Japonské křížníky třídy Mogami – lehké, těžké a hybridní (1935–1944)

Japonské křížníky třídy Mogami – lehké, těžké a hybridní (1935–1944)
25 / 12 / 2019, 16:00

Třída Mogami zahrnovala čtyři křižníky objednané Japonským císařským námořnictvem počátkem 30. let a uvedené do služby v jejich polovině: Mogami, Mikuma, Kumano a Suzuja, pojmenované po japonských řekách. V první fázi byly lodě klasifikovány dle své výzbroje jako křižníky lehké, čímž Japonsko vyřešilo omezení dané Londýnskou konferencí z 22. dubna 1930. Po přezbrojení se staly těžkými křižníky, a Mogami bude po těžkém poškození u Midway přestavěn na hybridní křižník, nosič hydroplánů, v zoufalé japonské snaze nahradit nenahraditelné a odvrátit neodvratitelné.

Japonské těžké křižníky sehrály v řadě operací druhé světové války v Tichomoří důležitou roli. Šlo o zdařilé konstrukce, dobře vyzbrojené a rychlé lodě, disponující skvělými torpédy Typ 93, nesoucí průzkumné hydroplány, a skvěle plnící úkoly při doprovodu letadlových lodí i hladinových akcích, z nichž z japonského pohledu takticky nejúspěšnější byla bezpochyby bitva u ostrova Savo v srpnu 1942. Třída Mogami byla pátou třídou těžkých křižníků japonského námořnictva. Lodě předchozích tříd byly omezeny pravidly stanovenými Washingtonskou námořní dohodou z roku 1922 (která mírně překračovaly). S loděmi třídy Takao byly ovšem naplněny celkové limity tonáže těžkých křižníků stanovené Londýnskou konferencí, a další lodě této kategorie již Japonsko stavět nesmělo.

Námořní dohody snažící se omezovat vzájemnou námořní sílu potenciálních protivníků jsou obecně diskutabilní. A Japonsko se ukázalo být při jejich obcházení vynalézavým. Zbýval mu prostor v kategorii lehkých křižníků, a ty byly definovány ráží hlavní výzbroje do 155 mm. Vznikl proto projekt lodí, které byly ve svých základních parametrech srovnatelné s těžkými křižníky předchozí třídy, ale namísto 203mm děl nesly věže s děly ráže 155 mm. Snadné. Na první pohled. Konstrukce byla přesto předimenzovaná a lodě trpěly problémy se stabilitou, které byly pro japonská válečná plavidla stavěna během 30. let typické. Následující rekonstrukce je však dokázaly řešit a do války pak již třída Mogami vstupovala jako plnohodnotné těžké křižníky. Čtyři lodě tvořily 7. divizi křižníků – ovšem Japonské císařské námořnictvo nerozlišovalo divize bitevních lodí, těžkých a lehkých křižníků, a všechny „sentai“ byly číslované v jedné řadě

Jejich tříhlavňové věže se 155mm dvouúčelovými děly (15.5cm/60 Typ 3/Model 1914) schopnými vyslat projektily o váze 56 kg až na 27400 m (a při protiletadlové palbě s náměrem 55° do výšky 12 km) byly podle původního předpokladu nahrazeny dvouhlavňovými věžemi s kanóny ráže 203 mm (20 cm/50 Typ 3/č. 2) v letech 1939–1940. Původní věže byly využité na bitevních lodích třídy Jamato. Nové se od nich nelišily hmotností, a neměly tedy žádný vliv na jiné vlastnosti lodí než palebnou sílu. Projektily o hmotnosti 126 kg dokázaly poslat na 29400 m, a byly schopné vystřelovat protiletadlové granáty sankaidan („běžný typ 3“).

První ztrátou bylo potopení lodi Mikuma 6. června 1942, spolu s těžkým poškozením křižníku Mogami, který byl na dlouhé měsíce vyřazen ze služby a prošel zásadní přestavbou. Ta spočívala mj. a především v odstranění záďových věží, které nahradila paluba k nesení vyššího počtu hydroplánů (původně nesly křižníky této třídy standardně tři hydroplány, nově pak Mogami až 11; o pět více než zvláštní konstrukce následující třídy Tone se čtyřmi věžemi před hlavní nástavbou a nesoucí šest hydroplánů na zádi).

Podobnou rekonstrukcí prošly také bitevní lodě Ise a Hjúga. Svým způsobem to byly racionální přestavby, vezmeme-li v potaz, že námořní boj rozhodovalo palubní či pozemní letectvo, a dvě dělové věže měly nepochybně nižší hodnotu než výhody, které poskytoval dobrý letecký průzkum a protiponorkové schopnosti hydroplánů. Problémem byla situace: kromě nedostatku pilotů pak především dramaticky klesající úderná síla japonského palubního letectva. A Mogami bude nadto poněkud paradoxně potopen po vážném poškození v hladinovém souboji s americkými křižníky v bitvě v průlivu Surigao, v němž by odstraněná čtyři těžká děla určitě uměl dobře využít. Mimochodem v bitvě, která byla posledním hladinovým střetnutím bitevních lodí.

Suzuju a Kumano potopily palubní bombardéry. Pro Mikumu, Mogami a Suzuju se fatálními staly výbuchy vlastních torpéd v důsledku požárů způsobených nepřítelem. Všechny lodě přitom prokázaly mimořádnou odolnost.

Tagy článku

-->