Popisek: Jan Lucemburský
Zatímco v zahraničí se desátému českému králi říkalo Jan Český nebo Slepý a doprovázela ho pověst rytíře a hrdinného bojovníka, v Čechách se o něm mluvilo vždy jako o králi cizinci, který se Českému království moc nevěnoval a všechny peníze vybrané z daní investoval především do zahraničních aktivit. Skutečnost je ale taková, že několik let po získání českého trůnu, se snažil uklidnit poměry v Čechách a stát se silným králem. Když ale po letech neutuchajících bojů se šlechtou zjistil, že s ní nic nesvede, začal vidět smysl spíše v politice, která začínala až za hranicemi.
Jan se narodil 10. srpna 1226 lucemburskému hraběti a římskému císaři Jindřichu VII. a jeho ženě Markétě Brabantské. Mladý princ byl ve velmi útlém věku poslán na vychování na francouzský královský dvůr do Paříže, kde dále studoval na universitě. Jeho otec chtěl pro Jana jen to nejlepší a kromě vzdělání mu smluvil i českou korunu, kterou mladý princ získal již ve čtrnácti letech sňatkem s dcerou krále Václava II. – Eliškou Přemyslovnou. Pár byl korunován na den přesně před 707 lety, tedy 7. února 1311, v Praze. I když byl Jan údajně velmi krásný, měl dlouhé vlnité vlasy, atletickou postavu a pronikavý pohled, manželství s Eliškou nebylo moc šťastné. Důvodem mohla být jak Eliščina zarputilost a bojovnost, tak Janova letargie ve vztahu k českým zemím. I tak ale z jejich svazku vyšlo sedm dětí, přičemž jedním z nich nebyl nikdo jiný než sám otec vlasti Karel IV.
Jan převzal korunu po ne příliš oblíbeném a slabém králi Jindřichu Korutanském. Za jeho vlády začala politiku zásadním způsobem ovlivňovat šlechta a Jindřich na ni tak byl přímo odkázán. Aristokraté, kteří těžce vybojovali svoje postavení, se domnívali, že se jim tato pozice podaří udržet i v případě nově nastupujícího krále. Jan se ale obklopil svými rádci ze zahraničí a nechtěl si nechat vnutit žádné domácí. Šlechta tento krok vnímala s nelibostí, ale nemohla si dovolit zakročit, dokud měl Jan na své straně tak silného spojence, jakým byl jeho otec a císař Svaté říše římské Jindřich VII. Teprve po roce 1313, když císař zemřel, se rozhodla šlechta zakročit.
psali jsme: Královna stavitelka Judita Durynská
Již od počátku revolty byl v čele šlechtic Jindřich z Lipé. Ten využil situace, kdy král kvůli nebezpečí hrozícímu z Horních Uher potřeboval svolat stavy, a se zbytkem šlechty se domluvil, že pokud mu dají svou finanční a vojenskou podporu, na oplátku král nahradí své rádce českými. Zhruba v této době se proti Jindřichu začala formovat opozice sjednocená pod Vilémem Zajícem z Valdeka. Kvůli společnému cíli ochránit Moravu před nájezdy se ale obě frakce dokázaly spojit a nad nepřítelem úspěšně zvítězit. Jan byl za to šlechtě velmi vděčný a svoje rádce v dubnu 1315 opravdu nahradil domácími adepty. Jindřich z Lipé se v boji velmi dobře osvědčil a za jeho statečnost mu Jan jako správný rytíř udělil hodnost podkomořího, která v kombinaci s jeho další funkcí nejvyššího maršála způsobila, že se najednou stal jednou z nejmocnějších osob v Českém království.
Tímto Jindřichovým povýšením však došlo k nepříjemnému vychýlení rovnováhy mezi oběma zápasícími šlechtickými tábory. Podle kronik se proto Eliška Přemyslovna, která měla určité své důvody pro antipatie k Jindřichovi, a její důvěrník Vilém Zajíc rozhodli, že Jindřicha před králem pomluví a tím oslabí jeho vliv. Oba proto nějaký čas usilovně pracovali na tom, aby měl král pocit, že si Jindřich do svých rukou uzurpuje čím dál tím více moci a peněz. Jednoho dne si tak král pozval Jindřicha k sobě a obžaloval jej ze z výše uvedených zločinů. Šlechtici hrozil trest smrti, ale nakonec byl dopraven na hrad Týřov, který byl majetkem Viléma Zajíce. Jan se údajně opravdu domníval, že jeho manželka a blízcí přátelé mu pomohli odhalit spiknutí. V té době král ještě hodně dbal na Eliščino slovo, protože se sám v české situaci moc nevyznal.
Podle kronikářů ale Jindřich z Lipé opravdu kradl královské peníze. Své činy následně zdůvodňoval tím, že mu Jan dlužil peníze, a on si je tedy pouze bral zpět. I ve vězení se údajně neměl tak špatně. Sice byl naprosto izolován od světa v jedné z věží hradu, ale zase o něj bylo dobře pečováno, jelikož Vilém jej kvůli stejně urozenému původu nechtěl trápit. I tak ale Jindřich svou neinformovanost nesl velmi špatně. Odezva na šlechticovo zatčení na sebe také dlouho nenechala čekat a jeho přátelé i přívrženci jiných šlechtických rodů společně povstali proti panovníkovi.
psali jsme: Během honu se mu zabodla větvička do oka a při následné operaci kvůli rozříznutí oka oslepl. Václav I. byl jednookým českým králem
Král na události reagoval rozhodnutím o Jindřichově popravě. Nakonec si to ale, ať už kvůli přímluvě Anežky nebo strachu z ještě větších nepokojů, nechal Vilémem vymluvit a šlechtice nechal žít. Boje mezi králem a Vilémem Zajícem na jedné straně a aristokracií na straně druhé se nakonec rozrostly do takové míry, že sousední Habsburkové vyhrožovali invazí do Čech. Rádci proto králi poradili, aby Jindřicha propustil a začal s protistranou mírově jednat. Král uposlechl rady, nechal Jindřicha jít a s pomocí císaře Ludvíka Bavorského nechal svolat zemský sněm, na kterém se oba tábory smířily. Jindřichovi byla navrácena pozice královského komořího a dál mohl dohlížet na státní finance. Vilém Zajíc se pro změnu stal nejvyšším maršálem.
Královna brala propuštění Jindřicha na svobodu ze strany svého muže jako zradu. O to více ji pak rozlítila zpráva, že se její nevlastní matka Eliška Rejčka stala Jindřichovým milencem. Král Jan byl taktéž znechucen, ale naopak poměry v zemi. Boje mezi šlechtou se totiž necelé dva roky po uzavření smíru zase znovu rozpoutaly a země se mu tak zprotivila, že se začal naplno věnovat zahraničním aktivitám. České království se mu tak od této chvíle stalo pouze pokladnicí, která financovala jeho výboje.