Japonské stíhací eso při testování kořistního Mustangu: nebál jsem se žádné naší stíhačky

Japonské stíhací eso při testování kořistního Mustangu: nebál jsem se žádné naší stíhačky
Autor: Ghost Grey, volné dílo|Popisek: P-51 "Evalina" na japonské základně
01 / 07 / 2021, 16:00

Podobně jako měli Američané příležitost seznámit se důsledně s vlastnostmi japonské námořní stíhačky Micubiši A6M2 Reisen, Zeke, Zero, když v něm v červnu 1942 nouzově přistál Tadaoši Koga na aleutském ostrově Akutan (a později množství dalších), dostalo se i nemálo spojenecké techniky do rukou Japonců. Mnohé letouny jim padly do rukou při bleskovém tažení Filipínami, Malajsií nebo Indonésií, ale k tak důležitému a relativně včasnému získání klíčového protivníkova stroje se nedostali. Vývoj vlastních letounů tedy přizpůsobovali protivníkovi na základě nepřímých zkušeností. Až když se boje přiblížily mateřským ostrovům a válka se chýlila ke konci, získali kromě cenného palubního Grummanu F6F-3 Hellcat na Tchajwanu také z technického hlediska ještě cennější úlovek: North American P-51C Mustang.

16. ledna 1945 nouzově přistál ve svém protiletadlovou palbou poškozeném Mustangu na letišti Sučin v Číně poručík Sam McMillan. Šlo o letoun North American P-51C-11-NT vyrobený v Dallasu v Texasu a přidělený 26. stíhací peruti, 51. stíhací skupině 14. letecké armády. Původně poručíkovi Oliveru E. Strawbridgeovi, který jej nazval "Evalina" podle jména své přítelkyně, a toto jméno zdobilo příď stíhačky (některé zdroje oba piloty zaměňují, resp. McMillana nezmiňují). Pilot byl zajat a lehce poškozený letoun rychle opraven a opatřen japonskými výsostnými znaky, jimiž byly narychlo přemalovány ty americké, a zpod "karbanátku" Hinomaru tak stále vykukovaly charakteristické bílé obdélníky s modrým lemováním. A letounu zůstala také žraločí tlama, populární ozdoba mnohých spojeneckých stíhacích letounů, zejména v Číně, i nápis Evalina.

Do Japonska byl letoun přelétnut stíhacím esem japonského armádního letectva, majorem Jasuhiko Kuroem, který do ledna 1944 působil v Barně u 64. sentai, a následně byl převelen do Japonska, kde se stal testovacím pilotem a podílel se mj. na vývoji stíhacích letounů Kawasaki Ki-102, Nakadžima Ki-106 a Micubiši Ki-109, i japonské variantě německého raketového Messerschmittu Me 163 Komet, tedy Micubiši J8M Šusui. A kromě toho létal i bojové mise proti B-29. Třemi sestřelenými v březnu a květnu 1945 zaokrouhlí své válečné skóre na třicet vzdušných vítězství.

Kuroe přistál s opravenou Evelinou na ploše leteckého inspekčního centra japonské armády ve Fusse nedaleko letecké základny Jakota u Tokia a nešetřil na konto P-51 slovy chvály: "Byl jsem uchvácen jeho výkonem. Zatáčel skvěle, v horizontální zatáčce byl skoro tak dobrý jako naše Ki-84. Vysílačka byla vynikající, výzbroj a další doplňkové vybavení bylo velmi dobré, zejména ve srovnání s japonskými protějšky, a nadto měl také směrový radiozaměřovač." Japonci podrobili letoun podrobnému zkoumání a srovnávání, mj. s importovaným německým Focke-Wulfem Fw 190A-5. Bylo zjištěno, že Mustang je o něco pomalejší v horizontálním letu, ale ve střemhlavém je rychlejší a především stabilnější. Současně dospěli k závěru týkajícího se zásoby a spotřeby paliva, a výsledek nebyl povzbudivý: z ostrova Iwodžima by takový stíhací letoun mohl operovat nad Japonskem.

Testy pokračovaly na základně Akeno simulovanými souboji s japonskými armádními stíhačkami, především nejrozšířenějšími Nakadžima Ki-43 a Kawasaki Ki-61, během nichž byla vypracovávána doporučení, čeho se ve střetnutí s Mustangem vyvarovat a jak využít nemnoha předností jednotlivých japonských typů. Byla polovina dubna roku 1945, konec války se blížil, ale Japonci se nevzdávali - naopak, odhodlání bránit domácí ostrovy bylo nevyvratitelné. Kuroe se ve "svém" Mustangu vydal na okružní cestu po armádních stíhacích jednotkách (připomeňme rivalitu mezi armádou a námořnictvem a nulovou spolupráci a výměnu informací - armáda si získaný Mustang žárlivě střežila, ač námořní piloti se s nimi utkávali a zejména budou intenzívně utkávat samozřejmě také).

Poručík Sumita od 18. sentai později uvedl, že díky souboji s Kuroem zjistil, jak ve svém Kawasaki Ki-100 výkonnému americkému letounu unikat. Naopak Kuroeho závěr zněl pro japonské letce varovně a potvrzoval, co o Mustangu říkali spojenečtí piloti: "Měl jsem v tento P-51 takovou důvěru, že jsem se nebál žádné japonské stíhačky." Mezi piloty, kteří směli Mustang v Akenu pilotovat, byl také Johei Hinoki. Ten byl vůbec prvním japonským stíhačem, který Mustang v ostrém souboji sestřelil. Zřejmě šlo tedy o bitevní variantu A-36A Apache, a stalo se tak 25. listopadu 1943 nad Indočínou. O dva dny později byl Hinoki v souboji s Mustangy doprovázejícími svaz B-24 vážně zraněn a přišel o nohu. Působil pak právě ve stíhací škole v Akenu jako instruktor, ale pro nedostatek zkušených pilotů se dostal s protézou znovu do boje. Létal na Ki-100, a jeho posledním sestřelem byl opět Mustang. Na Hinokiho udělalo při testování tohoto amerického stroje dojem mj. čelní neprůstřelné sklo, které bylo slabší než japonská, a lépe průhledné, což byla v leteckém boji důležitá vlastnost. A ocenil také prostornost kokpitu. Ovládání amerického letounu pro něj bylo snadné i s protézou.

Japonci nepřekvapivě hodnotili Mustang vysoko jako stroj skvěle vyvážených parametrů, a především na ně udělala dojem jeho výstroj, která dalece přesahovala standard japonských letounů. Oceňovali také zpracování. Motor Mustangu prakticky neztrácel olej, což bylo u japonských motorů běžnou starostí. Evalina dolétala po vyhoření generátoru, což byla situace, kterou Japonci bez náhradních dílů neuměli vyřešit. Letoun byl buldozerem shrnut do blízkého jezera. Čert ví proč, dnes by z něj byl skvělý muzejní kus. Pokud by tedy byl přežil četné útoky amerického armádního i palubního letectva na japonská letiště v závěru války.

Zdroj: mustang.gaetanmarie.com; ww2aircraft.net

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace