Autor fotografie: Screenshot YouTube|Popisek: A7V
Německo, stavící v letech druhé světové války svou strategii na bleskových úderech rychlých obrněných klínů, rozhodně v období předchozího konfliktu nepatřilo mezi vizionáře tankové zbraně.
Naopak, lze říci, že jeho generalita na novou zbraň hleděla s nedůvěrou a v tomto ohledu zůstala velmi konzervativní. V porovnání s tisíci britských a francouzských tak stála pouhá dvacítka německých těžkých tanků A7V, lehký typ LK II. se již na frontu ani nedostal.
Přitom nelze tvrdit, že by země vývoj zanedbala, naopak, již roku 1911 na půdě ministerstva války nad studií pásového tanku s otočnou věží, tedy velmi progresivní konstrukcí. Jeho duchovním otcem byl rakouský důstojník Günther Burstyn, jenž však ve své domovině narazil na stěnu lhostejnosti a nepochopení. Svůj projekt nazvaný Motorgeschütz potom popsal ve vojenském almanachu a vzbudil pozornost v sousedním vilémovském Německu. Ani zde stroj nerealizovali, ovšem armádní technici začali soustřeďovat poznatky o vývoji pancéřových vozidel i pásových podvozků a pohonných systémů, které probíhaly v zahraničí. Roku 1913 předložil jiný vynálezce, Fridrich Goebel,svůj projekt ,,pozemního křižníku", prapodivného stroje na kloubových nohách. Důstojníci z ministerstva logicky usoudili, že stroj musí být téměř neovladatelný a neuvolnili prostředky k postavení prototypu.
Až začátek světové války, zprávy špionů o vývoji v Anglii a především historicky první tankový úder na Sommě vyvolaly v Německu hlubší zákem o obrněnou techniku. Různorodé projekty nabízely domácí soukromé firmy, ovšem jejich návrhy byly natolik nezralé, že nemělo jakýkoliv smysl na nich dále pracovat. V říjnu 1915 vznikla na ministerstvu války sekce motorových vozidel, krytá označením A7V, které pak bylo přeneseno i na první německý tank. Do čela vývojového týmu se dostal Hauptmann Josef Vollmer, označovaný dodnes za otce německých tanků.Ten vedl práce na přípravě těžkého tanku, jenž měl být co nejrychleji uvedený do sériové výroby a na frontě se stát protiváhou obávaných britských obrněnců. Vollmer se rozhodl neplýtvat časem na vývoji nového podvozku a využil vyzkoušené koncepce Holt Catterpilar. Na ten umístil rozměrné krabicovité těleso trupu, postaveného nýtováním rovných pancéřových plechů na rám, svařený z ocelových profilů. Jeho tank měl jednoduchý tvar, podobně jako britská konkurence nenesl otočnou věž a na stropním pancíři se nacházela jenom hranatá velitelská nástavba.
V dubnu 1917 se Vollmerovi podařilo dokončit první technologický vzorek budoucího tanku, jednalo se o podvozek bez korby, s nímž probíhaly první série zkoušek. O měsíc později byl tank osazen korbou, zatím ovšem vyrobenou jen z dřevených desek. Prototyp zaujal část generálů a vzbudil zájem i samotného císaře, Vilém II. si jej nechal předvést v Berlíně-Marienfelde 19. června 1917. V říjnu 1917 se podařilo dokončit první skutečný tank, po němž přicházely další a další.
A7V spočíval na pásovém podvozku s řadou patnácti pojezdových kol malého průměru, montovaných po pěti na tři společné závěsy, odpružené vinutými pružinami. Doplňovalo je hnací a napínací kolo a šest kladek, po nichž byla vedena vrchní část pásu. Většinu podvozku skrývalo boční pancéřování korby. Trupy stavěly firmy Krupp a Röchling, u první z nich byla bočnice složena z pěti rovných plechů, čelní ze dvou, druhý výrobce dodával jednodušší korby, postavené z jednolitých plátů. Na stropním díle se nacházela velitelská nástavba jednoduchého hranatého tvaru, v ní vedle sebe seděli velitel a řidič, který měl z této výšky dobrý rozhled po okolí. K dispozici měli šest průzorů, které jim poskytovaly výhled na všechny strany.
Tank poháněla dvojice čtyřtaktních benzinových motorů Daimler o společném výkonu 200 koňských sil. Ten nebyl dostatečný, aby těžký stroj mohl vyvinout rychlost vyšší, než jakou se vyznačovala konkurence zpoza Kanálu La Manche.
Výzbroj kombinovala dělostřeleckou i kulometnou část. V čelním pancíři byl do podélné osy lafetován kanón Maxim-Nordenfeld ráže 57 mm s délkou hlavně 1,5 metru. Jednalo se o výkonnou zbraň, schopnou prorazit pancíř jakéhokoliv tehdejšího tanku až na vzdálenost svou kilometrů. Doplňovalo jej šest těžkých kulometů Maxim kalibru 7,92 mm, po dvou v každém boku i stěně, osádka navíc vozívala lehký kulomet, uložený uvnitř bojového prostoru. S ním mohli vést palbu otevřenými průzory nebo po vysednutí. Zásoba munice měla činit 180 dělostřeleckých granátů, osádky jich však nakládaly většinou více, až 400 kusů. Zpravidla se zachovával poměr 50% střepinových střel a 30% protipancéřových a 20% trhavých. Kulometné střelivo bylo ukládáno v pásech po 250 nábojích. Celkem se vezlo až 15 000 kusů. Zbraně byly rozmístěny tak, že zajišťovaly téměř kruhový obstřel. Zvažovalo se i dovybavení tanku plamenometem, ve skutečnosti ale nebylo na žádném ze strojů použito. Stejně tak nevznikla verze nesoucí čtyři kulomety a dva automatické 20 mm kanóny Becker.
Osádka se skládala z neuvěřitelných osmnácti mužl, vedle velitele a řidiče jimi byli mechanik, tři muži obsluhující dělo a dvanáct u kulometu - střelci a nabíječi.
Produkce postupovala pomalým tempem, takže do konce první světové války se podařilo zkompletovat pouhých 20 sériových vozidel. Každé z nich dostalo třímístné identifikační číslo a osádky jim ve většině případů přidělily bojová jména, která se skvěla na čelních pancířích.
V lednu 1918 byl postaven první oddíl A7V nazvaný Sturmpanzerkraftwagen Abteilung. Pod velením Hauptmanna Greifa byl 21. března nasazen do první bojové akce u San Quentinu. Z pěti obrněnců dojela na linii pouze dvojice A7V, jež tak dosáhly historického primátu prvních tanků německé výroby ve skutečném boji.
Tank A7V má však ještě jeden primát - zůstává jediným německým sériovým tankem první světové války.
A7V - základní technické údaje:
Hmotnost: 30 t
Délka: 7,35 m
Šířka: 3,06 m
Výška: 3,30 m
Motor: 2x Daimler
Výkon: 200hp
Rychlost: 12 km/h
Pancéřování - čelo 30 mm
boky 20 mm
záď 20 mm
Překážky - stoupání 18 stupňů
stěna 0,45 m
příkop 2, 20 m
brod 0,80 m
Výzbroj: I x 57 mm kanón, 6 x 7,92 mm kulomet
Osádka: 18 mužů
Zdroj: Ivo Pejčoch: Těžké tanky