Julius Caesar ve službách Stalina

Giulio Cesare byla jednou ze tří bitevních lodí italského královského námořnictva třídy Conte di Cavour postavených několik let před první světovou válkou. Sloužila v obou světových válkách, ale během Velké války se do bojové akce nedostala. Loď byla přestavěna v letech 1933 až 1937, kdy získala silnější zbraně, a díky novému pohonu dosahovala podstatně vyšší rychlostí než předtím.

Bitevní loď Giulio Cesare byla pojmenována podle nejslavnějšího římského vojenského velitele, Julia Caesara. Kýl lodi byl položen v janovských loděnicích 24. června 1910 a když 15. října 1911 loď sklouzla na vodu, nikdo netušil, jaký osud ji čeká o 45 let později v sevastopolském přístavu. Giulio Cesare byl zařazen do služby 7. června 1914 a sloužila jako vlajková loď italské flotily v Jaderském moři během první světové války. Díky zbabělosti admirála Paolo Thaon di Revela, který se obával rakouských ponorek, velká bitevní plavidla italské flotily blokovala na jižním konci Jadranu rakouské loďstvo a na útoky vyrážely torpédové čluny MAS, na jejichž kontě skončila i rakousko-uherská bitevní loď Szent István.

Po Velké válce Giulio Cesare i sesterská bitevní loď Conte di Cavour podporovaly italské operace na Korfu v roce 1923 a v roce 1928 se tehdy zastaralá bitevní loď stala výcvikovou lodí pro střelby. Její čas ale opět přišel, když lodě této třídy byly na Mussoliniho rozkaz rozsáhle modernizovány mezi roky 1933 až 1937. Obě lodě se zúčastnily invaze do Albánie v květnu 1939. 

V červenci 1940 se Giulio Cesare zúčastnila bitvy u Kalábrie, kde byla poškozena palbou z britské bitevní lodi Warspite. V listopadu 1940 byly obě bitevní lodě zakotveny v Tarantu, když na ně zaútočily britské letouny z letadlové lodi HMS Illustrious a Conte di Cavour byla potopena torpédem. Giulio Cesare unikla bez poškození a opět se postavila Britům v bitvě u mysu Spartivento. Poté doprovázela konvoje, než došlo ke kapitulaci itálie v září roku 1943. Podařilo se jí uniknout útokům bývalých spojenců - německých ponorek a letounů a 12. září byla internována na Maltě.

Po válce se stala částí vojenských reparací a připadla Sovětskému svazu, jehož průmysl nebyl schopný stavět lodě tohoto typu, přestože sovětský diktátor Stalin velké lodě obdivoval a ještě po válce nechal stavět dělové křižníky, přestože bylo jasné, že hladiny moří patří jiným lodím.

Loď se tedy přemístila na Sicílii, kde na ni byla podniknuta neúspěšná sabotáž, která měla zabránit tomu, aby padla do sovětských rukou. Nepovedlo se a z Julia Caesara se stala sovětská bitevní loď Novorossijsk používaná k tréninkovým účelům. Sověti loď vybavili radary, vlastní výzbrojí a údajně se uvažovalo i o změně hlavní dělové výzbroje.

K tomu ale již nedošlo, díky jedné z největších sovětských námořních katastrof v době míru. V noci z 28. na 29. října roku 1955 došlo asi v 1:30 ráno k obrovskému výbuchu, který otřásl bývalou italskou lodí. Nezkušení sovětští námořníci pod velením poručíka Churšudova (kapitán nebly na lodi) nebyli schopni loď zachránit a ta se přibližně v 5:45 otočila dnem vzhůru a definitivně se potopila večer 29. října. Z posádky asi 1 600 mužů zahynulo během výbuchu a následného potopení 608 mužů.

Vyšetřovací komise zřízená na rozkaz Nikity Chruščova do příčin výbuchu světlo nevnesla a teorie o staré německé mině se nedalo moc věřit. Až do pádu SSSR se nad osudem nešťastné lodě uzavřela voda. Po pádu říše zla jak SSSR nazýval americký prezident Reagan, se do pátrání po příčinách výbuchu dali dva Bělorusové - Taras a Jelagin. Podle nich se loď stala cílem britských diverzantů, kteří na sovětskou základnu pronikli v miniponorce X-51. Nálože měly zlikvidovat zastaralé bitevní lodě, které ale byly vyzbrojeny speciálními jadernými granáty ráže 320 mm. Správná likvidace těchto lodí měla podle obou běloruských badatelů zlikvidovat hlavní sovětskou černomořskou základnu jadernou explozí díky výbuchům jaderných granátů.

Ale oba Bělorusové zmiňují i teorii o pomstě Italů, kteří se nechtěli smířit s tím, že jejich bitevní loď skončila v SSSR a tak skupina potápěčů ze skupiny Decima Flottiglia MAS pod velením legendárního knížete Borgheseho, který za 2. světové války "zatápěl" britské Royal Navy, loď vyhodila do povětří.

Podle jiné teorie bylo potopení lodi provokací ze strany KGB, kdy mělo být z exploze obviněno Turecko a měla být rozpotána válka.

Novorossijsk byl 24. února 1956 vyřazen ze stavu sovětského námořnistva a vrak lodi byl rozebrán.

Co se ale opravdu stalo osudného 29. října 1955 v Sevastopolu se asi nikdy nedozvíme.

 

Zdroj: válka.cz, Okrety vojenne 2/2003

 

Tagy