Kapitán bitevní lodi Missouri ocenil odvahu a odhodlání pilota kamikaze - nepřítele pohřbili s vojenskými poctami

11. dubna 1945 narazil do boku americké bitevní lodi Missouri nedaleko Okinawy japonský stíhací letoun Zero. Ikonickou fotografii pár okamžiků před nárazem pořídil Len Schmidt, kuchař bitevní lodi. Zásah nezpůsobil velké škody ani ztráty na životech. Kapitán bitevní lodi ale svým mužům zakázal ostatky pilota svrhnout do moře se zbytky jeho letounu - nazítří nařídil pohřeb s vojenskými poctami.

Problematiku institucionalizovaných sebevražedných útoků z posledního roku druhé světové války v Pacifiku nelze nahlížet černobíle. Vzhledem k početní, technické a taktické převaze protivníka byly konvenční prostředky, kterými mohlo Japonsko pokračovat v předem prohraném konfliktu, převážně neúčinné. Nahlédnuto výhradně materiálně, pravděpodobnost, že pilot letounu, který se pokusí protivníkovu loď zasáhnout bombou či torpédem a vrátit se na základnu, uspěje a přežije, byla tak nízká, že poněkud vyšší šance sebevražedného pilota "alespoň" způsobit protivníkovi škodu byla platným argumentem.

Odhlédneme nyní od dalšího zřejmého úhlu pohledu, jímž jsou japonské vojenské a především samurajské tradice, namnoze ve 40. letech 20. století překrucované a zneužívané totalitním militaristickým režimem, který ve válce, kterou zahájil, využíval všech dostupných prostředků zcela bezohledně a do krajnosti. Ani zde ale nelze ani konkrétním zástupcům ve velení ani vojákům nepřiznat přirozenou a vojenskou ctí vedenou snahu bránit svou zemi, z povinnosti, vlastenectví a dalších ušlechtilých pohnutek, vždyť oni individuálně válku nezahájili, neměli na výběr, a byli jen jejím nástrojem.

video: youtube

Lze-li hovořit o válečném zločinu, tedy v případě vnucené sebevražedné taktiky. A i v těchto případech lze v duchu řečeného namítat, že v konečném součinu všech pravděpodobností nebyl mezi konvenčními a nekonvenčními způsoby boje pro jednotlivého japonského vojáka zásadní rozdíl.

Těmito úvahami se zřejmě musel v nějaké míře zabývat také velitel bitevní lodi Missouri, kapitán William Callaghan, když 11. dubna dubnu 1945, během bitvy o Okinawu, jeho loď zasáhl svým stíhacím letounem Micubiši A6M5c Reisen (Zero) buď devatenáctiletý poddůstojník námořního letectva Secuo Išino, nebo jeho spolubojovník Kenčiki Išii, jak plyne ze závěrů studie Akiry Kačiho publikované v roce 2005. Fotografie letounu krátce před nárazem do amerického obrněnce patří mezi nejznámější snímky války v Pacifiku.

Išino i Išii byli příslušníky 5. perutě Kenmu, speciální útočné jednotky (Tokubecu Kógekitai, Džinrai Butai, Dai 5 Kenmu-tai) ze svazku 721. námořní letecké skupiny. Šestnáct Zer startovalo toho dne ze základny Kanoja v prefektuře Kagošima na ostrově Kjúšú. Japonci mířili po dvojicích do oblasti jižně od Kikadžimy, kde byly hlášeny spojenecké námořní síly. Ze třinácti letounů, které se na americký operační svaz (resp. operační skupinu TG 58.4) dostaly, dva provedly úspěšný útok. Jedno Zero zasáhlo torpédoborec DD-661 Kidd. Útok si vyžádal život 38 námořníků a 55 jich zranil.

Druhé Zero s 500liberní (226 kg) bombou dopadlo na BB-63 Missouri, z pravoboku pod úrovní hlavní paluby, na kterou se dostaly jak trosky letounu, tak především palivo, které způsobilo omezený a rychle zvládnutý požár. Škody nebyly významné jednak proto, že bitevní loď byla silně pancéřovaná, jednak proto, že bomba byla z nějakého nevysvětleného důvodu uvolněna několik vteřin před nárazem. Snad jako důsledek intenzivní protiletadlové palby a zasažení kokpitu, pilota či závěsníku.

Nálady v americkém námořnictvu nebyly vůči Japoncům obecně ani vůči pilotům kamikaze z pochopitelných důvodů nakloněny. Američané museli vést tvrdé boje, ač o výsledku nemohlo být pochyb. Běžný námořník měl útoky kamikaze nikoli za projev zoufalé odvahy při obraně Japonska, ale za projev zlovolného a zuřivého fanatismu. Zbytečnost celého podniku tyto nálady umocňovala, utrpěné ztráty na vlastní straně se promítaly v nenávisti. Místo klidného života doma museli vojáci a námořníci riskovat své životy a zdraví kdesi v Pacifiku bojem o místa, jejichž jména neuměli vyslovit.

Přes tyto nálady ale s ostatky pilota, které byly nalezeny v troskách letounu na palubě bitevní lodi, zacházet zcela automaticky bez úcty nebylo možné, a námořníci se dotázali kapitána, zda je mají při likvidaci následků útoku svrhnout do moře i se zbytky Zera. Jeho odpověď mnohé nepotěšila: "Ne, až vše zajistíme, vezměte je na ošetřovnu, zítra ho pohřbíme."

Na ceremonii byla vyrobena improvizovaná válečná vlajka císařského námořnictva, účastnil se jí kaplan, nosítka s ostatky neslo šest námořníků, nastoupená posádka salutovala a k uctění padlého nepřítele zazněla čestná salva z pušek. Proti těm z Američanů, kteří se otevřeně proti ceremonii vyslovili, byla uplatněna kapitánem nařízená disciplinární opatření. Byl přesvědčen, že právě vojenský respekt a přístup k nepříteli jako ke ctihodnému soupeři a člověku může v psychicky vypjatých válečných okamžicích posádku povzbudit a dát jí naději, že to celé má nějaký smysl. Prohlásil, že šlo o poctu válečníkovi, který prokázal odvahu a odhodlání a který zaplatil v boji za svou zemi nejvyšší cenu života.

Secuo Išino, byl-li tím válečníkem on, několik dní před útokem poslal své matce dopis s básní:

Drahá matko,

konečně nadešel den, kdy rozkvete poslední květina.

Odejdu s úsměvem.

Prosím, nic neříkej, protože to vše je pro vlast.

Den, kdy se setkáme příště, bude pod nádhernými květy ve svatyni Jasukuni. Prosím, řekněte, že jsem si vedl dobře a usmívejte se, neplačte. Modlím se za dobré zdraví každého z vás na věky věků.

Opatrujte se.

Na dnešní úkol jsem dlouho čekal.

Vše, co mi nyní zbývá, je narazit přímo

Do nějaké nepřátelské letadlové lodi.

6. dubna

Secuo.

Zdroj: kamikazeimages.net; warhistoryonline.com

Tagy