Autor fotografie: Wikimedia Commons | Public domain|Popisek: Japonský torpédoborec Akizuki
V zápase o ostrov Guadalcanal, který zuřil od léta 1942 do začátku roku 1943, sehrál významnou úlohu tzv. Tokijský expres kontradmirála Raizó Tanaky. Rychlé lodě dokázaly unikat protivníkovu letectvu a převážet na ostrov japonské posily. Šlo však o nouzové řešení, které zvrat ve vývoji válečných událostí nepřineslo.
14. ledna 1943 zahájily japonské ozbrojené síly jednu z mála a poslední úspěšnou operaci během guadalcanalského tažení – ústup, operaci Ke. Když ji 7. února dokončili, byla završena půlroční kampaň tvrdých námořních, leteckých a především pozemních bojů o jeden z větších ostrovů Šalamounova souostroví a především výhodně položené letiště, které tam Japonci začali budovat, a které Američané po jeho dobytí přejmenovali na Hendersonovo, po padlém hrdinovi z předchozí bitvy u Midway. V té Američané odrazili poslední velkou ofenzívní akci v podání japonského císařského námořnictva a strategickou iniciativu si již nenechali vzít. Jakkoli právě na Guadalcanalu měli několikrát namále.
Pro Japonce bylo vylodění americké námořní pěchoty na Guadalcanalu překvapením. Šlo o první velkou útočnou operaci Američanů od začátku války. Byla přitom vedena preventivně – od dubna 1942 na ostrově budované letiště potenciálně ohrožovalo významné komunikační linie s Austrálií, a pokud by bylo v klidu dokončeno, jeho dobytí by si vyžádalo nepoměrně větší úsilí: 7. srpna 1942 se tak mariňáci 1. divize generálmajora Vandegrifta vylodili způsobem, který v žádném ohledu nepředznamenal pozdější krvavé operace proti připravené a fanaticky (případně fanaticky a zručně) vedené obraně. K vlastnímu překvapení se letiště zmocnili prakticky bez výstřelu. Japonci ustoupili před přesilou do džungle. Peklo mělo teprve přijít – a nedalo na sebe dlouho čekat.
Proti vyloďovacímu svazu vyplul viceadmirál Mikawa se vším, co bylo v tu chvíli v Rabaulu, hlavní japonské základně v oblasti, k dispozici. Podařilo se mu v noci z 8. na 9. srpna zaskočit americký a australský doprovod vyloďovacího svazu a ve slavné bitvě u ostrova Savo potopil především díky skvělým torpédům tři ze šesti těžkých křižníků bez vlastních ztrát. Z důvodů spotřebované munice a oprávněné obavy z leteckého napadení, pokud by se za denního světla zdržoval v dosahu amerických palubních letounů, nepokračoval v útoku a ustoupil, aniž by napadl a zničil transportní lodě. Ty přesto urychleně vyloďování zásob ukončily a odpluly a pro námořní pěchotu začala první fáze obtížné obrany dobytého předmostí.
Japonci přepravovali na ostrov posily – protože tak mohli činit jen v noci, převáželi je na rychlých torpédoborcích. Američané sytému začali říkat "Tokijský expres"; Japonci mnohem méně vzletně "krysí přeprava". Torpédoborce a občas i těžší lodě také bombardovaly letiště i americké obranné pozice; ve dne je střídaly nálety středních bombardérů z Rabaulu. V souvislosti s tím byla svedena také řada mohutných námořních střetnutí. V jednu chvíli neměli Američané k dispozici více než jedinou letadlovou loď. Ovšem i Japonci se potýkali s nedostatkem, a především nedostatkem pohonných hmot, který omezoval nasazení těžkých jednotek, a byl jedním z hlavních důvodů jejich celkového neúspěchu.
Velitelem torpédoborců Tojijského expresu byl Mikawovi podřízený a mimořádně kompetentní kontradmirál Raizó Tanaka. Absolvent Námořní akademie v Etadžimě postupně postupoval v hodnostech, přičemž se specializoval na torpédový boj hladinových plavidel a především na testování nově vyvinutých torpéd typu 93 a stal se odborníkem na plné využití této ve své kategorii zdaleka nejefektivnější zbraně druhé světové války.
2. eskadře torpédoborců velel z paluby vlajkového lehkého křižníku Džincú již během operace proti atolu Midway, kdy eskadru tvořily lodě Kurošio, Ojašio, Hacukaze, Jukikaze, Amacukaze, Tokicukaze, Kasumi, Arare, Kagero a Širanui. V rámci zásobování a přepravování posil na Guadalcanal opřel svou velmi úspěšnou taktiku o schopnost vyhnout se hrozbě leteckého útoku. Spočívala v tom, že shromáždil své lodě poblíž ostrova Shortland, těsně mimo dosah bombardérů Dauntless z Hendersonova letiště, počkal na soumrak a vyrazil "Štěrbinou" v Šalamounově souostroví ke Guadalcanalu.
Například 30. listopadu 1942 osobně vedl noční zteč během bitvy u Tassafarongy (pro Japonce noční bitva u Lungy, případně čtvrtá bitva u ostrova Savo), během níž jeho eskadra při ztrátě pouhého jednoho vlastního torpédoborce potopila americký těžký křižník USS Northampton a poškodila tři další. Přes skvělé vítězství se ale Tanakovi nepodařilo vyložit na Guadalcanalu převážené zásoby, a nad jeho další kariérou se začala stahovat mračna.
12. prosince 1942 byl Tanakův vlajkový torpédoborec Teruzuki při další plavbě "Tokijského expresu" poblíž Guadalcanalu zasažen a potopen torpédy vypálenými čluny PT-37 a PT-40 amerického námořnictva a Tanaka osobně byl zraněn. Byl odeslán do Singapuru, aby se zotavil, a zároveň se stal obětním beránkem za konečnou ztrátu Guadalcanalu. Přestože dosáhl několika vítězství proti spojeneckým válečným lodím, byl převelen k pozemní službě v Barmě, kde působil až do konce války. V roce 1946 odešel z vojenské služby v hodnosti viceadmirála a zemřel v roce 1969.
Kromě "Tokijského expresu" vznikla během guadalcanalského tažení pro různá uskupení či místa řada dalších specifických pojmenování. Spojeneckému letectvu operujícímu z Hendersonova letiště se říkalo Kaktusové letectvo (Cactus Air Force). Cactus bylo kódové pojmenování pro Guadalcanal. O Hendersonovo letiště po technické stránce pečovaly "mořské včely" – stavební bataliony, Construction Battalions, C.B. (čti "sí bí", což zní jako Sea Bee – mořská včela) – nevznikly na Guadalcanalu, ale jejich nasazení zde a usilovná práce na opravách mj. letištní plochy po nočních námořních a denních leteckých bombardováních patří ke slavným kapitolám jejich historie.
Jedním z kritických úseků obranného perimetru letiště byl Edsonův hřeben, přezdívaný "Krvavý hřeben": 12.–14. září zde námořní pěchota za cenu 263 padlých a zraněných odrazila jeden ze zuřivých japonských útoků vedených odřadem generála Kawaguchiho a způsobila mu ztrátu až 1350 padlých a raněných. Podobně průlivu mezi ostrovy Guadalcanal, Florida a Savo se kvůli množství potopených lodí začalo říkat "Průliv se železným dnem."
Pokusů letiště dobýt a Američany z ostrova vyhnat následovala řada. Všechny neúspěšné. Tažení stálo Američany 7100 padlých a na 8000 raněných. V námořních bojích přišli o letadlové lodě Wasp a Hornet a šest křižníků. Japonci přišli o více než 20 tisíc vojáků, z nichž většina zemřela v důsledku nemocí a podvýživou. Ztratili více než 30 lodí, včetně cenných rychlých bitevních lodí Hiei a Kirišima. Obě strany odepsaly více než šest stovek letadel. Američané uspěli. Japonci ovšem svou poslední operací také, byť se pro evakuaci zbývajících sil rozhodli patrně pozdě.
14. ledna 1943 přivezl Tokijský expres na ostrov čerstvý prapor, který bude stažení japonských pozemních jednotek z Guadalcanalu krýt. Američané si koncentrace lodí v Rabaulu nemohli nevšimnout – měli to však za další z japonských pokusů o přísun posil a dobytí letiště. Proto se také soustředili na posilování obranných pozic a vlastní útočné operace na ostrově omezili. Japonská 17. armáda, resp. její zbytky se stáhly na západní pobřeží, a torpédoborce podporované těžšími jednotkami pod velením vítěze od ostrova Savo Mikawy začaly vojáky z ostrova odvážet. Až do 7. února jich takto zachránily pro další boje bezmála 11 tisíc.
Američané zjistili, že organizované japonské síly ostrov opustily, o dva dny později. Izolovaní japonští vojáci ovšem vzdorovali po zbytek války, a i po jejím skončení. Poslední z nich se vzdal v říjnu roku 1947. Z Guadalcanalu se následně stala jedna z důležitých zásobovacích základen pro další americké operace v Šalamounově souostroví a na Nové Guinei.
Zdroj: Naval history and heritage command, Naval historical society of Australia