Autor fotografie: Pixabay.com/cs
Security magazínu poskytl k 50. výročí upálení Jana Palacha rozhovor renomovaný historik doc. Michal Stehlík.
Pane docente, Jan Palach se upálil na protest proti okupaci Československa v roce 1968 a nastupující normalizaci. Existovaly ještě nějaké méně známé okolnosti, které mohly k jeho rozhodnutí přispět?
Možná bych z hlediska jeho důvodů a motivací zdůraznil ještě jinou zásadní věc. Šlo o protest proti letargii, proti lhostejnosti, proti opuštění ideálů roku 1968. O normalizaci bych vlastně ještě nehovořil, sami komunisté hovořili o období počátku „konsolidace“. Jana Palacha patrně nejvíce ovlivnila ta atmosféra společnosti, která „to vzdala“.
Jak reagovala na Palachův čin veřejnost?
Můžeme hovořit o posledním obrovském vzepětí solidarity, nevím, zda jěště ideálů. Jeho pohřeb a reakce na čin byly zcela mimořádným, bohužel dosti krátkodechým obdobím. Samotný pohřeb byl doslova národní manifestací. Zároveň panovala obava, zda nebudou takové oběti pokračovat, pro společnost byla podobná forma protestu skutečným šokem.
Je pravda, že před svou smrtí Palach přemýšlel o nějaké radikální formě protestu, jako například obsazení rozhlasu studenty?
Ano, je doloženo, že uvažoval a dokonce navrhoval, aby se právě rozhlas stal místem demonstrativního obsazení, po kterém měly následovat výzvy směrem k veřejnosti. Je na tom vidět na jedné straně možná naivní přístup, že podobnou věc lze uskutečnit. Na druhé straně ale vnímejme tento plán jako Palachovu snahu oslovit skutečně masy, to znamená celou společnost, nestačilo mu apelovat na své nejbližší okolí.
Před nějakým časem se vyskytl ve veřejném prostoru spor o to, jestli Jan Palach podporoval reformní proces v roce 1968, či nikoliv. O tom, že ano psal i novinář Jiří Lederer v knize o Palachovi z roku 1990. Domníváte se, že Jan Palach obrodný proud v ČSR skutečně podporoval?
Když nahlížíme z dnešní perspektivy na rok 1968, často vnímáme obrodný proces jako něco ,,komunistického”, byť s lidskou tváří, a podpora tohoto procesu ze strany Jana Palacha se někomu může zdát nemístná. Ale když se vrátíme do tehdejší doby, atmosféry, musíme vnímat tu postupnou euforii z nových svobod, konce cenzury, svobodného psaní názorů, diskusí o minulosti, dokonce obnovování alternativních politických směrů. To vše je skryto pod možná příliš příznakovým pojmem ,,obrodný proces”. Jan Palach byl rozhodně člověk, který podporoval demokratizaci, na druhé straně to byl člověk velice silně sociálně cítící, nedělejme z něj nějakého ostrého liberála proti komunismu. Právě na této otázce je hezky vidět, jak už jsou tyto události vzdálené, a my v nich hledáme mnohdy odraz našich vlastních názorů na tehdejší dobu. Z Palacha je více symbol, nežli konkrétní dvacetiletý student.
Považujete Palacha za ,,opravdový" symbol vzdoru proti totalitnímu režimu, nebo si jej až příliš ,,zbožšťujeme" a na ostatní tak trochu zapomínáme?
Vlastně jsem Vám částečně nevědomky odpověděl v předchozí otázce. Bezpochyby je symbolem, pro každého však patrně symbolem něčeho jiného. Někdo v něm vidí symbol boje proti komunismu, někdo naivního mladého člověka, který podporuje socialismus s lidskou tváří. Pro mě zůstává symbolem odporu, výkřiku proti lhostejnosti, a to v každé době. Každá doba však potřebuje své symboly a na osudy mnohých díky tomu zapomínáme, to je pravda.
Ptám se v té souvislosti, že někteří lidé se domnívají, že Palachova smrt byla až zbytečně velkou obětí a že vzdor nastupující normalizaci se dal vyjádřit i jinými způsoby. Souhlasíte s tímto tvrzením?
Tímto soudem se jakoby ,,vlamujeme” do úvah a myšlenek Jana Palacha. Kdo posoudí onu ,,zbytečnost”? Pokud bychom vnímali dějiny pouze jako systém praktické politiky, která přináší či nepřináší přímé výsledky, užitek či úspěch, muselo by jít o zbytečný krok, zbytečnou oběť. Jenomže dějiny se pouze na přímý politický užitek nikdy neredukují. Jan Palach byl klíčovým symbolem pro novou generaci konce osmdesátých let. Proč by se jinak tolik mladých angažovalo v tzv. Palachově týdnu? Chtěli vice svobody a zároveň zde měli vodítko, konkrétního člověka s jeho obětí, který dokázala jít za hranici vlastní existence. V tom je jeho odvaha, protest a oběť doslova nezastupitelnými.
Dalšími méně známými ,,lidskými pochodněmi" byli v Československu Jan Zajíc a Evžen Plocek. Proč už je dnešní mladá generace prakticky nezná?
Důvodů je několik. Jan Palach byl první a především měl jeho čin obrovský dopad na veřejný prostor. To se už následně neopakovalo. Stát a posilující konzervativní režim již nedovolil, aby se oběti Zajíce a Plocka objevily tak výrazně ve veřejném prostoru. A navíc, každý měsíc roku 1969 tzv. ,,přituhovalo”. Jihlavský pohřeb Evžena Plocka tak sice ještě velkou místní manifestací, ale to je vše, protesty už potom nepokračují. Následné dvacetileté ticho normalizace pak dalo zapomenout na tyto osudy a jistým způsobem tak zůstal v historické paměti Jan Palach osamocen.
Existovaly kromě dnes již veřejnosti prakticky neznámého Slováka Michala Lefčíka i jiné ,,lidské pochodně" v dalších státech sovětského bloku, které takto solidarizovaly se situací v Československu?
Máme doklady o podobném činu např. z Lotyšska, resp. tím pádem z tehdejšího Sovětského svazu. Zároveň právě v Sovětském svazu nebylo možné, aby se protest jakkoliv objevil následně ve veřejném prostoru. Pokud byl leden a únor 1969 v Československu ještě v něčem pozůstatkem roku 1968, v Sovětském svazu nic podobného nebylo možné, zde vládl Brežněv naprosto tvrdě.