Autor fotografie: CC BY 4.0|Popisek: ShinMeiwa US-2
V roce 1941 zúročila společnost Kawaniši zkušenost při vývoji velkých létajících člunů 30. let a do vzduchu se vznesl obrovský typ H8K, který přes nízký počet postavených kusů patří mezi výrazné a právem obdivované letouny druhé světové války. A během studené války pod novým názvem navázala na dávné tradice a létající čluny vyrábí pod značkou ShinMeiwa dodnes. Typ US-2 je nejpokročilejším a také nejdražším létajícím člunem současnosti.
Specifikace pro nový létající člun, který měl v budoucnu nahradit typ H6K, byly předány výrobci v létě roku 1938. Explicitně stanoveným úkolem bylo překonat parametry britského Short Sunderlandu a v té době také za perspektivní považovaného amerického prototypu společnosti Sikorsky, XPBS-1, pozdějšího VS-44, kterého ovšem vzniklo jen pět kusů a vojenského nasazení se nedočkal. Short Sunderland naproti tomu své kvality prokázal a sloužil po celou válku velice úspěšně.
Hlavním konstruktérem byl otec typu H6K, dr. Kikuhara. Vznikl nejen na svou dobu opravdu mohutný stroj s rozpětím 38 m (o bezmála 4 m více než Sunderland a o 6 m více než Létající pevnost B-17) poháněný čtyřmi výkonnými motory s mohutnou hlavňovou výzbrojí v podobě několika kanónů a kulometů v otočných věžích a střelištích a především nejen na japonské poměry s velmi silným pancéřováním důležitých agregátů. Na přelomu 30. a 40. let tak letectvo japonského námořnictva dostává letoun, který tehdejší několika kulomety ozbrojené stíhací letouny měly jen velmi malou naději sestřelit.

U.S. Navy Naval Aviation News August 1947, volné dílo
Nádrže pojaly 17040 l paliva a poskytovaly letounu nejen vynikající dolet 7200 km, ale byly vybaveny samosvornými obaly, chráněny hasícími přístroji a vybaveny čerpadly, které umožňovaly přečerpat palivo do nepoškozených nádrží. Prototyp vzlétl v lednu 1941. Nějakou dobu trvalo, než byly vyřešeny dětské nemoci konstrukce, především horší plavební vlastnosti než u předchozího typu, ale poté byl již letoun přijat do výzbroje a vznikla čtrnáctikusové série verze H8K1.
Budou využity mj. během operace K, tedy průzkumného letu nad americkou námořní základnou Pearl Harbor, jejímž cílem bylo jednak vyhodnocení stavu oprav a likvidace škod, jednak narušení jejich průběhu bombardováním. Z vojenského hlediska operace úspěch nezaznamenala, ale do dějin se zapsala jako bombardovací mise vedená do té doby na nejdelší vzdálenost (3100 km z Marshallových ostrovů k Francouzským fregatním mělčinám, kde letouny doplnily palivo z ponorek, a dalších 900 km nad Oahu).
Vývoj pokračoval vylepšenou variantou H8K2 se silnějšími motory, které v letech 1943-1945 vzniklo 112 kusů, a dalších 36 v dopravní úpravě jako H8K2-L. Podle spojeneckých stíhacích pilotů šlo o nejobtížněji zničitelný japonský letoun, s nímž se mohli utkat, jakkoli příležitostí bylo s ohledem na nízký počet relativně málo.
Typová řada předválečných a válečných japonských létajících člunů byla završena dvoumotorovými cvičnými hydroplány od společnosti Aiči, typ H9A1 postavenými podle požadavků formulovaných souběžně s H8K. Letoun určený k výcviku posádek létajících člunů, jak střeleckému, tak zaměřenou na protilodní hlídkování a protiponorkový boj, vznikl v necelých třech desítkách kusů.
Po druhé světové válce prošla společnost Kawanishi reorganizací a pokračovala a dodnes pokračuje pod názvem ShinMeiwa Industries. Po krátkém období orientace čistě na mírovou výrobu a těžké strojírenství vznikly v souvislosti se znovuvyzbrojením Japonska v nových mezinárodně politických konstelacích nové příležitosti a ShinMeiwa jich s nezapomenutými zkušenostmi z vývoje a výroby létajících člunů úspěšně využila.
Dr. Kikuhara, konstruktér předválečných a válečných typů H6K a H8K, sestavil počátkem 50. let výbor, který navrhl řešení pro moderní létající člun schopný přistání i na neklidném moři. Japonsko potřebovalo letoun schopný plnit úkoly v oblasti protiponorkového boje, a létající čluny nabízely v tomto ohledu stále oproti strojům čistě pozemním řadu výhod. Vývoj ovšem trval relativně dlouho. Konstruktéři se při něm ohlíželi na zahraniční zkušenosti. Podobně jako v počátcích létajících člunů v Japonsku proběhlo reverzní inženýrství, rozebrání a posouzení zahraničního typu, v tomto případě amerického Grummanu HU-16, s cílem získat zkušenosti v oblasti schopnosti krátkého vzletu a přistání (STOL).
Čtyřmotorový letoun s rozpětím 33,15 m a maximální vzletovou hmotností dosahující 45 tun dostal označení ShinMeiwa PS-1 vznikl na základě objednávky z poloviny 60. let a v roce 1969 byla objednána 21kusová série. Protiponorkový letoun zanedlouho doplnila také verze určená k zajištění pátracích a záchranných misí (US-1). Stroje PS-1 nosily naváděná torpéda, hlubinné bomby a 127mm rakety. Obranná výzbroj byla v podmínkách moderního leteckého boje považována za zbytečnou. Verze US-1A byla z výzbroje stažena až relativně nedávno, v prosinci 2017. Od roku 1976 si letouny připsaly 827 na moři zachráněných osob.

JMSDF US-1A, CC BY 4.0
Nahradily je letouny ShinMeiwa US-2, které jsou v současnosti nejpokročilejšími a také nejdražšími létajícími čluny světa. Testování nového letounu bylo zahájeno v roce 2003 a sériová výroba stoje navazujícího na předchozí PS/US-1, a ideově tedy i na předválečné létající čluny, se rozběhla v roce 2007. Japonské námořní síly sebeobrany plánují pořídit celkem čtrnáct kusů. v roce 2013 činila jejich cena 12,5 miliardy jenů (asi 2,6 miliardy korun).
Letoun dosahuje maximální rychlosti až 560 km/h při maximální vzletové hmotnosti 47,7 tuny. Z vodní plochy se dokáže odlepit na 280 m, z pozemní dráhy na 330 m. Dolet létajícího člunu činí 4700 km při cestovní rychlosti 480 km/h v 6000 m. Protipožární varianta s 15 tunovou vodní nádrží uletí 2300 km. A existuje také varianta pro přepravu osob (s 38-42 místy).
Velké čtyřmotorové turbovrtulové létající čluny jsou dnes již vzácností. Kromě Japonska je vyvíjí také ČLR (AVIC AG600 z roku 2017 nebo Harbin SH-5 z 80. let 20. století, kterých bylo postaveno sedm kusů). V protipožární službě stále létají dva obrovské Martiny Mars projektované ještě za druhé světové války jako protiváha strojům Kawaniši H8K.