Autor: Trockennasenaffe CC BY 3.0|Popisek: Ta 154
I Němci stejně jako svého času Britové v případě letounu De Havilland Mosquito se pustili do výroby vlastního dřevěného letounu. A jak to dopadlo?
Video: YouTube
Na rozdíl od Britů, kteří se již ubránili a přešli do ofenzívy, zatímco Německo válčilo především na východní frontě, ovšem vzdušná obrana Říše potřebovala především výkonný těžký stíhací letoun, který by se mohl postavit čtyřmotorovým bombardérům během mohutných nočních náletů RAF na průmyslová centra. Dosud Luftwaffe k těmto úkolům nasazovala upravené původně denní stíhací letouny. Přičemž k nočním akcím se velmi dobře hodily právě dvoumotorové stroje s dvojčlennou osádkou. V noci nemuseli mít obavu z doprovodných stíhačů, proti nimž měly značnou nevýhodu v obratnosti a byly jim relativně snadným cílem, a zároveň byla výhodou možnost nést mohutnější výzbroj, a především posílené navigační a pozorovací schopnosti díky druhému členu posádky. Zdaleka nejdůležitější pro efektivní nasazení nočních stíhacích letounů se stalo využití palubního radaru.
V září 1942 dostal technický ředitel společnosti Focke-Wulf Kurt Tank za úkol zkonstruovat dvoumístný stíhací letoun přímo určený pro noční stíhací operace. Hlavním konstrukčním materiálem mělo být dřevo, stroj se měl vyznačovat dostatečným doletem a silnou kanónovou výzbrojí, která jediná dávala letcům proti těžkým bombardérům naději. Vznikl velmi moderně vyhlížející hornoplošník ladných křivek s příďovým podvozkem, s překližkovým povrchem a plátnem potaženými řídícími plochami. Výzbroj se měla skládat ze čtyř kanónů (2x20 mm a 2x30 mm). Zalétání prvního prototypu proběhlo v červenci 1943 a ač byl stroj opatřen slabšími motory, piloti ho hodnotili jako velmi zdařilý. Již druhý prototyp pak létal s radarem FuG 212 Lichtenstein C-1 s anténami na přídi... ty znamenaly značnou ztrátu rychlosti (až o 75 km/h), ale s tím se jednak počítalo, jednak to byla cena, kterou noční stíhací letoun "platí rád", a jednak šlo stále o velmi rychlý letoun (až 678 km/h v 10000 m).
Až dosud tedy vše probíhalo skvěle a dařilo se. Byla objednána 250kusová série první verze označené Ta 154 A-1. Ale sériová výroba se potýkala s vážnými problémy. Mezi ně patřilo několik havárií letounů v důsledku nedostatečné pevnosti konstrukce, pro níž bylo využito v době všeobecného nedostatku všeho... náhražkového lepidla. Stavět moderní stíhací letoun Babicovou metodou se nevyplatilo. Havárie vedly k rozhodnutí výrobu v srpnu 1944 zastavit, a kapacitu továren dát k dispozici pro výrobu vyzkoušených typů, ale také ještě progresívnějšího Dornieru Do 335. Z asi třiceti strojů Ta 154 se nakonec některé dostaly k bojovým útvarům (noční stíhacím eskadrám 3 a 10 a doplňovací stíhací eskadře 2). Výsledkem jejich nasazení jsou dva nepotvrzené sestřely a nedobrý dojem z výkonů, které sice teoreticky britské Mosquito překonávaly, ale v přímé konfrontaci se ukázalo, že motory ve velkých výškách na britský letoun nestačily.
Spojenci o snaze stavět nový výkonný noční stíhací letoun věděli od začátku díky leteckému průzkumu, a zaměřili proti jeho vývoji své úsilí v podobě četných náletů proti vývojovým a testovacím centrům - a tyto nálety měly stát i za nedostatkem speciálního lepidla, které měla dodávat společnost Goldschmidt z Wuppertalu.
Co bylo na celém projektu "nejskvělejší"? Na deset tisíc dělníků na něm strávilo rok práce, jejímž výsledkem bylo třicet sériových a nespolehlivých letadel, která dosáhla dvou nepotvrzených sestřelů.
Zdroj: history.net