Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Japonská ponorka I-400
Japonské císařství zahajovalo svou válku proti západním spojencům v situaci své zřejmé početní i technické převahy, nadto s využitím momentu překvapení, který spočíval mj. v rozsahu úvodních operací. Při pohledu na mapu Tichého oceánu šlo v prvních týdnech téměř doslova o explozi japonského vlivu šířeného jeho ozbrojenými silami jižním a jihozápadním směrem přes obrovské vzdálenosti. Energie však Japonsku záhy, podle očekávání, došla. A jak šel čas, ztráceli také svou převahu v technice - japonský zbrojní průmysl neudržel krok zejména se Spojenými státy nejen co do kapacity, ale ani do kvality vývoje nových zbraní. "Řešením" měl být i pokus zavést do výzbroje japonských tankových jednotek německý tank Tiger.
Jedním z míst, kde japonské ozbrojené síly, v tomto případě pozemní, tlačila se zhoršující se situací na bojištích bota stále více, byla totiž výzbroj obrněných, tankových jednotek.
Japonské císařství patřilo mezi státy, které se o tanky po skončení 1. světové války intenzívně zajímaly. Nakoupilo zahraniční typy, testovalo britský Mark IV a Mark A Whippets, a první do výzbroje zařazený byl, podobně jako v Československu, Renault FT. Mimochodem varianta NC27 (v Japonsku označovaná jako FT-ocu) zůstala ve výzbroji až do 2. světové války. V Ósace byl vybudován tankodrom a byl zahájen vývoj vlastních typů. Zprvu velmi inspirovaný zahraniční produkcí, přičemž důraz byl kladen podle vznikající japonské doktríny a s ohledem na specifické podmínky nasazení tanků v Číně především vozidla určená k přímé podpoře pěchoty. Tíhu bojů nesly především střední Typ 89A Chi-ró a lehké Typ 94TK a především ikonický Typ 95 Ha-Go (který si zabojoval ještě za korejské války v 50. letech).
Vývoj středních tanků pokračoval moderně koncipovaným Typem 97 Či-ha s kanónem nejprve ráže 57 mm určeným především k podpoře pěchoty, později ráže 47 mm s vyšší úsťovou rychlost. Tím dostal tank parametry, které snesou srovnání s německými Pz.IIIF nebo britskými Crusadery Mk.II. Následoval vylepšený Typ 1 Či-he, který přišel k jednotkám v roce 1942. S americkými Shermany se měřit za rovnocenných podmínek nemohl ani ten. V závěru války pak přišly Typ 3 Či-nu a Typ 4 Či-tó se 75mm kanónem, u posledního typu s dlouhou hlavní s výkonem dostatečným k likvidaci jakéhokoli spojeneckého tanku. Ale to bylo pozdě. Japonsko sice bylo schopné v prvním roce války výrobu tanků vystupňovat až na 1290 kusů, ale velmi rychle mu došel dech. V roce 1944 již muselo své síly napnout k defenzívním prostředkům, především na výrobu stíhacích letounů, a tanky neměly prioritu. Nadto by beztak nebyla příležitost je zkoušet a zkušenosti vyhodnocovat. Bojovalo se s tím, co bylo k dispozici.
Jeden pokus, jak složitost vývoje a nedostatek zkušeností obejít, učiněn ovšem byl. Japonci projevili zájem o německý tank Tiger. Představa, že by podle zakoupené dokumentace a jednoho dodaného kusu byli v krátké době schopni zahájit vlastní sériovou výrobu a uvést složitý tank do efektivní služby svých tankových jednotek byla sice poněkud iluzorní, přesto značnou sumu převyšující dvojnásobek ceny vozidla pro německou armádu v únoru 1944 zaplatili. Získali technickou dokumentaci a plně vyzbrojený a vystrojený tank Tiger, který jim měl být doručen ponorkou z přístavu Bordeaux. Do projektu japonského Tigeru ovšem vstoupil jiný projekt - spojenecké vylodění v Normandii. Iracionalita převozu těžkého tanku přes půl světa vedla spolu s urgentní potřebou vrhnout veškerou provozuschopnou techniku proti nepříteli k rozhodnutí "japonský Tiger" nasadit na frontě. Podle různých pramenů byl buď pronajat, nebo Němci jednoduše zrekvírován, a později na západní frontě ztracen.
Japonská ponorka I-400; Wikimedia Commons
Převezen měl být ponorkou třídy I-400, která jediná měla při dostatečnou transportní kapacitu. Výtlak 6670 tun z nich dělal největší do služby uvedené ponorky až do 60. let. První sice byla na vodu spuštěna již v lednu 1944, ale dokončena byla až 30. prosince 1944. Půl roku po vylodění spojenců v Normandii.
I kdyby... se dodání podařilo v plánovaném termínu, pak než by se mohla rozběhnout sériová výroba, bylo by pozdě. Ostatně Němci Tigery měli, měli i zkušenosti, a ač jejich tanky měly zřejmou převahu nad spojeneckými, bylo jich málo a pro letectvo byly snadnou kořistí. V roce 1944 a 1945 již nejen americké palubní stíhací letouny Hellcat a Corsair zcela běžně létaly mise k podpoře pozemních jednotek vyzbrojené nejen pumami, ale také protizemními raketami. Nákup Tigeru pro Japonsko nebyl než projevem zoufalství v situaci neodvratně se blížícího konce, a to i bez ohledu na nesmyslnost expedice tanku ponorkou v podmínkách závěru druhé světové války.
Zdroj: tanks-encyclopedia.com