Autor fotografie: IWM, Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Hawker Hurricane ve Francii, 1940
Jako ministerský předseda musel zejména ve válečných letech Winston Churchill učinit mnoho složitých rozhodnutí. Mezi ta nejnepříjemnější patří nepochybně rozkaz k útoku na francouzské loďstvo u Mers-el-Kebir ve snaze zabránit, aby se cenné francouzské lodě dostaly do rukou německé Kriegsmarine. Již 17. května 1940, měsíc a půl před Mers-el-Kebirem, však musela jeho vláda přijmout rozhodnutí, které sám později označil za "nejzávažnější rozhodnutí, jaké kdy musel britský kabinet učinit."
V lednu 1940 byl po velením leteckého maršála Arthura Barrata ustaven letecký sbor, British Air Forces in France (BAFF), nadřízená složka všem jednotkám Královského letectva nasazeným ve Francii v důsledku vyhlášení války Německu a očekávání německého útoku. Dělil se na tzv. Air Component, tedy jednotky určené k přímé podpoře Britského expedičního sboru, a Advanced Air Striking Force, předsunutý vzdušný útočný sbor, který měl za úkol s využitím francouzských letišť provádět útočné, bombardovací operace podle zadání Bombardovacího velitelství RAF.
Britské letecké síly prošly "podivnou válkou" či "Sitzkriegem" a k 10. květnu 1940, ke dni zahájení německého útoku na západní frontě, disponovaly na kontinentu 25 perutěmi. Air Component měl pět průzkumných perutí létajících na typu Westland Lysander, čtyři perutě lehkých bombardérů Bristol Blenheim určených především pro strategický průzkum, a čtyři perutě stíhací na proslulém Hawker Hurricane.
Útočný sbor se pak skládal z osmi perutí lehkých bombardérů Fairey Battle, dvou perutí dvoumotorových Blenheimů a dvou stíhacích perutí na Hurricanech. Podle plánu mělo být britské letectvo v případě německého útoku obratem posíleno o další čtyři stíhací perutě Hurricanů, a to se skutečně stalo, čímž vzrostl celkový počet britských stíhacích perutí ve Francii na deset.
Vzdušná převaha byla pro vývoj situace na frontě zásadní. A pro britskou vládu se velmi záhy, v důsledku rychlého německého postupu, stalo zásadním rozhodnout, jak dále postupovat. Již 14. května žádala francouzská vláda o posílení britského letectva ve Francii o dalších deset stíhacích perutí. Vlastní britské plány přitom počítaly s tím, že pro obranu mateřských ostrovů bude v případě německého útoku třeba šedesáti perutí - zatímco bojeschopných a zformovaných bylo v tu chvíli 39.
Šlo tedy o to, zda Velká Británie ještě věří v možnost, že se Francii podaří ubránit. Či lépe řečeno o to, zda napne všechny myslitelné síly, aby ji v boji podpořila a tohoto cíle dosáhla, anebo zda již několik dní po dlouho očekávaném německém útoku rozhodne, že Francii dále bránit de facto nebude, protože by tím ohrozila svou vlastní obranyschopnost pro další fázi války.
Proti jakémukoli dalšímu vysílání stíhacích perutí do Francie se ostře postavil především velitel stíhacího letectva maršál Dowding; Francie žádala deset, Britové poslali jako výraz kompromisu čtyři. Churchill osobně byl pro vyslání většího počtu stíhačů, ale nechal se přesvědčit. O zbývajících šesti perutích pak jednal osobně v Paříži s Daladierem. Pochyboval, že by šest perutí Hurricanů mohlo zvrátit výsledek bitvy o Francii, a v tom měl zcela určitě pravdu. Francouzi tvrdili, že stíhací letouny dodají pěchotě na zemi potřebné sebevědomí. Na podobný argument by ovšem v situaci druhé půle května 1940 vsadil budoucnost málokdo.
Na druhou stranu nebylo snadné sobě ani spojencům přiznat otevřeně, a ve chvíli, kdy se stále nepříteli vzdorovalo, že další posily nepřijdou, tj. že věc je ztracena. Rychlý kolaps fronty a následující události od zázračné evakuace z obleženého Dunkirku po bitvu o Británii dávají Churchillovu rozhodnutí nepřekvapivě za pravdu. Od spojenců lze žádat velmi mnoho - na prvním místě je však třeba moci spoléhat sami na sebe. Francie moc svého východního souseda podcenila a odpor, který mohla v důsledku klást, byl od první chvíle nedostatečný. Přesto se asi lze do Churchilla vcítit a pochopit, proč hovořil o nejzávažnějším rozhodnutí.
Zdroj: rafmuseum.org.uk; iwm.org.uk