Autor fotografie: Ben Skála, Benfoto
27. srpna 1968 byl podepsán tzv. Moskevský protokol, kterým byl ideologicky zavržen obrodný proces v Československu, jenž probíhal od ledna 1968, kdy do čela ÚV KSČ nastoupil Alexander Dubček. Jediným mužem, který v Moskvě nepodepsal, byl komunista, předseda Národní fronty a lékař František Kriegel.
Okupace Československa pěti státy Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 znamenala konec nadějí na reformu socialismu, který měl dostat ,,lidskou tvář". Moskva se obávala, že se ,,reformní nákaza" rozšíří do celého sovětského bloku a Sovětský svaz tak ztratí nad ním kontrolu. Po vojenském obsazení Československa před 51 lety tak stálo sovětské vedení v čele s Leonidem Brežněvem před otázkou, jakými prostředky dosáhnout samotné likvidace reformního procesu. Prvním a vlastně klíčovým dokumentem byl tzv. Moskevský protokol, o němž se jednalo ve dnech 23.-26. srpna. Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský včetně Františka Kriegela a dalších byli odvlečeni Sověty do Moskvy, aby se zde zúčastnili jednání o dalším osudu ,,Pražského jara".
Nicméně v žádném případě se nedá hovořit o rovném jednání v situaci, kdy Československo bylo vojensky obsazeno. Naopak Sověti vytrvale československým zástupcům vyhrožovali, pokud představitelé vedení KSČ nepodepíšou nadiktovaný dokument. Hlavně se v tomto směru vyznamenával Alexej Kosygin,
A na internované členy vedení KSČ tato atmosféra dolehla, nejvíce na Dubčeka, který se nervově zhroutil a odmítal se zpočátku jednání účastnit. Sovětům pak ochotně pomáhal i Gustáv Husák, který se po 21. srpnu chopil nabízené šance a přesvědčoval československé zástupce, aby protokol podepsali. Zajímavé je, že to byl právě Husák, který stál před okupací Československa jasně na dubčekovských pozicích (,,Stojím a padám s Dubčekem") a nazval Brežněva ,,debilem" těsně po obsazení naší země. To mu však nebránilo pružně změnit své názory o 180 stupňů ve prospěch Sovětů, kteří jeho iniciativu samozřejmě přivítali.
27. srpna 1968 pak pod nátlakem Sovětů všichni internovaní vyjma Kriegela Moskevský protokol podepsali. Nutno dodat, že u Kriegela se jednalo o akt osobní či individuální statečnosti, který však na věci nemohl nic změnit. I když Sověti nechtěli původně kvůli podpisu Kriegela z Moskvy pustit, zaručil se za něho prezident Ludvík Svoboda, k němuž chovali Sověti respekt. Moskevský protokol v podstatě legalizoval pobyt sovětských vojsk na československém území, znamenal ideologické odsouzení obrodného procesu se všemi důsledky a otevřel tak cestu normalizaci (konsolidaci) politických poměrů.
Dalším hřebíčkem do rakve obrodného procesu kromě zmíněného Moskevského protokolu pak byla smlouva o dočasném pobytu vojsk na československém území z 16.10. 1968. Tu za československou stranu podepsal premiér Oldřich Černík a za sovětskou Alexej Kosygin. Smlouvu posléze ratifikovalo Národní shromáždění a František Kriegel byl jedním ze čtyř poslanců, kteří odmítli zvednout pro smlouvu ruku (kromě něho to byla ještě Gertruda Sekaninová-Čakrtová, Božena Fuková a František Vodsloň).
Kriegelova ,,neposlušnost" měla přirozeně v dané situaci své následky. Při členských čistkách, které nastupující normalizátoři s plnou podporou Moskvy rozpoutali v roce 1969, byl Kriegel z KSČ vyloučen a v roce 1970 penzionován. O několik let později se stal jedním z prvních signatářů Charty 77, stejně jako Jiří Hájek a mnozí další bývalí komunisté.