Od počátku 20. století udávalo Japonské císařské námořnictvo v mnoha ohledech při vývoji válečných plavidel tón. Získalo postupně schopnost stavět moderní těžké jednotky, a nutilo dosavadní mocnosti reagovat. Také jako první zařadilo do služby loď, která byla od počátku stavěna jako letadlová. V jedné oblasti ale přímo definovalo nový přístup ke konstrukci lodí, které pak během války v Pacifiku nasazovalo v pestré škále rolí: torpédoborce. Kdo by neznal „Tokijský expres“, kterým kontradmirál Tanaka dopravoval posily a zásoby na Guadalcanal. V první části se zaměříme na první lodě tzv. speciálního typu: torpédoborce třídy Fubuki.
V klasifikaci válečných lodí námořnictva se torpédový člun – torpédoborec (suiraiteikučikutei) objevuje poprvé v systému definovaném roku 1898, a první jednotkou přijatou do služby byl Ikazuči (Hrom) z 23. února 1899. Člun o výtlaku 420 tun s posádkou 55 námořníků, vyzbrojený jedním 76mm dělem, pěti kulomety a dvěma 460mm torpédy. V roce 1900 získaly tyto lodě vlastní kategorii: torpédoborec (kučikukan) a následovaly další třídy. Poslední lodě zařazené do stavu v průběhu první světové války, třída Momo (Broskvoň), měly již výtlak 1100 tun, dvojnásobnou posádku, tři děla ráže 120 mm a šest torpéd ráže 533 mm.
Psali jsme: Bitevní lodě – pre-dreadnoughty japonského námořnictva (1897-1922)
Od 17. května 1916 do 30. května 1931 rozlišovalo námořnictvo torpédoborce do tří tříd. Ve třetí třídě zůstávaly staré lodě z doby před první světovou válkou. Lodě 2. třídy měly standardní výtlak do 1000 tun a patřily k nim ještě za války objednané jednotky tříd Momi a Wakatake. Nás však zajímají především lodě 1. třídy, tedy torpédoborce nad 1000 tun standardního výtlaku, přičemž přeskočíme třídy Minekaze, Kamikaze a Mucuki, jejichž jednotky se ve své roli zúčastnily akcí druhé světové války, případně byly reklasifikovány jako hlídkové lodě, a podíváme se na lodě třídy Fubuki.
Předešleme, že tak, jako U.S. Navy pojmenovává své torpédoborce podle osobností, v Japonsku byly pojmenovávány podle živlů, fenoménů spojených s počasím, mořem, nebesy: vítr (kaze), sníh (juki), déšť (ame), oblaka (kumo), vlny (nami), mlha (kiri), mráz (šimo) a měsíc (cuki). První část jména pak byla velmi pestrá, většinou odkazovala na roční období: jaro (haru), léto (nacu), podzim (aki), zima (fuju) nebo denní dobu: ráno (asa), večer (jú), apod. Jméno lodi bylo na torpédoborcích napsáno na boku znaky katakana.
Torpédoborec Fubuki (Vánice) vstoupil do služby 10. srpna 1928, a představuje zcela novou koncepci lodí tohoto typu, a i Japonci ji označili jako „speciální typ“ (tokugata). Při standardním výtlaku 1780 tun nesl silnou dělostřeleckou výzbroj v podobě šesti 127mm děl jako první na světě ve třech uzavřených věžích. U těch děl se zastavme, protože jimi budou vyzbrojeny všechny následující třídy torpédoborců (s výjimkou tříd Akizuki a Macu).
Námořní dělo 12,7cm/50 Typ 3 bylo dvojúčelové, a lafetace ve věžích torpédoborců umožňovala efektivní palbu proti letadlům (při náměru 75° dělo dostřelovalo do výšky 12200 m). Při 5-10 ranách za minutu měla tato výkonná zbraň dostřel 18400 m (při náměru 45°). Na prvních deset lodích třídy Fubuki umožňovala věž náměr do 40° (tzv. Model A), na ostatních pak do 75° (Model B). Kromě nich byly tyto zbraně lafetovány také s rozmezím -7°–55° (Model C) a konečně -7°–75° (Model D). Zbraň mohla kromě standardní tříštivo-trhavé munice vystřelovat osvětlovací a proti letadlům také zápalný šrapnel, tzv. sankaidan. Po roce 1943 se objevuje také protiponorkový granát.
Psali jsme: Námořní verze vojína Ryana: tragický osud pětice bratrů Sullivanových i celé posádky křižníku Juneau
Torpédovou výzbroj zastupovaly tři trojhlavňové torpédomety ráže 610 mm se zásobou 18 torpéd. Torpéd Typ 93, tzv. Dlouhá kopí, což je ovšem výraz anglosaský a poválečný. Japonci jim říkali Sanso gjórai (kyslíkové torpédo). Šlo o nejpokročilejší zbraně svého druhu nasazené během druhé světové války. Dokázaly nést bezmála půltunovou nálož rychlostí 48 uzlů až na 22 km, případně rychlostí 36 uzlů na vzdálenost 40 km. V účinnosti a spolehlivosti se jim žádné spojenecké torpédo nemohlo rovnat (americké Mark 15 mělo při 45 uzlech dosah 5,5 km, a při 26 uzlech doplulo na vzdálenost 13,7 km, přičemž velmi často selhalo). Kromě dalších střetnutí získaly Japoncům taktické vítězství v bitvě u ostrova Savo. Dokud spojenci nezískali a neprozkoumali neporušené „Dlouhé kopí“, neměli o jeho schopnostech tušení, a ztráty „mimo dostřel torpéd“ přisuzovali ponorkám a dokonce minám.
Zpět na palubu torpédoborce Fubuki. Díky stojům s výkonem 37 tisíc kW dosahoval rychlosti 38 uzlů, a kromě výše uvedené výzbroje nesl 25mm protiletadlové kanóny (jejich počet byl postupně navyšován, mj. odstraněním dělové věže č. 2), 13mm protiletadlové kulomety a 36 hlubinných pum. Za mimořádné výkony a silnou výzbroj platil nicméně poněkud horší stabilitou, což bylo po zkušenostech po prvním uragánu řešeno při dílčí přestavbě trupu.
Válku přežily jen dva z 24 torpédoborců třídy: Ušio, poslední jednotka podtřídy Ajanami, která se vzdala při kapitulaci Japonska, a Hibiki (jednotka podtřídy Akacuki). Fubuki samotný byl potopen v bitvě u mysu Esperance 11. října 1942 dělostřeleckou palbou amerických křižníků a torpédoborců.
Psali jsme: VIDEO: Japonsko spustilo na vodu nový torpédoborec třídy 27DDG s raketou SM-3
Závěrem první části se ještě podívejme na taktickou organizaci torpédoborců císařského námořnictva. Dva a více torpédoborců tvořily divizi torpédoborců (kučikutai) pod velením vyššího důstojníka, jejíž číslo nesly všechny lodě na přídi (nezaměňovat s individuálním trupovým číslem například amerických lodí). A určitý počet divizí pak tvořil tzv. torpédovou eskadru (suirai sentai), v jejímž čele stál kontradmirál a jejíž vlajkovou lodí byl lehký křižník. Složení eskader i divizí se přirozeně vyvíjelo podle situace.
Za příklad může posloužit 2. torpédová eskadra kontradmirála Raizó Tanaky (1892–1969) na vlajkovém lehkém křižníku Džincú, kterou tvořily v letech 1941–1942 8., 15., 16. a 18. divize torpédoborců, která byla nasazena při invazi na Filipíny, Holandskou Východní Indii, účastnila se bitvy v Jávském moři, bitvy u Midway a nejznámější pak je její role při doprovodu transportních lodí a při přepravě jednotek a zásob samotných během bojů o Guadalcanal: Tokijský expres, jak mu říkali Američané, a Krysí doprava podle Japonců. Velitelem torpédoborců byl původně také viceadmirál Čúiči Nagumo, jmenovaný 10. dubna 1941 do čela 1. leteckého loďstva. V letech 1929–1930 velel lehkému křižníku Naka a poté dva roky 11. divizi torpédoborců (Hacujuki, Fubuki, Širajuki). Japonské námořnictvo příliš často neumělo udržet osvědčené velitele v oblasti, které rozuměli.