Japonské létající čluny I. - Britové učí své budoucí nepřátele

Japonské létající čluny I. - Britové učí své budoucí nepřátele
Autor: airwar.ru|Popisek: Hiro H2H
16 / 10 / 2020, 17:00

Japonsko patřilo od 20. let k zemím, které úspěšně vyvíjely a nasazovaly v námořní službě velké létající čluny. První z nich byly jen upravenými licenčně vyráběnými evropskými typy, poté se ovšem již japonská škola vydala svou cestou, kterou zastupovaly dva úspěšné válečné stroje od společnosti Kawanishi: H6K a především mimořádný H8K. Po válce společnost pod názvem ShinMeiwa Industries v důsledku přísných omezení přeorientovala výrobu do oblasti těžkého průmyslu, ale na přelomu 50. a 60. let mohla na úspěšné tradice navázat, a létající čluny vyrábí dodnes. V první části si představíme létající čluny japonského námořního letectva 20. a 30. let.

Prvním do služby nasazeným japonským létajícím člunem byl typ označený námořním letectvem jako H1H, byl vyvinutý z britského Felixstowe F.5 společností Hiro Naval Arsenal ve 20. letech a ve službě se udržel až do roku 1938. Šlo o dvoumotorový dvouplošník se vzletovou hmotností 6100 kg, nejvyšší rychlostí 170 km/h, výdrží 14,5 hodiny, vyzbrojený dvěma kulomety a schopný nést 300 kg bomb. Vyrobeno bylo 65 kusů.

Následující Hiro H2H byl japonizovanou variantou britského Supermarine Southampton II. Šlo opět o dvoumotorový dvouplošník, nepatrně větší (vzletová hmotnost 6500 kg), rychlejší (192 km/h), vyzbrojený čtyřmi kulomety a s nosností až 500 kg pum. Do služby vstoupil jako Létající člun námořního typu 89 v roce 1932 a vyrobeno bylo 17 kusů, které budou nasazovány až do pozdních 30. let.

Současně se o slovo začala hlásit společnost Kawanishi. Prvním byl typ Kawaniši H3K (Létající člun námořního typu 90), kterého vznikla malá série nasazovaná mezi roky 1932 a 1936 (konkurenční H3H od Hira nebyl vybrán). Inspirací pro něj byly letouny britské společnosti Short: Singapore Mk. I a S.8/8 Rangoon. Rozměry i výkonnostně šlo oproti předchozím pokusům o velký skok. Člun měl vzletovou hmotnost až 15 tisíc kg, a tři motory Rolls-Royce Buzzard mu umožňovaly rychlost až 226 km/h. Výzbroj osmi kulometů předznamenala japonský přístup pro tento druh letounů v pozdějším období, a unesl až 1000 kg bomb.

Hiro ještě naposledy uspělo o rok později s typem H4H (Létající člun námořního typu 91), kterého vznikla od roku 1933 47kusová série (7500 kg, 233 km/h, dolet 1260 km, 500 kg bomb). Sloužily rovněž do konce 30. let. V roce 1938 je doplnily a posléze nahradily letouny podobné koncepce od společnosti Jokosuka, a sice Létající člun námořního typu 99 model 11, neboli Jokosuka H5Y. Ty vznikly původně ve snaze postavit levnější dvoumotorový létající člun, který by se výkony blížil velkým čtyřmotorovým Kawaniši H6K z roku 1936. Přírodní zákony nic podobného ovšem nedovolily a dvacetikusová série dosloužila v roce 1941.

Zmíněný Kawaniši H6K (Velký létající člun námořního typu 97) byl zalétán v červenci 1936 a do služby vstoupil v lednu 1938. Šlo o mohutný čtyřmotorový letoun, který se díky skvělým výkonům udržel ve službě až do konce druhé světové války. Byl schopný provádět 24hodinové hlídkové a průzkumné lety, unesl až 1000 kg bomb nebo dvě torpéda, dosahoval rychlosti 340 km/h (v době jeho prvního letu šlo o rychlost nepatrně nižší, než jaké dosahovaly tehdejší sériové stíhačky). Nesl také silnou obrannou výzbroj čtyř kulometů a 20mm kanónu. Spojenci mu přidělili kódové označení Mavis, vzniklo 217 kusů v několika verzích, a ač jej následující H8K vytlačil z prvoliniové služby a ač byl pro moderní druhoválečné stíhačky relativně snadnou kořistí, pro námořní letectvo byl velice cenným až do konce.

video: youtube

Typ H6K létal za války úspěšně v jihovýchodní Asii a nad jihozápadním Tichomořím, a ze základen v Japonci dobyté Nizozemské východní Indii působil například proti cílům v Austrálii. Byl vyvrcholením vývoje, který začal u licenčně stavěných britských létajících člunů ve 20. letech, a podobně jako celá řada dalších zbraní tak vzniká díky zkušenostem, které Japoncům předali a umožnili rozvinout jejich budoucí nepřátelé, proti nimž bude "pro dobrotu na žebrotu" výsledek nakonec také použit. Ve druhé části se budeme věnovat největšímu létajícímu člunu nasazenému během druhé světové války Japonskem, typu H8K, a také poválečným konstrukcím až po nejdražší létající člun dnešních dnů: ShinMeiwa US-2.

Zdroj: airvectors.net, wiki

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace