucím vítězům značné problémy. Země nesměla vyvážet zbraně, jejich produkce byla omezena, a to se dotklo nejen zbrojního, ale obecně těžkého, chemického a strojírenského průmyslu. Na budoucí problémy bylo zaděláno velmi důsledně.

Smlouva mj. určovala délku služby pro důstojníky na 25 let a poddůstojníky 12 let. V důsledku toho nemohl Reichswehr budovat nijak významné zálohy. Nemohl, tak jako v době napoleonských válek poražené Prusko, pružnou a rychlou rotací kádrů připravit jich dostatečný počet pro znásobení armády ve válečném stavu. Smlouva také stanovovala maximální počet důstojníků a poddůstojníků ve štábech různých úrovní i u útvarů. Oficiálním účelem ozbrojených sil byla ochrana hranic a udržování vnitřního pořádku Výmarské republiky.

Taková politika je neudržitelná. Princip "chceš-li mír, připravuj válku" má obecnou platnost, a země, má-li být svrchovanou, musí být schopna hájit své území v případě ohrožení. Přičemž ohrožení nastane snadno změnou mezinárodní situace, ale efektivní ozbrojené síly se přes noc nevybudují. Proto i umírněné politické síly v Německu podporovaly snahy o znovuvyzbrojení (a není zde vůbec zatím řeč o nacistech). Francouzská okupace Porúří v letech 1923-1925 nastolovala otázku, jestli se podobný přístup nebude opakovat třeba ve Východním Prusku ze strany Polska.

Až do roku 1927 působila v Německu spojenecká vojenská kontrolní komise s volností pohybu a přístupu. Když jí mandát vypršel, mohlo se Německo tím intenzivněji pustit do více či méně skrytých projektů, jejichž cílem bylo vybudovat efektivní ozbrojené síly. Řada německých zbrojních firem se kromě nevyhnutelných změn produkce na domácím trhu vydala již počátkem 20. let cestou zřizování zahraničních poboček, v nichž nadále zbraně produkovala, jako Rheinmetall v Nizozemsku nebo Švýcarsku, nebo třeba Junkers ve Švédsku a... Sovětském svazu.

Zásadní roli při obcházení versailleských omezení a budování armády totiž hrála mezinárodní vojenská a průmyslová spolupráce. Na prvním místě se Sovětským svazem. Obě země sdílely určité společné rysy. Byly do velké míry v mezinárodní izolaci. Hlavní hrozbu spatřovaly v obnoveném Polsku, které Sovětský svaz vojensky porazilo, a mělo násobně silnější armádu než Německo. Obě země budovaly své ozbrojené síly sice na bohatých teoretických zkušenostech, ale více (Německo) či méně (SSSR) na zelené louce. Vzájemná užitečnost spočívala v tom, že Němci poskytovali finance, technické know-how a vojenský výcvik, zatímco Sovětský svaz nabízel prostor pro tajné výcvikové základny a zbrojní výrobu.

V letech 1925-1933 fungovala ve středoruském Lipecku letecká škola, postavená Sověty, placená Němci, kteří vedli výcvik. Němečtí poradci zde nosili uniformy Rudé armády. V roce 1927 byla podobným způsobem ustavena tanková škola v Kazani. Zprvu využívala britské tanky, od roku 1929 pak německý "Grosstraktor", jak zněl krycí název pro šest prototypů středních tanků firem Rheinmetall, Krupp a Daimler, o rok později se přidaly také "lehké traktory", dodávané do SSSR oficiálně jako zemědělské stroje, doplněné o dostatek sovětských strojů, které umožňovaly výcvik na úrovni roty a dokonce praporu. Cílem bylo vytvořit sbor vycvičeného personálu, který by mohl zkušenosti a dovednosti předávat dále.

Otázky námořnictva řešilo Německo především prostřednictvím civilní konstrukční kanceláře sídlící v Nizozemsku. Probíhala spolupráce se Španělskem, Finskem a Tureckem ve vývoji a stavbě ponorek.

Velmi promyšleným a efektivním prostředkem, jak obejít omezení přísné mírové smlouvy, bylo zavedení principu, podle něhož musel být důstojník nebo poddůstojník na nižším stupni schopen plnit úkoly stupně přímo nadřízeného. Početní omezení byla obcházena zřizováním dočasných dobrovolnických a stavebních jednotek, hraničních milicí. A postupem času přestalo Německo respektovat nařízenou délku služby důstojníků a poddůstojníků a propouštělo je do civilu (resp. do zálohy) dříve, což umožňovalo cvičit a připravovat další.

Obnova německé vojenské síly nebyla zahájena nacisty. Ti jen měli mnohem jednodušší pozici díky výše zmíněným (a mnoha dalším) snahám a projektům, které přes přísná omezení udržely a rozvíjely schopnosti především německého personálu a zbrojního průmyslu. Na Světové odzbrojovací konferenci zahájené již v roce 1932 přišlo Německo s požadavkem na možnost vybudovat vlastní efektivní ozbrojené síly. A uspělo. Začaly vznikal protiletadlové, dělostřelecké a tankové jednotky, probíhala intenzivnější příprava kádrů. A to již v režii NSDAP, kterou k moci vynesla souhra mnoha okolností. Zřejmě iracionální přísnost Versailleské mírové smlouvy mezi nimi.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace