Jedinečnost používání výbušných prachů skončila vynálezem dynamitu

Jedinečnost používání výbušných prachů skončila vynálezem dynamitu
Autor: flickr.com (CC BY 2.0) |Popisek: dynamit
04 / 06 / 2019, 16:00

Oheň a záliba v něm provázela člověka již od pradávna. Byl úzkostlivě střeženým pokladem a klíčem k přežití. Proto není divu, že se stal v celé historii lidstva předmětem bádání s cílem nejen jej zkrotit, ale i zesílit jeho účinky a využívat je nejen k vlastnímu prospěchu, ale také - jak je bohužel lidstvu vlastní - jako zbraň proti nepříteli.

Již ve starověku se používaly ve válkách nejrůznější hořlavé látky a zápalné směsi, které připomínaly střelný prach. Na konci 11. století existoval v severní Číně neobyčejně rozsáhlý železářský průmysl, který dokázal pro vládní a vojenské účely vyrobit až kolem 125 tisíc tun železa za rok. V těchto podmínkách zde probíhala v 10. až 13. století jedna z nejpozoruhodnějších světových vojensko- technologických revolucí, založená na objevu střelného prachu. Jedním z nejstarších informačních zdrojů je klasický spis "Wu T'ing Cung Jao", vydaný kolem roku 1040 Ceng Kung-liangem. Název práce lze přeložit jako "Hlavní zásady vojenství" nebo "Sbírka nejvýznamnějších vojenských technik"; obsahuje zajímavé a dobře srozumitelné poznatky o střelném prachu, toxických a signálních dýmech, plamenometech a dalších původních čínských vynálezech, které se uplatnily v pozemních i námořních bitvách. Úroveň čínské vojenské technologie ve středověku je také patrna ze spisu "Wu Pej Č'" (Záznamy o vojenských přípravách), napsaného jedním z vysokých vojenských činitelů a vydaného v roce 1628. Podrobnou historii čínského válečného umění středověku "Art militaire des Chinois" sepsal na základě původních pramenů v roce 1772 v Paříži jezuitský misionář Joseph Amiot.

Až do poslední třetiny 19. století neměl klasický střelný neboli černý prach v podstatě konkurenci a jeho základní složení se prakticky neměnilo; od všech předcházejících zápalných směsi se především odlišoval obsahem ledku. Ten pravděpodobně objevil na přelomu 3. až 4. století taoistický mnich Ke Chung. Znalosti o střelném prachu byly ve staré Číně okolo poloviny prvního tisíciletí v takovém rozsahu, ke kterému dospěli alchymisté arabského a latinského společenství až někdy v 11. až 13. století. K zahánění zlých duchů byly používány speciálně upravené bambusové hole, které po vhození do ohně explodovaly za ohlušujícího zvukového efektu. Zajímavý návod nadepsaný „Metoda malého chlapce na výrobu zlata“ je uveden v knize „Pao-pchu-c‘“ (Kniha Mistra Prostoru), která je dodnes středem zájmu odborníků, protože je do značné míry souhrnem tehdejších přírodovědeckých znalostí, mimo jiné také z alchymie. Pro svoji práci chlapec potřeboval červenou hlinku, slídu, hematit, ale také síru, ledek a ocet (všeobecně se předpokládá, že je uveden buď omylem nebo záměrně k svedení na scestí, místo dřevěného uhlí). Zajímavým způsobem vyřešili Číňané problém homogenizace jednotlivých složek v průběhu jejich zpracování za vlhka – po rozsáhlých experimentech vyhodnotili jako nejúčinnější látku vhodnou k ovlhčení moč pijáků vína.

V 9. století jej zde používali pro signální rakety a pestrobarevné ohňostroje, v polovině 10. století vyvinuli čínští pyrotechnici „ohnivé šípy“ (první střelné zbraně), „vybuchující ohnivé koule“ (předchůdkyně min), „olejové stroje lítého ohně“ (dnešní plamenomety) a válečné rakety poháněné střelným prachem. Jejich skutečné ničivé účinky byly zřejmě bídné, důležité však byly psychologické efekty všech těchto „zbraní“. Šlo o to spíše útočícího nepřítele vystrašit, než skutečně porazit. O způsobu, jakým se úzkostlivě střežený střelný prach dostal do Evropy, existuje řada teorií a domněnek. Podle jedné z těch pravděpodobnějších byla onou cestou tzv. „Hedvábná stezka". Jiná teorie toho, jak se tato nová technika dostala do Evropy uvádí její převzetí od muslimů na Pyrenejském poloostrově.

psali jsme: Zlořečený vynález Henryho Shrapnela

Středověcí alchymisté, čerpající svoje vědomosti z prvního díla o alchymii spisku „Testament“, jehož autorem byl poustevník a alchymista Morien (7. stol.), objevili zhruba v polovině 13. století třaskavou směs, velmi blízkou černému střelnému prachu. Traduje se, že k jeho vynálezu došlo v Evropě souběžně na několika místech, nejpravděpodobněji v Anglii významným oxfordským scholastickým filozofem a alchymistou (ve svých spisech prosazujícím názor, že základem poznání je experiment), současníky zvaným "Doctor Mirabilis", františkánským mnichem Rogerem Baconem (1214-1294) nebo v Německu největší vědeckou autoritou vrcholného středověku, všestranným (Doctor Universalis) filozofem, dominikánským teologem (učitelem církve) a přírodovědcem Albertem Velikým (1193-1280). V Baconově díle „Epistolae de secretis operibus artis et naturae et nullitate magiae“ (Listy o tajných dílech umění i přírody a nicotnosti magie) z doby kolem roku 1260 se píše: „Vezmi 7 dílů ledku (sal petrae), 5 dílů uhlí z mladého lískového dřeva a 5 dílů síry a znáš-li toto umění vyvoláš hrom a zničení.“ Dílo Alberta Velikého "De mirabilius Mundi"(O divech světa) přibližně z roku 1275 obsahuje složení směsi s vyšším explozivním účinkem: šest dílů ledku, jeden díl síry a dva díly uhlí z vrby. Celá věc má určitý nádech choulostivosti, protože Bacon ve svých spisech kritizoval Alberta Velikého za to, že nezná nic z experimentálních věd. V některých pramenech z 15. století uváděná existence dalšího údajného vynálezce střelného prachu a děla, záhadného německého mnicha Bertholda Schwarze, žijícího ve 14. století ve Freiburgu, není spolehlivě doložena a patří spíš do kategorie legend.

Počátek zavedení a používání střelného prachu v Evropě není zcela jasný. Hned od svého objevu ve 13. století sloužil černý prach výhradně vojenským účelům – jako vhodná střelivina pro moždíře (děla s krátkou hlavní, značnou váhou střely a bořicí silou) a těžká neohrabaná děla, první pistole, muškety a jiné střelné zbraně; není totiž citlivý na náraz a má čistě výmetný účinek, tzn. „vypuzuje“ střelu kupředu. Během 14. století se výroba palných zbraní, která ve svých důsledcích vedla k postupnému zániku rytířů jako středověkých bojovníků, stala v mnoha zemích prosperujícím odvětvím slévačského řemesla. První písemné zprávy o palných zbraních v Čechách pocházejí z posledních desetiletí 14. století. Pověstná je bitva u Kresčaku 26. srpna 1346 v 9. roce Stoleté války, při které hájili šesti děly (připomínající svým tvarem železnou láhev ve tvaru hrušky) své postavení Angličané vedení králem Eduardem III. proti francouzskému vojsku krále Filipa VI., v jehož řadách také padl slepý český král Jan Lucemburský. Účinek děl však nebyl nikterak ohromující a pravděpodobně mnohem větší dojem udělala na francouzské šiky nejúčinnější dalekonosná zbraň oné doby – pověstný dlouhý anglický luk.

V českém válečnictví nabyly střelné zbraně význam zejména v 15. století v období husitských válek. První zmínka o výrobě střelného prachu v českých zemích pochází z roku 1432. Jedním z několika evropských vojevůdců, kdo destruktivního účinku střelného prachu využívali, byl Jan Žižka z Trocnova. Česká lehčí píšťala a těžší hákovnice, husitská houfnice a tarasnice, se rozšířily nejen do sousedních států, ale i do zemí vzdálených. Teprve až o tři století později se střelný prach uplatnil jako trhavina při těžbě uhlí a rud. První odstřel horniny provedl v roce 1627 střelmistr Kašpar Weindl ve slovenské Baňské Štiavnici.

Původně se střelný prach vyráběl z pečlivě vyvážené směsi dřevěného uhlí, ledku (dusičnanu draselného) a síry v přibližném poměru 10:75:15. Dnes se toto jeho typické složení mění podle účelu použití: rozlišuje se prach puškový, zápalnicový, dělový a trhací (v druzích lente, forte a ordinaire podle obsahu ledku). Ledek jako oxidační činidlo je zdrojem kyslíku, který urychluje spalování uhlíkového paliva. Slovy Johna Batese z roku 1634: „Ledek jest jeho duší, síra životem a uhlí tělem.“ Zásadní vliv na kvalitu černého prachu má především pečlivost v celém procesu zpracování všech surovin (vysokou homogenitu směsi s přesně definovanou velikostí jednotlivých částic) a jejich chemická čistota, která již v době první průmyslové revoluce doznala značné dokonalosti. Přesný postup je pochopitelně předmětem chráněného know-how jednotlivých výrobců. Přesto žádná technologie nemohla odstranit nežádoucí uvolňování hustého dýmu při explozi nebo hoření černého prachu včetně vzniku velmi korozivních plynů (především oxidu siřičitého SO2), které rychle napadají a ničí kovové součásti. Za mlhavého počasí a bezvětří stačilo několik salv z pušek a nikdo se na bojišti nevyznal. V současné době se tato nejstarší známá výbušnina s detonační rychlostí blízké rychlosti zvuku (max. 340 m/s) využívá pouze k výrobě zápalných šňůr, jako levná průmyslová trhavina v lomech a jiných odstřelových prací, v zábavné pyrotechnice (je snadno zápalný a odolný vůči vnějšímu tlaku) a pro sportovní střelbu z replik starých palných zbraní.

Říká se, že historie lidstva je historií válek. Otázkou je, jak by se svět a jeho uspořádání vyvíjelo, nebýt objevu černého střelného prachu. Na základech položených čínskými alchymisty byly mnohem později – až v 19. století, objeveny nové výbušniny (střeliviny, třaskaviny a trhaviny) jako bezdýmný střelný prach, nitrocelulóza, nitroglycerin, dynamit, pentrit, hexogen, tetrazen, fulmináty, trinitrotoluen…

 

Autor: Bohumil Tesařík

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace