Další ročník vzpomínky na krvavou bitvu u Jankova ze 6. března 1645 proběhne v pátek a v sobotu 1. a 2. března. Akce bude zahájena v pátek 1. března od 19 hodin průvodem vojska ve Voticích (okres Benešov) a programem ve votickém klášteře. V sobotu 2. března od 13 hodin bude následovat průvod vojsk z jankovského náměstí na bojiště, kde proběhne pietní akt u mohyly a bitevní ukázka.
Bitva u Jankova patří mezi nejtvrdší střetnutí třicetileté války. Na 4000 padlých či zraněných císařských vojáků padlo z velké části za obět mohutnému a účinně nasazenému švédskému dělostřelectvu; tomu švédská armáda věnovala velkou pozornost a jako první přistoupila k redukci ráží polních kusů, čímž řešila logistické problémy dané dosavadním pestrým složením dělostřelecké výzbroje. Disponovala velkým počtem lehkých tříliberních děl, které dokázaly držet krok s pěchotou a podporovat ji palbou podle okamžité potřeby či možností. Přičemž z hlediska dalšího vývoje se první přístup nevyhnutelně osvědčil – všechny moderní dělostřelecké systémy byly vedeny snahou o unifikaci výstroje a výzbroje. Druhý, koncept dělostřeleckých kusů přiřazených přímo pěchotě, zastaral v průběhu 18. století v závislosti na zvyšující se efektivitě palby ručních zbraní – nicméně v první polovině 17. století představoval mimořádně progresívní a účinný prvek. Císařští jej přirozeně znali také – jejich problémem však byl nedostatek vhodné výzbroje. Což se muselo dlouhodobě projevovat menšími zkušenostmi velitelů.
Kromě dělostřelby zúročila švédská pěchota – v tomto případě mušketýři – svou disciplinovanost při palbě nazývané švédská salva. Šlo o dvě salvy tří řady v rychlém sledu a z bezprostřední blízkosti, a na protivníka měla devastující účinek. Na rozdíl od císařské pěchoty také stavěli Švédové svou pěchotu do relativně většího počtu menších základních taktických jednotek – což jim dávalo výhodu v manévru. Aniž by bylo možné tvrdit, že čím menší, tím lepší – jde spíše o efektivní vyváženost mezi dostatečnou (a postupně především palebnou) silou jednotky, a její ovladatelností a pružností.
A kromě moderního dělostřelectva a zkušené a disciplinované pěchoty disponoval Torstensson také jezdectem, které se svým složením vymykalo běžnému evropskému standardu své doby. Na rozdíl od císařských, kteří ještě ve 30. letech udržovali tradice těžké kavalerie, kyrysnických pluků, jež byly labutí písní středověké rytířské jízdy, která vládla bojištím středověku, tvořilo jádro švédské kavalerie jezdectvo tzv. polotěžké. Švédští kyrysníci jako první odložili úplnou zbroj a do pole vyjížděli jen v kyrysu a přílbě. Hlavní motivací přitom nebyla revoluce i v této oblasti vojenství, ale žádoucí ekonomické úspory, resp. nedostatek. Jaksi mimoděk se ovšem tito „lehcí jezdci“ osvědčili. Koně zbavení v podstatě zbytečné zátěže vydrželi více, a jejich jednotky bylo možné využít, na rozdíl od těžkých kyrysníků, pro průzkum, pronásledování nepřítele a úkoly, jež spadají do oblasti, kterou o století později Mořic Saský nazve „malou válkou“ – přepady, obtěžování komunikačních linií nepřítele, obecně podpůrné a pomocné operace mimo hlavní směr a generální bitvy. I zde se protivník švédskými úspěchy snažil inspirovat.
Vše marné, Jankov skončil velkým vítězstvím švédského generála Torstenssona, který za cenu 2500 padlých a zraněných vyřadil na 4000 nepřátel a další 4000 zajal. Otevřel si cestu na Víděň a v katolické Evropě zavládlo zděšení nad očekávanou katastrofou. Ta se ovšem nekonala. Přes své úspěchy narazili Švédové na starý problém spjatý s válkou od vždy a na vždy. Polní armádu je třeba živit. A aby ji šlo efektivně dlouho živit, musí mít zajištěné komunikační linie a volnou cestu k důležitým bodům na nich. Mezi Torstenssonem a Švédy obsazenou pevností Olomouc ovšem stálo Brno, které Švédům odolalo, a bez volné cesty na Olomouc si obležení Vídně nemohli Švédové dovolit.
Vzpomínkové akce u Jankova se zúčastní spolky vojenské historie z ČR i zahraničí. Vstup je zdarma.
Facebooková událost
O bitvě u Jankova vznikla v roce 2014 výpravná a pozoruhodná publikace Jankow 1645 editora a režiséra Jaroslava Pelíška, historika Tomáše Kocha, s fotografiemi Michaely Wecker; prohlédnout si ji můžete pod tímto odkazem.
