Autor fotografie: Pixabay|Popisek: Ilustrační fotografie
Kdo to byli Vikingové? Válečníci, kterých se bála celá Evropa, ale ve své podstatě to byli zemědělci, kteří se jen chopili své příležitosti. Ovšem to neznamená, že by byli mírumilovní a v dnešním stylu slova „hodní“.
I nejméně bojovná společnost v Grónsku byla násilnická a nalezly se o tom písemné záznamy i archeologické nálezy. Původně Vikingové žili na území dnešního Norska, Švédska a Dánska. A kromě zemědělství (které do Skandinávie proniklo až kolem roku 2500 př.n.l.) se živili trochou obchodu. Ten pravděpodobně zahrnoval vývoz kůží, vosku a medu, ale nemířil do nijak vzdálených končin. Až pak přišel takříkajíc přelomový moment, který Vikingům ukázal jejich možnosti – v roce 793 n.l. přepadli dánští Vikingové klášter na ostrůvku Lindisfarne a zjistili, že místní obyvatelé se nijak moc nebránili. (kupodivu když to byli mnichové…).
Z hlediska Angličanů došlo k něčemu nepředstavitelnému. Kronikář to popisuje jako: „Nikdy předtím se v Británii neobjevil takový teror od pohanů. Pohané prolili krev služebníků páně kolem oltáře a šlapali po nich, jako člověk šlape po výkalech.“ Po nájezdu byl klášter ještě nějakou dobu používán, ale nakonec byl v roce 884 přemístěn do Chesteru-le-Street včetně těla svatého Cuthberta.
Klášter, který Dánové vyloupili, určitě nebyl chudý. Bylo to jedno z míst, kde se opisovaly/vytvářely knihy a jako příklad jde uvést tzv. Lindisfarnský evangeliář. Ten je pokládán za jedno z nejkrásnějších děl anglosasko-keltské kultury. Navíc byl klášter sídlem biskupa. A z hlediska obrany byl pravděpodobně slabý. V této době se v Británii stavěly kláštery na ostrůvcích, poloostrůvcích, útesech a v ústích řek. Toto umístění bylo voleno mimo jiné, aby přispělo k obranyschopnosti a snížil se vliv politiky na kláštery. Ovšem takováto místa byla pro Vikingy ideálním cílem, protože oni se z lodí vylodili na takováto místa a špatná přístupnost naopak mohla zabránit případným posilám z pevniny, aby ve prospěch kláštera zasáhly.
Tento zážitek nejspíše ukázal ostatním Vikingům, že mohou dosáhnout mnohem většího bohatství, když nebudou zkoušet obchodovat, ale prostě doplují k cizímu pobřeží a tam si opatří spoustu zajímavých věcí (čti uloupí, nakradou, narabují). Tím tento moment odstartoval vikingskou expanzi. K ní byl ale kromě tohoto ještě jeden důvod – v této době probíhalo jedno z teplejších období, kdy území Skandinávie dodávalo více potravin než dříve při stejném nebo i mírně menším úsilí a tak narůstal počet Vikingů a tyto „nové ruce“ bylo možné využít jinde. Vikingové expandovali do mnoha míst – Normandie, Anglie, Orkneye, Faerské ostrovy, Island, Grónsko, Shetlandy, Severní Afriky, Ruska. Této expanzi a nájezdům navíc přispělo to, že Vikingové měli zákony, že majetek otce přechází na nejstaršího syna a ostatní nedostanou nic. Tím spíše se tito mladší synové zkoušeli zabezpečit jinde.
To, že se Vikingové chopili příležitosti prakticky ihned, naznačuje (dle mne) i to, že hned následující rok napadli ve stejném duchu klášter Iona. Podobnost je až zarážející. I zde se jednalo o zavedený klášter, který si mimo jiné vydělával psaním knih, nachází se na ostrově a nebyl chudý, protože byl oblíbeným poutním místem (byly zde pozůstatky svatého Kolumba). I tento klášter byl po nějakou dobu navzdory vikinským nájezdům udržován, ale nakonec byl v roce 849 opuštěn a ostatky byly rozděleny mezi Skotsko a Irsko (mimochodem tento klášter se nachází na přesně opačné straně pobřeží Britských ostrovů než Lindisfarne).
K tomu, že před nájezdy Vikingové příliš necestovali mne vede ještě jedna indicie – slovo Víkingar ze kterého se vyvinul název Vikingové, znamená nájezdníci. To dle mne naznačuje, že před počátkem nájezdů se Vikingové nijak označovat nepotřebovali a tak nejspíše nikam daleko necestovali (podle některých teorií vychází jméno ze slova označujícího zátoku, ale to by u Dánů podle mne nesedělo). Jinak ale měli mnoho různých jmen, kterými byli nazýváni. Ve Francii to byli Seveřané, Normané nebo Lochlanachové, v Anglii Dánové, v Rusku Varjagové (odtud Varjažská garda), v Německu Ascomanové, v Irsku Dubgail a Finngail, u Arabů občas Rhōsové.
Jaké měli ke své expanzi prostředky? Lodě, zbraně, brnění, nástroje…
Vikingové lodě pravděpodobně začali používat poměrně záhy. Vedlo je k tomu členité pobřeží, kde se často stávalo, že cesta po moři byla mnohem rychlejší než cesta po zemi. Také začali obchodovat a tento obchod pravděpodobně připravoval cestu pro budoucí nájezdy (stejně tak například Španělé ve střední Americe zpočátku jen obchodovali a loupení a vraždění přišlo na pořad dne až později). Již v roce 789 je z Wesexu prý záznam, že tam připluly tři vikingské lodě, a když králův zástupce pozval Vikingy na hrad, tak nakonec za to zaplatil svým životem (tito Vikingové ho zabili).
Vikingské lodě byly celodřevěné s klinkerovou obšívkou, jedním stěžněm a ráhnovou plachtou na něm. Nejčastější byl drakkar / langskip – 30-40 m dlouhý a zhruba s poměrem délky k šířce 6:1. Vikingské lodě měly nízký ponor. Díky tomu dokázaly plout i proti proudu řek nezvykle daleko. Počet bojovníků, kteří na nich cestovali, není možné jednoznačně stanovit, protože kromě veslařů lodě vezly i další bojovníky a samozřejmě nosnost lodi byla omezená a tak čím více dalších bojovníků tím méně případného dalšího nákladu.
Vikingské brnění je v představách mnoha lidí spojeno s rohatou helmou, ale archeologové nic takového nemohou potvrdit. Vikingové nosili půlkulatou helmu, která občas měla částečnou obličejovou masku (většinou očnice). Zbroj měli kroužkovou, koženou nebo šupinovou. Občas bojovali úplně bez zbroje a pro berserky to byla víceméně povinnost ze sebe zbroj ve chvíli „rozzuřování“ strhnout. Vikingové také často používali štíty. A to převážně dřevěné kruhové s kovovým lemem a středovou puklicí.
Zbraněmi Vikingů byly meče a sekery. Náčelníci (a ten, kdo si to mohl dovolit) měli až na výjimky meče. Meč sice nebyl takovým jednoznačným vyjádřením společenského statutu jako ve feudální západní Evropě, ale určitým symbolem přece jen byl. Většina Vikingů ale používala spíše zbraně. Meč byl svým způsobem luxus. Vikingové používali i luky a šípy. Uměli jezdit na koni, ale na svých lodích koně převáželi spíše výjimečně a většinou spíše jako kořist, než aby je tahali do bitvy. Použít proti Vikingům jízdu bývalo poměrně osvědčeným prostředkem, jak jim způsobit problémy. Pokud se Vikingové někde zmocnili koní, tak je sami rádi využili, ale podle některých zpráv asi nebyli tak dobří jezdci, jako západoevropská šlechta (což se dá pochopit vzhledem k tomu, že ve svých zemích koně používali poměrně málo a západoevropští šlechtici trávili v sedle hodně času).
Vikingové meče i sami vyráběli, ale pozor, tzv. vikingský meč ve skutečnosti pochází z „velkokováren“ ve Francké říši a do Skandinávie se jen dovážel. Nicméně přesto dokázali ve vzácných výjimkách vyrábět na svou dobu mimořádné meče (materiálem bylo něco, co připomíná kelímkovou ocel a lepší materiál byla v té době jen damascénská ocel). Jakým způsobem toho dosáhli? To vzhledem k dnešnímu stavu poznání Vikingů není možné jednoznačně stanovit, ale pokud bych se měl pokusit o odhad, tak bych tipoval, že se jednalo o něco jako zkujňovací výheň (jestli chce někdo na toto téma disputovat, tak nejsem proti).
Nástroje, které Vikingové používali, byly zemědělské nástroje (pluhy, lopaty, sekery, srpy ...), nástroje do domácnosti (např. nůžky, jehly, nože, šídla …); hřebíky, skoby a další stavební pomůcky.
Vikingové vyráběli železo nikoli ve velkých organizovaných „podnicích“, ale individuálně na každém statku. Oproti dnešním rudám, které musí obsahovat minimálně 30% železa, aby se s nimi vůbec někdo zabýval, Vikingové dokázali zpracovat i rudu, která měla železa pouhé jedno procento (ve Skandinávii se často pro výrobu železa používaly oxidy železa, které jsou usazeninami a ne rudou v našem slova smyslu). Stejně jako jinde v Evropě používali Vikingové k výrobě železa dřevěné uhlí, ale vzhledem k mnohem menšímu množství železa spotřebovali dřevěného uhlí více (to způsobilo problémy na mnoha ostrovech, které osídlovali).
Jaké bylo vikingské hospodářství „doma“?
Spočívalo převážně na chovu čtyř základních zvířat – prasat, krav, koz a ovcí (seřazeno zhruba podle náčelnické oblíbenosti masa). Z plodin pěstovali ječmen, žito, oves, luštěniny, kořenovou zeleninu a zelí. V některých hrobkách byly nalezeny pšeničné chleby, ale nejsou náznaky, že by pšenici pěstovali Vikingové a tak se patrně jedná o luxusní zboží z dovozu. Vikingové také až do svého většího kontaktu (čti větších nájezdů) neznali mince jako platidlo (nebo většinu z nich). Důvodem, proč nakonec mince začali uznávat, bylo (dle mne), když jim někteří panovníci v místě nájezdu v mincích zaplatili výpalné. Sami Vikingové začali prvně razit mince v první polovině 10. století v království Jorvik (kolem dnešního Yorku), protože se v místě zmocnili zkušených řemeslníků. Motivy na mincích byly například: meč, luk s šípem, pták (nejspíše Odinův havran) a Thorovo kladivo. Přímo ve vikinských zemích je ražení první mince odhadováno na roky 991-997, a to v Dánsku.
Jak vikingské výboje nakonec dopadly? Jednoduchá a nepřekvapivá odpověď – jak kde.
Anglie
V Anglii nakonec byli jedním ze zdrojů, na kterých stojí dnešní britský stát. Nejprve šlo o drobnější přepadení, ale v roce 835 došlo k prvnímu masivnímu nájezdu, a to na Kent. Další fáze byla, když v roce 865 byl napaden a dobyt York a místo obvyklého odjezdu byl na místě jmenován zástupce, aby jménem Dánů vládl. V roce 870 došlo k prvnímu vikinskému neúspěchu. Dánské vojsko se pokusilo dobýt Wesex, ale bylo odraženo společným úsilím Ethelreda a Alfreda. Byli první, kdo Vikingy porazil. Jenže hned následující rok přistála v Anglii nová velká dánská armáda a v bitvě u Mertonu byl Ethelred zabit. Ještě nějakou dobu probíhaly šarvátky mezi Alfredem a Vikingy, ale nakonec je Alfred v bitvě u Ethadunu nečekaně a výrazně porazil a vikingští vládcové byli donuceni v roce 877 uzavřít dohodu z Wedmore. Ta rozdělila Anglii na dvě části – jihozápadní, kde vládl Alfréd (dnes je známý jako Alfred Veliký) a severozápadní část, kde vládli Dánové – tzv. Danelaw. Dánové dohodu respektovali a opustili následující rok Mercii a Wesex. Tím, kdo si to odskákal, byla kontinentální Evropa, která v následujících letech značně trpěla nájezdy. V roce 954 se království Danelaw rozpadlo. Roztříštěná území byla zdrojem mnoha šarvátek, ale skutečné vlády se z Vikingů ujal až dánský král Knut Veliký po smrti Edmunda II. Tato smrt je zahalena tajemstvím a dnes už se neví, zda za ní byl atentát nebo přirozená smrt. Po smrti Knuta se vlády v Anglii ujal Harold I., který byl synem Knuta velkého a jeho anglosaské manželky, zatímco vlády v Dánsku se stal syn Knuta s jeho dánskou manželkou. A následoval závěr vlády anglosaských králů, který skončil na bitevním poli u Hastingsu (tuto část historie pokládám včetně bitvy u Stamford bridge za natolik profláklou, že se jí nevěnuji). Normané byli v roce 1154 nahrazeni Plantagety a ti v roce 1458 Tudorovci. Pak už to v anglických dějinách o vikinzích vlastně není.
Francie
Ve Francii byli také jedním ze zdrojů, které se zasloužily o dnešní francouzský stát. Vláda Karla II Holého, který je uznáván jako první francouzský panovník (a někdy i jako poslední francký) byl z nemalé části naplněn střety s Vikingy, kteří drancovali pobřeží Francie (převážně Normandii). V roce 857 utrpěli v bitvě na Seině Vikingové porážku. Nicméně kolem roku 880 už se začali ve Francii usazovat. V roce 891 utrpěli Vikingové další důraznou porážku v bitvě u Lovaně. (Leuven) Tato bitva prý dokonce inspirovala znak města, který má symbolizovat břehy řeky pokryté krví. V roce 911 Karel II. Prosťáček (vnuk zakladatele dynastie Karla II.) udělil vikinskému náčelníkovi Rollovi v léno hrabství Rouen. Tím se snažil zabezpečit Francii před dalšími nájezdy Vikingů pomocí „vlastních“ Vikingů, kteří souhlasili s přijetím křesťanství, galorománského jazyka, lenního systému a také Karlovi III. složili lenní přísahu. Roku 939 byli Vikingové vyhnáni z Bretaně. Usazená normanská šlechta ovšem byla méně „urozená“ než francouzská a výrazně chudší. Proto potomci Vikingů tvořili velkou část francouzských bojovníků v křížových výpravách, protože to pro ně byla možnost zisku (částečně podobná situace byla i v Anglii).
Pokračování příště...
Autor: Ing. Štěpán Luňák